Článek
Politici rádi hovoří o podpoře vědy a výzkumu, ale obvykle tím myslí hlavně aplikovaný výzkum, který rychle přináší konkrétní ekonomické efekty. Je ovšem smutnou skutečností, že aplikovaný výzkum je u nás v dosti špatném stavu a jeho efektivnost je mírně řečeno neuspokojivá. Bylo by však velmi krátkozraké přehlížet význam (a snad i zpochybňovat samotnou oprávněnost existence) druhého základního pilíře – základního výzkumu, jak se často děje. Základní i aplikovaný výzkum je ve vyspělých zemích podporován státem a soukromou sférou v osvědčených vzájemných proporcích a pomocí odlišných nástrojů. A zásadně důležité je, že k hodnocení jejich efektivnosti se používají zcela odlišná kritéria. U aplikovaného výzkumu, a ještě mnohem spíše u průmyslového vývoje, je zcela jasným kritériem jeho ekonomický dopad vyjádřitelný finančně – za kolik korun se prodalo vyvinutého nového produktu, jaké přínosy měla nově vyvinutá technologie, atd.
K čemu tedy vlastně naše společnost potřebuje základní výzkum, tedy vědu? Jakým způsobem se vrací investice do ní vložené? Jak se pozná, že je tento druh výzkumu opravdu kvalitní?
Lidé si většinou myslí (a mnozí vědci tento názor ještě populisticky podporují), že věda je zde hlavně od toho, aby produkovala objevy, které okamžitě přebírá aplikovaný výzkum a průmyslový vývoj a přeměňuje je v komerčně zužitkovatelné výrobky. To je iluze, a to zvláště v malých zemích, jako je naše. Drtivá většina objevů s výrazným technologickým využitím bude vždy učiněna jinde než u nás – vždyť naše věda tvoří jen méně než 0.5% dnes již zcela globalizované vědy světové!
Velká většina našeho základního výzkumu je „neužitečná“: týká se nejčastěji nějakých nových, pokud možno co nejzáhadnějších jevů bez přímé souvislosti s nějakým praktickým problémem. Hlavním produktem takového teoretického bádání je „pouze“ publikace v odborném časopise a kritériem kvality je to, jak prestižní mezinárodní časopis takovou studii přijme k otištění a jaký pak bude mít ohlas u kolegů v oboru po celém světě. Laikovi se to může zdát marnotratné a může volat po něčem cílenějším a praktičtějším. Je tedy snad základní výzkum jakýmsi luxusem, který slouží jen k tomu, aby se uspokojily záliby podivínů sbírajících vzácné brouky, hledajících bizarní elementární částice nebo objevujících zvláštnosti genů pavouků? Nikoli! Vypadá to sice paradoxně, ale právě tento zdánlivě odtažitý základní výzkum poháněný zvídavostí a ctižádostí vědce se osvědčil jako nejplodnější přístup k odhalování fundamentálních zákonitostí v přírodě, jejichž znalost se pak zprostředkovaně bohatě vyplatí i prakticky. Mnohým ekonomům jistě kdysi připadal jako samoúčelné hraní výzkum genetiky mušek octomilek, bizarních faktorů ovládajících dělení kvasinek či paprsků ze smolince. A přece z toho nakonec vzešly věci, které naprosto změnily náš svět. Určitě tedy platí, že „nejlepší praxí je dobrá teorie“.
Hlavní význam kvalitního (a toto slovo je opravdu zásadně důležité) základního výzkumu ale spočívá zvláště v malých zemích v tom, že je klíčovou a zcela nepostradatelnou součástí vysokoškolského a postgraduálního studia a tedy zásadním způsobem přispívá k výchově nejkvalifikovanějších odborníků. Ve zdravě fungujícím systému někteří z nich sice zůstanou zase badateli, ale většina odejde do aplikovaného výzkumu, nebo se z nich stanou manažeři a řídící pracovníci, kterým už zůstanou vlastní principy tvůrčího řešení problémů a kritického prověřování skutečností, které tvoří podstatu vědy. Nedostane-li se vysokoškolským a postgraduálním studentům důkladného kontaktu s kvalitní vědou, nebudou později schopni přejímat a tvořivě aplikovat výsledky rychlého světového technologického pokroku a naši odborníci ani nebudou schopni posoudit kvalitu nakupovaných licencí.
Hlavní význam základního výzkumu je prostě dlouhodobý a dá se jen obtížně zhodnotit nějakými jednoduchými účetními metodami. S ekonomickým přínosem investic do základního výzkumu to je tedy velmi podobné (jen na vyšší úrovni) jako s investicemi do všeobecné vzdělanosti: vláda nějakého zaostalého tropického státu si také může říci, že se nevyplatí investovat do odstranění analfabetismu – vždyť sbírat kokosové ořechy a lovit ryby lze dobře i bez znalosti čtení a psaní a jako ekonomicky zdůvodnitelné inovace postačí lepší sítě….
Musíme politikům neustále opakovat, že je skutečně racionální investovat kvalitního základního výzkumu. Nesmí se stát, aby stát krátkozrace na základní výzkum jakožto „zbytný luxus“ zanevřel a po deseti letech toho trpce litoval.
Nic proti přiměřené státní podpoře aplikovaného výzkumu a vývoje, ale tento segment samozřejmě musí být majoritně financován firmami, pro které to přece je hlavní nástroj jejich konkurenceschopnosti. Není správné, když výsledky aplikovaného výzkumu financovaného státem ve skutečnosti nejsou reálně aplikovány, ale jsou jen více či méně hypoteticky deklarovány jako někdy v budoucnu „potenciálně aplikovatelné“. V minulosti jsem se opakovaně setkal s podivným názorem některých podnikatelů, že stát by jim měl přispívat na to, co vykazují jako aplikovaný výzkum, vývoj a inovace, prostě proto, že oni přece platí daně. Zdravé a tržně úspěšné firmy by se měly bez státních berliček obejít. Ohledně kvality a financování našeho aplikovaného výzkumu velice doporučuji přečíst si článek prof. Michaela Šebka z ČVUT „Aplikačnímu výsledku můžeme odpustit mnohé – ale ne to, že není aplikován!“. Zdůrazňuji, že jeho autor má v oblasti aplikovaného výzkumu skutečně vynikající výsledky…
