Článek
V prvních letech po pádu komunistického režimu byly poměrně rozšířené názory, že většina toho, co komunisté dělali a podporovali, bylo veskrze špatné, a správný byl pravý opak jejich hesel a ideových postulátů. Poměrně vlivným se v této souvislosti stával názorový proud, který kritizoval tzv. scientismusjakožto nepatřičnou snahu univerzálně vnucovat materialistický přírodovědecký přístup jako jedinou správnou cestu k poznání skutečnosti a pravé povahy věcí, a to i v oblastech jako je etika, umění či náboženství.
Postmodernisté
Populární byly „postmodernistické“ komentáře typu „věda je v podstatě jeden druh náboženství“, střízlivá věda byla často ztotožňována s „dialektickým materialismem“, kterým se oháněla komunistická ideologie a spolu s ním byla tehdy některými ne-li zatracována, tedy aspoň zpochybňována.
Mnozí byli přesvědčeni, že se vědci snaží potlačit povědomost o věcech, které nezapadají do onoho schématu „studené školní vědy“ (různé „alternativní“ směry jako homeopatie, astrologie, různé typy „duchovních“ jevů), nebo že se věda se snaží dokázat neexistenci něčeho (třeba UFO nebo Boha).
Asi nejvýraznějším představitelem onoho anti-scientistického postmodernismu byl u nás prof. Zdeněk Neubauer, pod jehož ideovým vlivem byl i Václav Havel, a řada filosofujících vědeckých pracovníků z biologické sekce Přírodovědecké fakulty UK, jimž někteří říkali „mystikové z Viničné“.
Možná by bylo dobré stručně říci, jak to ve skutečnosti s tím přírodovědeckým světonázorem, scientismem a postmodernismem je.
Povaha vědy
Moderní přírodověda rozhodně není pouze nějaký neměnný soubor poznatků přikrytý jakousi „materialistickou ideologií“. Nové směry či zásadní změny v přírodních vědách se neobjevují primárně tak, že je prosadí nějaký vlivný charismatický profesor, který umí dobře psát a mluvit (jak je tomu zhusta v subjektivnějších humanitních a společenských oborech). Moderní přírodověda je především metodický systém jak „objektivně zjišťovat a objasňovat skutečnosti“. Zabývá se především jevy a jejich souvislostmi, které se vyskytují dostatečně často (aspoň do určité míry reprodukovatelně). Teorie resp. hypotézy, které jsou navrhovány pro jejich objasnění, musí být takové, aby z nich vyplývaly testovatelné předpovědi a aby je principiálně bylo možno vyvrátit (“falzifikovat”). Např. až do 18. století bylo možno na základě pozorování tvrdit, že „žádný savec nemá zobák“. Jakmile byl v Austrálii objeven ptakopysk, platit to přestalo. Pokud se najde případ, kdy nějaký objekt nebude podléhat gravitačnímu zákonu, bude se tento muset nahradit jiným, který bude skutečnost popisovat tak, aby zahrnul i nové pozorování, které se starému zákonu vymyká. K takovým případům skutečně čas od času dochází - klasická fyzika musela být v mikrosvětě nahrazena neintuitivní kvantovou mechanikou, jiné klasické fyzikální koncepty musely být nahrazeny speciálnía obecnou teorií relativity.
Je třeba si také dobře uvědomit, že věda principiálně nemá možnost dokazovat neexistenci něčeho (třeba vodníků nebo ufonů) – může jen hodnotit, jak dobré jsou předkládané důkazy svědčící údajně o jejich existenci.
Nezbytným rysem vědy je určitý zdravý konzervatismus - ten, kdo přichází s něčím novým, musí mít dostatečně silné důkazy, aby přesvědčil ostatní odborníky - a hlavně, jeho tvrzení či interpretace musí být nezávisle ověřitelné. Čím převratnější je nový poznatek či teorie, tím silnější musí být důkazy.
Je to jako v onom známém příkladu s jednorožcem: Pohlédnu-li z okna a sdělím společnosti v pokoji: „Na zahradě se pase zajíc“, asi mi bez problému uvěří a projeví jen mírný zájem. Řeknu-li však „Na zahradě se pase jednorožec“, jistě si to přinejmenším budou chtít ověřit na vlastní oči, vyfotografovat, aby se vyloučil nějaký omyl spojený s nadměrnou konzumací alkoholu, a ještě lépe ho chytit a předat zoologickému odborníkovi.
Pokud bude někdo chtít prokázat např. reálnost existence telepatie, bude v podobné situaci – jeho důkazy budou muset být skutečně velmi přesvědčivé. Podaří-li se to, bude tento nový jev, jakkoli neočekávaný a vybočující ze současného „paradigmatu“ pojat do vědeckého systému a bude zkoumán a konečně nějakým vysvětlen „mechanismus“ takového jevu, třeba i za cenu změn dosavadních základních přírodovědeckých předpokladů. Telepatie se pak stane standardním „vědeckým“ fenoménem.
