Článek
Sedmnáctý listopad 1989 předznamenal následující bez nadsázky převratné dění. Přesto, že ten starý komunistický režim, ve kterém jsem prožil 40 let, skončil už před 36 lety, poměřujeme různé aspekty našeho dnešního života s tím, co bylo tehdy. Stále ještě kupodivu poměrně často zaznívají slova o potřebě „vyrovnávání se s minulostí“ a výmluvy na to, že některé naše současné problémy jsou „dědictvím komunistického režimu“. Je to trochu anomální - budeme se „vyrovnávat“ ještě dalších 10, 20, či snad dokonce 50 let? Neměli bychom se raději věnovat věcem aktuálnějším a přestat být tolik fascinováni „zpětným zrcátkem“?
Asi bych tedy měl být i já důsledný a více už o tom nepsat. Ale nedá mi to nereagovat na časté zkreslování toho, jaký že ten režim byl, a zvláště na to, máme-li mu říkat „totalitní“.
Zdá se, že mnozí dnes ignorují (či spíše úplně programově popírají) to, že komunistický režim u nás procházel několika značně odlišnými fázemi.
Brutální, krvavá fáze
Ta první (1948 až cca 1954) byla skutečně brutálně krvavá, v pravém slova smyslu totalitní. Komunistický režim ještě plný mladé síly měl vysoké ambice totálně ovládnout i myšlení a duše lidí – heslem bylo „kdo nejde aktivně s námi, jde proti nám“. Toto byl skutečně „totalitní“ režim. Myslím, že v této fázi byl docela legitimní i určitý ozbrojený odpor (např. při překonávání hranic, resp. při případných atentátech na význačné představitele režimu).
Postupné uvolňování a „Pražské jaro“
Druhá fáze začala XX. sjezdem komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 a Chruščovovým odhalením stalinistických zločinů. Pokračovala oficiální kritikou Stalinova „kultu osobnosti“ a postupným uvolňováním do 60. let. Tuto dobu si už samozřejmě velmi dobře pamatuji; té „totality“ v ní stále více ubývalo. Vzpomenu-li na svá středoškolská léta (1965 – 1968), musím říci, že jsem tehdy žil v kulturně bohaté a rozmanité společnosti, a zvláště v posledním roce tohoto období i v relativní svobodě.
Potom následoval bájný rok 1968 s jeho Pražským jarem – zdálo se nám to tehdy prostě úžasné. Slovo „totalita“ je tady úplně absurdní. Kdyby byly tenkrát absolutně svobodné volby, tak by to reformní komunisté drtivě vyhráli.
„Normalizace“
Po podzimu 1968 přišlo smutné období postupné ztráty nadějí a deziluze a po něm chmura „normalizace“.
Toto období ale v zásadě také nebylo „totalitní“ ve stejném smyslu jako krvavá léta padesátá; samozřejmě, že to byl hluboce nedemokratický, autoritativní, ba diktátorský režim, ale nevyřčené heslo už bylo jaksi post–totalitní: „kdo nejde aktivně proti nám, jde s námi“. Prostě „oni“ i „my“ jsme už dobře věděli, jak se věci mají, že to, co tehdy za Stalina a Gottwalda mysleli smrtelně vážně, už teď byla jen jakási fraška ve stylu o „císařových nových šatech“.
Samozřejmě moc dobře vím, že i tehdy se děly ošklivé věci, ale přesto to bylo jasně něco jiného než ty totalitní stalinistické počátky. Obávám se, že dnešní mladí lidé si myslí, že ona „komunistická totalita“ byla v zásadě stejná od začátku do konce, že až do listopadu roku 89 fungovaly gulagy atd.
Zmatení pojmů a zbytečné „přičerování“
Myslím, že je poněkud hloupé a trapné používat (a to dokonce jaksi povinně!) termín „totalita“ pro celé komunistické období a klást je dokonce na roveň s jinou, nacistickou totalitou. Je prostě absurdní tvrdit, že byl jen nepatrný rozdíl mezi lidmi jako na jedné straně Stalin, Gottwald či Hitler a na druhé straně Gorbačov, Dubček či Adamec. Po tolika letech od pádu komunistického režimu snad už nemusíme trpět jakýmsi slovním fetišismem a můžeme už s nadhledem používat slova ve správném významu. Pokud budeme říkat dobám po roce 1956 říkat „totalita“, zavedeme pro léta padesátá (nebo pro to, co je dnes v posledním skanzenu stalinismu, Severní Koreji) označení „supertotalita“? Někteří politici a novináři nás ovšem stále krmí přehnanými výrazy a tím přispívají k postupné erozi jazyka; přece jen ale ještě většinou nepoužíváme pro vraždu označení „genocida“ a stále ještě vnímáme rozdíl mezi kapesním zlodějem a ozbrojeným lupičem. Mimochodem, ještě dlouho po historickém převratu z konce roku 1989 se tomu, co se událo na Národní třídě onoho památného listopadového podvečera, říkalo podobně přehnaně „masakr na Národní třídě“. Bylo mi to vždy trapné, protože jsem tam byl také osobně „masakrován“.
Myslím, že ten špatný, ekonomicky neefektivní, utlačovatelský, dávno padlý režim není potřeba ještě „přičerňovat“; je to nepoctivé a spíše kontraproduktivní. A nepoctivé je i označovat dnešní marxisty a komunisty jako „stalinisty“ - ti dnešní jsou ve skutečnosti liberálnější než ti námi kdysi upřímně milovaní „dubčekovci“ z dob Pražského jara.
Pro důkladnější rozbor této problematiky lze doporučit snadno dohledatelné publikace z pera Muriel Blaive nebo Michala Pullmanna.
