Článek
Všechna tato tři „abrahámská“ monoteistická náboženství věří (ve fundamentalistické interpretaci) ve stvoření světa Bohem před cca 7000 lety, v existenci „duchovních bytostí“ (andělů, démonů), zázraky, věčný posmrtný život (resp. věčnou záhubu v pekle), sdílejí velmi podobné základní etické principy.
Židé považují křesťany i muslimy za falešné „výhonky judaismu“ (Ježíše i Mohameda mají za falešné proroky); křesťané považují judaismus za pravdivé, ale nekompletní náboženství (neuznání Krista), zatímco islám za falešné náboženství (Mohameda pokládají za falešného proroka); muslimové respektují židy a křesťany jako „lid Knihy“, ale fatálně pomýlený (neuznání Mohameda resp. Koránu).
Myslím, že je dost rozšířeno přesvědčení, že křesťanům jsou věroučně mnohem bližší židé než muslimové, že jsou jejich jakýmisi staršími bratry (běžně se mluví o židovsko-křesťanské civilizaci).
Zhusta se lze v našem prostředí naproti tomu setkat s domněnkou, že muslimové jsou naprosto odlišní, protože uctívají jakéhosi podivného orientálního boha zvaného Alláh a že obzvláštním trnem v oku je jim centrální postava křesťanství, Ježíš Nazeretský (Kristus).
Skutečnost je (zjednodušeně řečeno) taková, že křesťané i Židé uznávají jako základní posvátný text, „Boží slovo“, Bibli (Tóra; soubor knih, kterému křesťané říkají „Starý Zákon“), zatímco muslimové věří, že tento zdroj byl překroucen a správným posvátným textem je Korán, který byl zakladateli tohoto náboženství Mohamedovi nadiktován božím poslem archandělem Gabrielem. Křesťané považují za základní posvátný text kromě Starého Zákona i soubor skládající se 27 částí zvaný „Nový Zákon“ (4 „evangelia“, „Skutky apoštolů“, 21 „epištol“ (dopisů), Zjevení Janovo (Apokalypsa)).
Všechna tato náboženství uznávají více či méně (záleží na variantě, sektě) i další své specifické zdroje víry (Talmud a Midraš; Hadísy; církevní tradice).
Pro křesťany je samozřejmě ústřední postavou Ježíš Kristus (Syn Boží, druhá božská osoba v rámci konceptu trojjediného Boha).
Většina Židů považuje Ježíše za negativní postavu, za falešného proroka, svatokrádežného heretika nejhoršího druhu (svévolně se prohlašujícího za Mesiáše, Syna Božího, resp. za vtělení Boha).
Jeden můj přítel mi před časem vyprávěl, že si jejich farní společenství pozvalo na diskusi pražského rabína. Na otázku, co si myslí o Ježíši Kristu, odpověděl „No, to snad ani raději nechtějte slyšet…“.
Muslimové naproti tomu považují Ježíše za jednoho z pěti nejvýznamnějších proroků předcházejících Mohamedovi (vedle Adama, Noe, Abrahama a Mojžíše). Ježíš je v Koránu zmiňován 25-krát (jak jsem se dočetl…), muslimové věří podobně jako křesťané, že přišel na svět zázračným způsobem (zrozen z panny Marie), během života konal zázraky, vstoupil na nebesa, že před koncem dějin přijde znova na svět. Nevěří však, že by byl „Božím Synem“, ani že byl ukřižován.
Dalo by se asi říci, že islám povstal jako jakási velmi zvláštní odnož křesťanství; někteří v něm nalézají určité podobné rysy jako třeba u protestantského kalvinismu.
Poznamenejme ještě, že vyznavači dalšího z velkých „náboženství“, atheisté resp. agnostici, považují Ježíše buď za historickou postavu, judaistického reformátora (něco na způsob Jana Husa), nebo jeho historicitu popírají a považují ho za vyfabulovanou fiktivní postavu.
*************************************************
Na závěr ještě několik poznámek:
Všechna tato tři (bratrská ?) náboženství zažila řadu schizmat a vznik odnoží a sekt. Křesťanství a islám (a v daleko menší míře judaismus) se intenzivně (často i náslilně) snažily o šíření své víry. Nejúspěšnější bylo křesťanství (dnes přes dvě miliardy vyznavačů), muslimů je kolem 1,7 miliardy.
Islám si jak známo (na rozdíl od judaismu a moderního křesťanství) dělá daleko víc nároky na naprosté (totální) ovládnutí společenského života a státu (i když ve většině dnešních muslimských států existuje de facto podobné oddělení státu a náboženství jako v jiných zemích).
Často se podivujeme nad krutými tresty praktikovanými v rámci muslimského práva šaríja (např. ukamenování). Je ale dobré si uvědomit, že takovéto tresty mají již starozákonní původ…
Křesťanství je poněkud paradoxní až schizofrenní m.j. v tom, že na jedné straně uznává Starý Zákon (Ježíš dokonce pravil „Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit“ a „Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona“), ale na druhé straně velmi brzy po vzniku křesťanství byly opuštěny některé židovské zásady (obřízka, zákaz požívání některých potravin, svěcení soboty).
Pro moderního člověka odkojeného racionalistickým osvícenstvím a vědou je jistě obtížné přijmout doslovně vše to, co je napsáno v posvátných textech abrahámských náboženství (myslím, že množstvím těch fantaskních záležitostí vyniká obzvláště křesťanství); dokonce to může vyvolat (a často vyvolává) totálně zamítavou reakci („jsou to všechno absurdní nesmysly“).
Řešením zjevně je nechápat tyto texty doslovně, ale více či méně alegoricky.
Jsem hluboce přesvědčen, že každá společnost nějaké náboženství potřebuje a myslím si, že bez ohledu na velmi problematickou minulost dnešní formy křesťanství hrají, nebo by mohly hrát, velmi pozitivní roli, zvláště pokud by se ještě více „zdnešnily“.
Judaismus je podle mého názoru intelektuálně velmi sympatickým náboženstvím, zvláště ve své reformní podobě; problematizuje ho ovšem nynější nacionalistické zneužívání Izraelem.
Naprotitomu islám hraje v dnešní podobě roli poněkud problematickou (existují ale i velmi tolerantní verze tohoto náboženství).
Kéž by Bůh dal a i islám prošel podobnou cestou modernizačního vývoje jako křesťanství v posledních cca 100 letech…