Podobně - kdyby se např. ukázalo, že různí „senzibilové“ (česky bychom asi měli říkat “citlivci”) se statisticky významně a reprodukovatelně shodnou na detekci „geopatogenních zón“ (ať už je to cokoli), musela by se tím zabývat seriózní věda a časem by se takový jev určitě stal její standardní součástí (třeba i za cenu zásadní “změny paradigmatu”). Problém je, že se ti citlivci prostě neshodnou, takže jev nelze považovat za reálný.
Kdyby se ukázalo, že homeopatická léčiva opravdu fungují, ačkoli byla připravena postupem, při němž bylo dosaženo ředění, v nichž už v lahvičce není ani jedna molekula původní aktivní látky, museli bychom také zásadně přehodnotit základní postuláty přírodních věd.
Benvenistova aféra
Dobře si pamatuji na tzv. Benvenistovu aféru. V roce 1988 publikoval významný francouzský imunolog v nejprestižnějším časopise Nature článek, jehož výsledky jasně experimentálně podporovaly homeopatické principy – jistá biologicky aktivní látka měla v použitém experimentálním systému účinky ještě při extrémních ředěních, při nichž již nemohla být ve zkumavce přítomna ani jediná molekula oné látky. Autoři navrhovali (ve shodě s bizarními homeopatickými hypotézami), že v použitém vodném prostředí je nějak „otisknuta“ informace o dřívější přítomnosti účinné látky a to že stačí.
Když jsem to četl, byl jsem uchvácen – tak přece se za svého života dočkám zásadní „změny vědeckého paradigmatu“ srovnatelného třeba s „koperníkovským obratem“. Hned jsem si začal plánovat další pokusy, které by na Benvenistovy výsledky mohly navázat, aby i na mě padlo trochu slávy z objevování úplně nových obzorů.
Redakce Nature však následně provedla důkladnou kontrolu pokusů ve francouzské laboratoři. Zjistilo se, že klíčové poněkud subjektivní odečítání tzv. degranulace mastocytů (pozorování pod mikroskopem, jestli některá buňka je nebo není světlounce modrá), „vycházelo“ žádoucím způsobem jediné „zkušené pracovnici“, která sice neúmyslně ale přece jen nesprávně hodnotila výsledky „žádoucím“ způsobem. Když se vše udělalo řádným způsobem se všemi nezbytnými kontrolami a důsledným vyloučením jakýchkoli subjektivních vlivů (“dvojitě slepý” protokol), už se žádné senzační výsledky nepotvrdily.
Posléze se ukázalo, že výzkum laboratoře prof. Benveniste byl zčásti financován homeopatickou firmou Boiron a že tedy asi nebyl (třeba i podvědomě) ve svém bádání tak úplně nezaujatý. Smutné je, že Benveniste až do smrti zůstal přesvědčen, že měl přesto pravdu a skončil tak, že provozoval firmu, která dokonce doručovala homeopatické „léčivé informace“ po telefonu…
Přírodovědecké principy platí, postmodernistická revoluce se nekoná…
Takže – ač je to pro někoho asi smutné, základní přírodovědecké principy nadále platí a na jejich zásadní nabourání si asi budeme muset nějakou dobu počkat. Nemyslím ale, že se kdy dočkáme vědeckého ospravedlnění astrologie, homeopatie, geopatogenních zón, poltergeistů a dalších lákavých fenoménů…
V této souvislosti se často jako důkaz „hloupé omezenosti“ vědců uvádí jako odstrašující příklad prohlášení francouzských akademiků z 18. století, že “ s nebe žádné kameny padat nemohou, protože tam žádné nejsou”. Jakmile ovšem byly přineseny dostatečně silné důkazy, že meteory opravdu padají, opatrný konzervativní názor byl změněn.
A závěrem ještě jedna poznámka k mnoha komentářům stylu „moderní věda by měla mít více pokory“. Moderní věda není nic než do důsledků dovedený zdravý rozum.Všichni se přece snažíme v různých životních situacích „nenaletět“, ověřovat si, zda nejsme obětí klamu nebo sebeklamu. Vědci rozhodně nemají zájem na potlačování nějakých nových, jakkoli bizarních a neočekávaných pozorování, která jsou třeba i v rozporu se stávající konvenční teorií. Naopak - vědci nejvíce touží po objevení něčeho úplně nového, třeba i „bláznivého“, co by co nejvíce otřáslo dosavadní platnou teorií. Ten, komu se to povede, je pak opravdu slavný - jako Einstein či ostatní zakladatelé moderní fyziky.
Konečně je třeba velmi zdůraznit, že věda si nečiní absolutistický nárok na „všechno“ v našem životě. Samozřejmě existují obrovské a pro člověka nesmírně důležité jiné oblasti - kultura, umění, náboženství, emocionální sféra, etika. I v nich lze sice nalézt aspekty, ke kterým se může věda smysluplně vyjadřovat (např. vysvětlovat jejich sociobiologické a neurobiologické kořeny), ale to podstatné (krásu symfonie, intenzitu prožitku, soucit s neštěstím bližního) samozřejmě nepostihne – a je to tak správné…
Jsem rád, že ten postmodernistický humbuk po několika letech odezněl a vysoké ambice jeho propagátorů se nenaplnily (viz též můj komentář jinde).
