Článek
Někteří lidé pozastavují nad tím, že jsem mohl v 80. letech vyjet na roční studijní vědecký pobyt do USA a domnívají se, že jsem tedy musel „být skutečně loajální soudruh s dobrým rodinným profilem“.
Šedá zóna
To je věc, o které je dobré říci něco více. Myslím, že jsem byl typickým představitelem většinové části předlistopadové společnosti, toho, čemu se říkalo „šedá zóna“. Moji rodiče byli prostí venkovští lidé neorganizovaní v jakékoli složce „Národní fronty“ (pardon, maminka prodavačka byla v Červeném kříži). Jedna z mých nejčasnějších dětských vzpomínek je na tatínka, který stál v říjnu 1956 u rádia a při poslechu zpráv Svobodné Evropy o krvavém potlačení maďarské „kontrarevoluce“ se třásl vzteky a téměř plakal.
Studium na univerzitě
Na vysokou školu jsem šel v roce 1968 a do SSM (Socialistický svaz mládeže) jsem vstoupil v 5. ročníku, když mi bylo mým školitelem docentem Janem Kocourkem (nestraníkem, který měl sám na katedře určité politické potíže) řečeno, že bez toho nemám šanci dostat se na „vědeckou aspiranturu“ (dnešní doktorské studium). Po skončení aspirantury v roce 1977 jsem moc chtěl zůstat na Přírodovědecké fakultě UK, protože jsem si myslel, že jen tam mohu dělat dobrou vědu a pokračovat v tom, na čem jsem velmi úspěšně dělal svoji kandidátskou disertaci. To bylo ovšem podmíněno vstupem do KSČ, na což jsem ale „neměl žaludek“. To, že jsem tu nabídku nepřijal, vůbec neberu jako nějaké „hrdinství“, spíše naopak – prostě jsem měl jen intenzivní pocit, že bych že bych se totálně zostudil před svými známými. O to, abych na fakultě nemohl zůstat, se osobně zasadil jistý kolega, funkcionář SSM, který byl jen o 2 roky starší, názory měl podobné jako já, ale měl zřejmě „silnější žaludek“. Měl jsem mu to tehdy hrozně za zlé…
Odsun do Akademie věd
Takže jsem šel do Akademie věd (čSAV), kde byly kádrové požadavky méně přísné (byla menší šance, že by tam badatelé negativně působili na studenty). Ústav molekulární genetiky ČSAV tehdy vedl akademik Josef Říman – výborný vědec, ale také „velký soudruh“, později řadu let předseda ČSAV a dokonce člen ÚV KSČ. Jeho politická pozice byla pro ústav samozřejmě velmi užitečná – mohl si např. dovolit pouštět lidi na zahraniční studijní pobyty. Politická atmosféra na ústavu byla tehdy celkem snesitelná; hned na začátku mi sice také formálně nabídli členství v KSČ, ale vůbec se na mě nezlobili, když jsem odmítl. Velmi brzy jsem si uvědomil, že na Akademii byly podmínky pro vědecký výzkum mnohem lepší než na fakultě, a že bych tomu kolegovi z fakulty měl vlastně ze srdce poděkovat (což jsem asi po 30 letech skutečně udělal, když jsem se s ním po asi 30 letech náhodně setkal; kupodivu z toho neměl moc radost).
