Článek
Upřímně řečeno vůbec nechápu, proč by se měli dnes ateisté, ať už vědci či nevědci, proti náboženství bojovně vymezovat – zvláště proti těm jeho formám, které nejsou vůči vědě nepřátelské nebo „konkurenční“.
Co je špatného na víře, že svět je smysluplný, že nemáme být sobci a máme se snažit „milovat své bližní“, že máme ke světu kolem nás a k našemu životu v něm přistupovat s pokorou jako k nezaslouženému daru? Proč je potřeba prosazovat názor, že z vědeckého hlediska je samotný pojem „smysl“ nesmyslný? Vždyť je to něco pro náš běžný život intuitivně jasné a důležité!
Nechápu ani to, že kritikové náboženství se tolik vymezují proti některým jeho „neškodným“ iracionálním rysům. Je to podle mě úplně stejně pošetilé, zbytečné a škodlivé jako třeba odmítání (zcela nevědecké) poezie. Zdá se mi, že někteří až příliš důslední bojovníci proti jakékoli formě náboženství se podobají lidem bez hudebního sluchu, kteří by jako nesmysl odsuzovali provozování koncertů. Proč tedy útočit na lidi, kteří mají silněji vyvinutý smysl pro vědecky nedefinovatelné věci jako „transcendentno“ či „smysluplnost světa“, které jsou skutečně dosti iracionální a bližší spíše té poezii než striktní vědě?
Je jistě správné diskutovat o některých kontroverzních záležitostech, které jsou ostatně předmětem vášnivých diskusí i mezi věřícími (např. vztah k antikoncepci, potratům, homosexuálům či euthanasii) – to jsou ale podle mého názoru věci, které mohou být eticky kontroverzní i pro některé ateisty.
Zcela respektuji důstojný, netriviální ateismus, který je mi určitě bližší než nějaký konzervativní náboženský fundamentalismus. Nemyslím si, že takovíto ateisté jsou oproti věřícím nějak morálně či emocionálně defektní. Obávám se ale, že právě tak, jako může k velmi negativním koncům vést bigotní náboženský fundamentalismus, může tím spíše k jiným negativním koncům vést i primitivní ateismus zdůrazňující např. „racionální“ sobecké prosazování vlastních zájmů (onehdy jeden takový v novinovém rozhovoru říkal, že Matka Tereza byla špatný člověk, protože svou péčí o beznadějné ubožáky promarnila svůj život).
Každopádně jsem přesvědčen, že v našem civilizačním okruhu je efektivním nositelem morálních principů křesťanství, ať se nám to líbí nebo nelíbí (mně se to líbí).
Znovu opakuji, že onen „boj proti náboženství“ z vědecké pozice mi připadá jako jakési opožděné vlamování do otevřených dveří – dnes je přece naprosto odlišná situace než v dobách, kdy se církve vůči vědě nepřátelsky vymezovaly a snažily se některé směry výzkumu mocensky potlačovat. Dnes žádné nepřátelství nejvýznamnějších církví vůči vědě rozhodně nepozoruji. Daleko spíše vidím takové nepřátelství u některých „postmoderních“ filosofů - bojovníků proti „scientismu“, nebo u propagátorů různých „alternativních“ léčitelských metod, odpůrců očkování a příznivců spikleneckých teorií. Právě tito šarlatáni získávají v naší společnosti znepokojivě velký ohlas a představují stále větší potenciální nebezpečí. Jsem přesvědčen, že v boji proti nim má věda v dnešním náboženství spojence.
Ergo - boj některých přírodovědců, jako např. Richarda Dawkinse proti náboženství mi připadá jako ztráta času, který by mohl být věnován něčemu užitečnějšímu.
