Článek
Před několika lety jsem se dostal do diskuse s jedním militantním ateistou, který usilovně pátral po tom, co křesťané rozumí, resp. měli by rozumět pod pojmy jako „duše“ či „Bůh“, jaká jsou dogmata, na kterých spočívá, resp. měla by spočívat křesťanská víra, a především jak dalece jsou tyto věci v rozporu s dnešním vědeckým poznáním.
Onen mladý ateista vycházel z názoru, že náboženství v jakékoli podobě je v zásadním rozporu s dnešní vědou, a že je tudíž škodlivé. Samozřejmě i já se běžně setkávám s názorem, že je nepochopitelné, jak může vědec být i nábožensky věřícím („poslouchat v kostele ty nesmysly“).
Vztah vědy a náboženství mě dlouhodobě zajímá – považuji se totiž jak za vědce, tak za věřícího katolíka (i když „sui generis“, jak si o mně myslí mnozí „pravověrnější“; ateisté mě ovšem zase považují za pánbíčkáře…). O tomhle tématu jsem toho už hodně napsal (např. také zde, zde, zde a zde); níže tyto úvahy poněkud opakuji, doplňuji a prezentuji svůj výklad křesťanského vyznání víry.
Různé formy křesťanské víry ve vztahu k vědě.
1) Naprosto souhlasím s ateistickou kritikou náboženských směrů, které se fundamentalisticky domnívají, že jejich svaté texty pocházející přímo a doslova od Boha, se závazně vyjadřují i k přírodovědeckým tématům – např. že popírají biologickou evoluci a zastávají ideu kreacionismu a dokonce věří tomu, že stáří Země i celého vesmíru je jen několik málo tisíc let. Bohužel rozhodně i dnes existuje mnoho křesťanů tohoto typu. Takové náboženství je s moderní přírodovědou skutečně v zásadním rozporu.
2) Modernější formy náboženství základní vědecké poznatky akceptují a uznávají, že bible a jiné posvátné texty neposkytují „přírodovědecký popis“ světa a že příslušné pasáže je třeba chápat alegoricky. V tomto pojetí nenastává problém ani s evolucí – jen se postuluje, že je Bohem cílevědomě řízená. Takové náboženství ovšem obvykle nadále operuje s pojmy pro vědu neuchopitelnými (posmrtný život, duchovní svět obydlený anděly, démony a nesmrtelnými dušemi zemřelých) a se zásadně důležitou představou všemocného „osobního Boha“, který působí jako jakýsi více či méně antropomorfní hybatel za „kulisami“ našeho světa - občas do našeho světa zasáhne nějakým zázrakem, potrestá zlo či odmění dobro.
Takové náboženství je s vědou v podstatě slučitelné – hypotetická existence duchovního světa, andělů, autonomních duší, posmrtného života atd. není ve většině případů v žádném zásadním rozporu s vědeckým zkoumáním světa hmotného, zázraky lze jakž takž přijmout jako principiálně nezkoumatelné, nereprodukovatelné singulární výjimky z normálního dění, případně jako sice vysoce nepravděpodobné, ale v principu fyzikálně možné události. Existuje mnoho vědců, kteří podobné tradiční formy náboženství bez problémů vyznávají.
V tomto pojetí jsou věda a náboženství považovány za vzájemně mimoběžné a nekonkurenční – náboženství si nečiní nároky na přírodovědecký výklad světa a soustřeďuje se na existenciální aspekty člověka.
Nicméně určité problémy ve vztahu tohoto typu náboženství k vědě přece jen asi nastávají přinejmenším při vědeckém studiu psychiky (= duše): asi jen stěží lze uvést do souladu vědecké výsledky svědčící o plné podmíněnosti psychiky molekulárními ději v mozku s dualistickým konceptem autonomní nehmotné duše.
Myslím si, že proti takovéto formě náboženství není nutné z vědecké pozice nějak vehementně bojovat (dokonce to může být kontraproduktivní) – pokud lidem poskytuje duchovní oporu v jejich životě (potvrzuje jim smysluplnost světa a života v něm, je více či méně pevným základem etiky), hraje podle mého názoru ve společnosti pozitivní úlohu. Rozhodně si nemyslím, že tento typ víry ve vědě jakkoli handicapuje ty, kteří se k ní hlásí.
3) Existuje však ještě jedno, mně blízké pojetí, ve kterém podle mého názoru není naprosto žádný rozpor mezi dnešní vědou a náboženstvím, ba naopak. Odrážejí se v něm převratné poznatky moderní fyziky a biologie ukazující na jakýsi „smysluplný vývoj“ vesmíru a již jsem o něm na těchto stránkách psal (zde, zde, zde a zde). Zopakujme, že v tomto pojetí lze říci, že Bůh je prostě to, co způsobilo existenci a co permanentně podmiňuje trvání přírodních zákonů, které mj. prostřednictvím (zdánlivě) náhodných „darwinistických“ procesů nakonec vedou k těm „inteligentním výtvorům“. Takový Bůh je cosi jako permanentní všudypřítomná prapodstata našeho světa, která mu dává smysluplný směr (ten ovšem jen nanejvýš tušíme…). Celý „design“ světa, jeho vývoje a směřování je prostě schován už ve vlastním počátku, neoddělitelném od následného dění.
Vztah Boha-tvůrce a jeho díla (světa) je v tomto pojetí (příměr od belgického jezuity Rogera Lenaerse) obdobný jako třeba vztah uměleckého tanečníka a jeho díla – tvůrce je v tomto případě neoddělitelný od díla, ale samozřejmě je ten tvůrce i něčím mnohem víc – nerealizuje se jen svým uměleckým dílem, ale jeho existence má i mnoho jiných (a třeba i mnohem důležitějších, nám nedostupných) aspektů.
Leckdo může ovšem namítat, že takové „esenciální náboženství“ je pro člověka z existenciálního hlediska nějak nedostatečné, abstraktní a odtažité. Já si to ale nemyslím – jsem přesvědčen, že nám to přináší to nejdůležitější – víru ve smysluplnost existence světa a naší existence v něm: vše směřuje k něčemu snad až fantasticky dokonalejšímu; naší přirozenou úlohou je být tomuto pohybu s radostí nápomocni.
Ačkoli dosavadní vývoj a evidentní spontánní sebeorganizace světa se zdá velice sugestivně nasvědčovat tomu, že tento vývoj bude směřovat dál k nějakému grandióznímu „teilhardovskému“vyústění, nelze samozřejmě vyloučit i skeptickou možnost, že to vše přece jen brzy bezvýchodně a nesmyslně skončí, že svět žádný budoucí smysl nemá. Pro takový pesimistický scénář by asi nasvědčovalo, kdybychom např. v budoucnosti zjistili, že inteligentní život se ve vesmíru vyvinul i na mnoha jiných místech a vždy po dosažení určité úrovně zanikl, např. v důsledku „efektu čarodějova učně“, kdy třeba i nechtěně rozpoutá nějaké mocné destruktivní děje.
To, jestli si v naší dnešní situaci (kdy toho o vesmíru víme zjevně velmi málo) vybereme optimistickou či pesimistickou variantu základního světonázoru, je evidentně pouze věcí víry a intuice; žádné příliš silné racionální podklady pro jednu či druhou alternativu nemáme. Já osobně dávám přednost té optimistické variantě, která mi připadá jednak přece jen trochu pravděpodobnější, ale hlavně mnohem příjemnější.