Studijní a pracovní pobyty na západě
Na ústavu bylo celkem pravidlem, že mladí vědečtí pracovníci jezdili na několikaměsíční (maximálně roční) pobyty „na Západ“. Hlavním problémem bylo zajistit pro tyto pobyty finanční krytí – v některých případech to bylo z výměnných mezistátních dohod (které ovšem byly využívány poměrně nerovnoměrně…), v jiných případech je financovala hostitelská (nejčastěji americká) laboratoř. Samozřejmostí bylo sehnání mnoha doporučení a potvrzení např. od organizací KSČ v místě bydliště či na pracovišti, odborové organizace, atd. Členové KSČ to měli s těmito výjezdy snazší (na některých ústavech bylo členství téměř podmínkou), ale na našem ústavu to rozhodující faktor nebyl (ředitel byl poměrně osvícený a „mohl si to dovolit“ vzhledem ke své politické váze). Občas jsme mohli vyjet i krátkodobě na nějakou konferenci nebo odborný kurs – byla s tím vždy spojena spousta otravné a ponižující byrokracie, ale v zásadě to možné bylo. Vůbec nezastírám, že i nečlenové strany museli projevovat značnou dávku formální loajality, aby jim byl výjezd občas povolen – člověk musel aspoň někdy chodit do prvomájového průvodu, k „volbám“, na různá politická školení, být členem ROH, SČSPa do cca 30 let také SSM (jestli si ještě pamatujete, co tyhle zkratky znamenaly). Systém se tehdy v 80. letech už čím dál tím více spokojoval jen s poměrně pasivními projevy (pod heslem „kdo nejde aktivně proti nám, jde s námi“). Samozřejmě bylo nemyslitelné, aby někam vyjížděli lidé, kteří měli nějaký větší „škraloup“ – např. byli vyškrtnuti, či dokonce (horrible dictu!) vyloučeni z KSČ v prověrkách začátkem 70. let (pro dnešní mladou generaci zní subtilní rozdíl mezi vyškrtnutím a vyloučením jako absurdita, ale nebylo tomu tak..), příliš se angažovali v roce 1968, nebo se snad dokonce později angažovali v disentu.
Kupodivu na našem ústavu byl zaměstnán člověk, o kterém bylo známo, že se aktivně angažuje v katolickém disentu (dokonce strávil několik měsíců ve vězení); slouží ke cti tehdejšímu řediteli Josefu Římanovi, že ho nevyhodil. Právě tak mu slouží ke cti, že nevyhodil mě, když jsem spolu s několika dalšími pracovníky ústavu podepsal na jaře 1989 petici za propuštění Václava Havla a prohlášení „Několik vět“ (což už nebylo žádné hrdinství, bylo jasné, že ledy praskají…). Předvolal si mě sice tehdy „na kobereček“ a sepsul mě za to; když jsem mu pak ale zcela upřímně řekl, co si myslím a skončil jsem tím, že by to měli podepsat spíše vlivní lidé jako on, kupodivu úplně otočil a začal mi vysvětlovat, že má jen jinou taktiku.
Žádný hrdina, ale aspoň do strany jsem nevlezl…
Takže – na ten roční pobyt na Harvardově universitě v roce 1985 (odjížděl jsem téměř přesně na den, kdy do čela SSSR nastoupil Michail Gorbačov) jsem se po několikaletém úsilí dostal proto, že to na našem ústavu bylo celkem normální, a samozřejmě i proto, že jsem projevil nezbytnou míru konformity. Musím říci, že jsem se permanentně trochu styděl, když jsem svůj oportunistický přístup srovnal se skutečnou statečností např. mého kolegy z ročníku chartisty Martina Palouše, který zvolil „život v pravdě“ se všemi potížemi, které mu to přinášelo. Samozřejmě jsem si to omlouval, tak jako mnoho ostatních tím, že jen tak mohu dělat práci, která mě baví a kterou považuji za důležitou, že tím chráním svoji rodinu, atd. Žádný hrdina jsem tedy rozhodně nebyl, spíše pěkný „srab“, ale aspoň do té komunistické strany jsem nevlezl…
A co estébáci?
Asi dva týdny před odjezdem mě přišli navštívit dva estébáci a ptali se, jestli bych nechtěl spolupracovat, že totiž mají o Harvard zájem. Když jsem s díky odmítl, měl jsem strach, že z mého pobytu sejde – ale nestalo se tak, dali mi už pokoj.
A ještě něco:
Před odjezdem do USA jsem měl velké obavy, jestli budu na tom slavném Harvardu tamním kolegům pracovně stačit. Ukázalo se ale prakticky okamžitě, že takové obavy byly liché. Znalostmi i praktickými výzkumnými zkušenostmi jsem se jim zcela vyrovnal. A podobné zkušenosti měli i všichni moji čeští kolegové, kteří se dostali na podobné pracovní pobyty na Západě. Vzdělání i vědeckou průpravu jsme měli velmi dobré…
