Článek
Válka na Ukrajině pokračuje. Je naprosto zřejmé, že Ukrajina prohrává, každým dnem jsou mrzačeny a umírají stovky vojáků na obou stranách, ale i mnoho civilistů. Rusové se postupně zmocňují sice pomalu, ale jistě dalších ukrajinských území. Spojené státy očividně končí s vojenskou pomocí Ukrajině, které docházejí vojáci a branci, ale i práceschopní občané.
Ale většina evropských politiků a komentátorů, samozřejmě včetně těch našich, se chová jako ti lidé v pohádce o císařových nových šatech a ignoruje očividnou realitu. To, že podporují pokračování zoufalého a marného úsilí ukrajinské armády zvrátit nepříznivý vývoj situace, nebo aspoň ruský postup zastavit, je podle mého názoru nemorální a hanebné. Čím dál víc to vzbuzuje dojem, že skutečnou motivací Západu, resp. nyní dokonce spíše jen Evropské unie, je snaha co nejvíce uškodit Rusku, bez ohledu na to, že zdaleka nejvyšší cenu za to zaplatí životy statisíců svých občanů Ukrajina.
Je potřeba říci to naplno!
Je trestuhodné mlčet k nesmírnému a zbytečnému utrpení ukrajinských, ale i ruských vojáků i civilistů. Ta válka musí co nejdříve skončit, i když bohužel za podmínek do značné míry diktovaných reálným vítězem, tedy Ruskem.
Ano, ruská agrese proti Ukrajině, která začala před více než třemi lety, je neospravedlnitelná. Byla sice podle mého názoru do značné míry vyprovokována okázalým ignorováním ruského požadavku upustit od záměru Ukrajiny vstoupit do NATO, ale Rusko se nemělo nechat vyprovokovat. Žádné bezprostřední nebezpečí mu nehrozilo. Zpočátku se zdálo, že by ruská agrese snad mohla být ukrajinskými obránci odražena. To, že Západ od počátku války výrazně pomáhal napadené zemi, bylo zajisté v souladu s mezinárodním právem i s elementárními morálními principy pomoci napadenému.
Je nutno respektovat realitu a volit menší zlo
Reálná situace se ale vyvinula jinak, a tato válka se stala de facto iracionálním zástupným konfliktem Západu s Ruskem. Ekonomické sankce proti Rusku se ukázaly jako málo účinné a významně poškozující i Západ. Většina nejlidnatějších zemí světa se ke konfliktu na Ukrajině staví zdrženlivě a na protiruských sankcích se nechce podílet.
Je potřeba kousnout do kyselého jablka a uznat: Válka může být okamžitě zastavena přijetím podmínek vítězící strany, které jsou dobře známy a nejsou pro Ukrajinu a tím spíše pro Západ nikterak katastrofální – zřeknout se záměru vstupu Ukrajiny do NATO a uznat ztrátu čtyř ukrajinských oblastí a Krymu. Situace je podobná jako v roce 1947, kdy byla podepsána mírová smlouva mezi SSSR a poraženým Finskem, která sice vedla k finským územním ztrátám, ale umožnila Finsku svobodný demokratický rozvoj. Západ by měl zrušit protiruské sankce a obnovit s Ruskem normální, vzájemně výhodné ekonomické, politické i bezpečnostní kontakty. A samozřejmě by měl v maximální míře napomáhat obnově válkou poničené Ukrajiny. Zdá se, že takovéto řešení by podpořily i Spojené státy.
Názor, že s agresorem nelze jednat a že jedinou možností je ho porazit a potrestat, je chybný. Jednáním byly přece ukončeny i jiné krvavé konflikty (např. v Koreji, Vietnamu, bývalé Jugoslávii, nebo Afghánistánu).
Falešná hesla
Heslo, že „Ukrajina bojuje i za nás“, je falešné, podobně jako jeho někdejší obdoby v souvislosti s americkým útokem na Afghánistán nebo Irák. Ruským strategickým cílem podle (nejen mého) názoru rozhodně není vojensky si podmanit dřívější sovětské satelity, dnes vesměs členy EU a NATO. Určitému reálnému nebezpečí by potenciálně mohly čelit pobaltské státy (Lotyšsko, Litva a Estonsko). Nebezpečí konfliktu by tam ovšem mohlo být snadno zažehnáno přiznáním plných občanských práv tamním etnickým Rusům (což by v členských zemích EU mělo být samozřejmostí).
