Článek
Předloni na jaře jsem diskutoval s jednou svojí známou, která žije v Londýně, má za manžela Palestince a angažuje se v bohulibé organizaci Amnesty International. Říkal jsem jí tehdy, že podle mého názoru Izrael je příliš silný, Palestinci nejednotní a bez významné mezinárodní podpory, takže by bylo nejlepší, kdyby jejich vůdci přiznali porážku, přestali s pokusy o ozbrojený odpor, smířili se s tím, že v budoucnosti Izrael anektuje okupovaná palestinská území a stali se tak buď loajálními izraelskými občany, nebo emigrovali do bohatých arabských států.
Dnes se ale situace jeví velmi odlišně. V Gaze probíhá konflikt Izraele s tam vládnoucím hnutím Hamás vyvolaný teroristickým útokem ze 7. října 2023. Od počátku bylo jasné, že izraelská vláda, v níž mají klíčové pozice představitelé ultrakonzervativní náboženské menšiny, se bude snažit Hamás zničit a nebude se přitom příliš ohlížet na to, kolik přitom zahyne palestinských civilistů. Nesrovnatelně silnějšímu Izraeli se ale příliš nedaří tohoto cíle dosáhnout. Alarmující je přitom počet civilních obětí, většinou žen a dětí, a nesmírné utrpení, jemuž jsou tito lidé vystaveni. Izraelské pokrytecké ujišťování, že se jeho armáda snaží tyto civilní oběti minimalizovat, je urážkou elementární morálky.
Je jistě pravda, že ozbrojenci Hamásu se ukrývají v civilních budovách a většinou nenosí uniformy. Je ale nepřijatelné, aby izraelská armáda ničila takové budovy, ve kterých se (možná) oni bojovníci ukrývají, a pohřbila v nich nejen je, ale i spoustu nevinných civilistů.
Neobstojí názor, že podobně postupovali Spojenci za 2. světové války při bombardování německých měst, nebo v Hirošimě a Nagasaki. Zásadní problém by přece měl být očividný pro každého morálně normálního člověka – ta izraelská odveta je naprosto disproporcionální a oprávněně vzbuzuje dojem, že jejím cílem je učinit Gazu neobyvatelnou a tamní obyvatele kompletně vysídlit nebo snad dokonce vyhubit. Ostatně jeden izraelský plukovník otevřeně řekl, že „z Gazy uděláme jedno obrovské parkoviště“. Zatímco situace v roce 1945 v případě odsunů německého obyvatelstva ze Sudet nebo z nynějšího západního Polska podobné vysídlení umožňovala, dnes asi nic takového není možné. Oprávněně se dnes pohoršujeme nad zločiny, kterých se při tehdejším „odsunu“ na německých civilistech dopouštěli někteří Češi. Tyto zločiny ale blednou před tím, co páchá izraelská armáda. A vidím ještě jednu historickou analogii toho, co se děje v Gaze – brutální potlačení povstání v židovském varšavském ghetu v roce 1943.
Pohled očima Palestinců a Mezinárodního trestního soudu
Je dobré podívat se na nynější situaci také očima Palestinců. Ti na rozdíl od nás neignorují nikdy neodvolané rezoluce Rady bezpečnosti OSN požadující odchod Izraele z okupovaných území a odmítající anexi Golanských výšin a východního Jeruzaléma, nebo názor Mezinárodního trestního soudu konstatující genocidní povahu izraelského postupu. A je také pravda, že podle mezinárodního práva mají obyvatelé okupovaných území právo na odpor proti okupantům (ale samozřejmě nikoli na teror vůči civilistům).
Paradoxní je, že brutální reakce Izraele naprosto vyhovuje vůdcům Hamásu a dalších extremistům, protože radikalizuje většinu Palestinců a odvrací od Izraele dosavadní sympatie jeho západních přátel. Je zřejmé, že velká většina světa by si přála realizaci dvoustátního řešení, které představovala tzv. Mírová dohoda z Osla, podepsána v roce 1993. Smrtelnou ránu takovým nadějím zasadila vražda premiéra J. Rabina izraelským ultranacionalistou o 2 roky později.
Pro většinu Izraelců je nyní vznik skutečně samostatného palestinského státu nepřijatelný. Otázkou je, jestli je ke změně názoru nepřiměje vysoká cena dlouhodobé války (nejen s Hamásem, ale i několika jinými okolními aktéry), tlak západních demokracií, ale i možnost, že liberální menšina jeho občanů bude čím dál častěji volit možnost odchodu jinam. Jako reálná by se pak jevila hrozba proměny Izraele v nějakou konzervativní teokracii. Ztrátu podpory Západu by nakonec Izrael nemusel přežít.
Amorální politika české vlády
Ve světle těchto chmurných perspektiv se jeví jako kontraproduktivní a amorální politika české vlády i produkce mainstreamových médií bezvýhradně podporující brutální násilí izraelské armády vůči Palestincům. Něco takového přece paradoxně Izraeli strategicky mimořádně škodí!
Spolu s mnoha jinými skutečnými přáteli Izraele bych si přál, aby Česko od takové politiky upustilo. Napomohlo by to snad aspoň trochu to k tomu, aby onen v mnoha směrech obdivuhodný stát opustil kontraproduktivní spoléhání na sílu a pomstu a vrátil se na cestu racionálního řešení chronického problému. My, skuteční přátelé Izraele jej nyní kritizujeme proto, že jsme jej považovali za stát nám geograficky, historicky i kulturně blízký, sdílející naše morální hodnoty, a prostě sympatický. Jsem si ale bohužel vědom toho, že v Česku převládá asi ve všech vrstvách společnosti spíše sympatie k onomu vraždění Palestinců, protože antiarabský rasismus zde má dlouhou tradici, a že tomu odpovídá i česká politika.
Očekávám, že se mi od čtenářů dostane odmítavé reakce a budu označen podporovatele teroristů a antisemitu. Chtěl bych jim navrhnout, aby podobně jako já sledovali např. liberální izraelský deník Haaretz, jehož redaktory obdivuji za to, že nepodléhají tlaku pomýlené většiny. Doufám pevně, že svobodný Izrael přece jen přetrvá a nezůstane něčím nacionalisticko-nábožensky odpudivým.
Poznámka
Na podobné téma jsem zde už nedávno psal a zdůrazňoval jsem, že kritika Izraele a jeho politiky je prostě něco úplně jiného než antisemitismus. Je ale fakt, že to, co již půl druhého roku provádí Izrael, ideálně nahrává skutečným antisemitům. Jak smutné…