Ukrajina by se namísto snah o vojenské vítězství nad Ruskem se měla co nejrychleji smířit s územními ztrátami, a s masivní pomocí západních spojenců se soustředit na vládou kontrolovaných územích na rychlé odstranění dosavadních škod a během příštích let na vybudování demokratické, prosperující země začleněné do EU.
Povstane z války nové globální bezpečnostní uspořádání?
Ten nynější konflikt by po zastavení bojů a zahájení jednání přece jen mohl v optimálním případě přinést něco pozitivního – sice o něco menší, ale obrozenou a v budoucnu prosperující Ukrajinu začleněnou do EU, ale hlavně nové celosvětové bezpečnostní uspořádání, které by zase alespoň 50 let vydrželo. Zásadně důležitým důsledkem takového obnovení globálního, nebo alespoň evropského systému kolektivní bezpečnosti podobného tomu z 90. let minulého století, by bylo opuštění politiky nákladného zbrojení. Zdá se, že tohle pozitivní vyústění možná není vzhledem k nedávné změně v Bílém domě pouhou naivní fikcí.
Jako daleko horší, ale přesto jakž takž přijatelná možnost se jeví vyústění v dlouhodobý „zamrzlý“ konflikt, jako tomu je již více než 70 let v Koreji. Nejhorší možností je ovšem dlouhodobě „doutnající“ konflikt à la Palestina či Kašmír.
Česká vláda a někteří naši spojenci
Česká vláda se chová úplně jako v té pohádce o císařových nových šatech. Dodáváním zbraní Ukrajině jen pomáháme konflikt prodlužovat, čímž Ukrajincům de facto škodíme. Správný je podle mě přístup Maďarska, Slovenska, Rakouska či Švýcarska, a nejnověji Španělska a hlavně USA. Původně celkem rozumně zdrženlivé Německo ostudně podlehlo nátlaku USA, a postoj nezměnilo ani po zásadní změně ve vedení USA. Naděje vzbuzuje nedávná iniciativa části německé SPD odmítající podporu války a zvyšování zbrojení. Naše vláda, ale i hlavní opoziční hnutí, bohužel bez váhání přistoupila na požadavky USA a vedení NATO na enormní zvýšení vojenských výdajů. A to v situaci hrozivě rostoucího deficitu státního rozpočtu a rostoucích sociálních problémů v důsledku dlouho nevídané inflace.
Poznámka na závěr: Je i biochemik oprávněn vyjadřovat se veřejně k politickým záležitostem?
Často se setkávám s názorem, že já, jakožto přírodovědec, bych se neměl veřejně vyjadřovat k politickým problémům, protože od toho tady přece jsou profesionálové - politici, politologové (často samozvaní) a novináři. A přírodovědci by se měli veřejně vyjadřovat pouze ke svému vědnímu oboru. To ale považuji za nepřijatelné. Žijeme přece v občanské společnosti a k politickým záležitostem se mohou (a mají) veřejně vyjadřovat angažovaní občané bez ohledu na své zaměstnání (pokud ovšem dostatečně vládnou psaným či mluveným slovem).
Samozřejmě očekávám, že tento můj text bude napadán jako výplod konzumenta ruských dezinformací a narativů. Proto jen preventivně uvádím své zásadní názory: Jsem praktikující liberální katolík, levicovým příznivec standardního demokratického uspořádání státu, zastánce našeho členství v EU (ale s daleko lepším vedením této instituce) a zásadního posílení OSN. Jsem odpůrcem nacionalismu a nemám problém s řádně regulovaným přílivem uprchlíků a migrantů do naší země. Vysoce oceňuji to, jak se náš stát postaral o ukrajinské uprchlíky. Nejsem ale příznivcem našeho členství v NATO, neboť tato organizace se bohužel opakovaně zpronevěřila ušlechtilým zásadám deklarovaným v jejím zakládacím dokumentu.
