Článek
Nechce se mi tomu ani věřit, ale vědu jsem začal dělat už před 54 lety. V roce 1970 jsem začal pracovat jako tzv. vědecká pomocná síla na katedře biochemie Přírodovědecké fakulty UK. Měl jsem velké štěstí – bylo to v laboratoři doc. Jana Kocourka, který se tehdy vrátil z dvouletého výzkumného pobytu v USA a přivezl si odtamtud zajímavé téma, na kterém jsem pod jeho vedením začal také pracovat. Brzy jsme společně přišli na úplně novou metodu izolace biochemicky zajímavých proteinů, tzv. lektinů. Naše výsledky jsme bez problémů publikovali v prestižních světových časopisech, což bylo pro mě, jakožto nezkušeného eléva, velice stimulující. Po obhájení diplomové práce jsem pak ve stejné laboratoři pokračoval velmi úspěšně v tzv. vědecké aspirantuře (totéž, co je dnes doktorské studium). Moc jsem tehdy potom chtěl na katedře zůstat jako asistent, protože jsem si myslel, že právě tam se dá dělat dobrá věda. Ale psal se tehdy „normalizační“ rok 1977, a tak jsem po odmítnutí vstupu do komunistické strany musel z fakulty odejít. Ukázalo se ale paradoxně, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Byl jsem totiž přijat na Ústav molekulární genetiky ČSAV (ÚMG). Podmínky pro vědeckou práci tam byly mnohem lepší a politické tlaky mnohem menší než na fakultě.
Začal jsem tam pracovat v laboratoři dr. Ivana Hilgerta na projektu vývoje látek potlačujících nežádoucí imunitní odpovědi (např. při transplantacích). Ukázalo se, že takové vlastnosti mají právě některé lektiny, kterými jsem se zabýval na fakultě, a velmi brzy se nám podařilo publikovat práci v asi nejprestižnějším světovém vědeckém časopise Nature.
Amerika
Velice jsem samozřejmě toužil dostat se na dlouhodobý pobyt v nějaké přední světové laboratoři; to bylo ale v tehdejší „normalizační“ době velmi obtížné, a to jak z politických, tak finančních důvodů. Nakonec se to povedlo až v roce 1985, kdy jsem se na rok dostal do laboratoře profesora Jacka Stromingera na Harvardově universitě v Bostonu. Bylo to tam nezapomenutelné – mohl jsem pracovat v jedné z nejlepších imunologických laboratoři na světě, šéf byl skvělý, kolegové v laboratoři přátelští, všude okolo mě byla záplava opravdu špičkové vědy. V okruhu 300 metrů ode mě pracovalo asi pět nositelů Nobelovy ceny, v okruhu 10 km jich bylo aspoň dvacet. Měl jsem obavy, že tam mezi světovou vědeckou špičkou neobstojím, ale s překvapením jsem zjistil, že mé vzdělání i praktické laboratorní dovednosti byly zcela dostatečné. Jediná vada byla, že jsem tam musel být celý rok sám, bez rodiny. Tou dobou jsem totiž už byl 12 let ženatý a měl dvě dcerky. Takže se mi tam stýskalo - ale na druhou stranu jsem se mohl plně věnovat práci.
Po návratu do Prahy jsem pod vlivem amerického pobytu změnil trochu pracovní tematiku, začal přednášet na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a vést své první studenty - diplomanty a aspiranty (dnes bychom řekli doktorandy).
A brzy přišel zlomový rok 1989, který jsem prožíval v Praze dost intenzivně. Podepisovali jsme různé petice a prohlášení, v únoru jsme chodili na demonstrace „Palachova týdne“ a fandili Gorbačovovi, od kterého jsme očekávali, že pomůže v Československu odstranit Husáka, Jakeše a další politické fosilie. Pak přišel listopad a vše šlo rychleji a důkladněji než kdokoli očekával. 17. listopadu jsem byl účastníkem onoho historického průvodu z Albertova na Národní třídu. Tam jsem měl opět štěstí, jako už tolikrát předtím v životě – kupodivu jsem neutržil ani jednu ránu pendrekem.
Věda po listopadové revoluci
Po revoluci nastalo zajímavé období – všichni jsme sice byli opojeni svobodou, ale první polovina 90. let byla pro naši vědu velmi těžká. Politici měli tehdy jiné priority a na vědu zbývalo jen velmi málo peněz. Stal jsem se vedoucím laboratoře a musel jsem zajistit pro náš tým finance. Snažili jsme se tehdy zjistit co nejvíce o dosud neznámých mechanismech, na jejichž základě fungují (a někdy také nefungují) buňky imunitního systému. Vzhledem k našim předchozím úspěchům se nám podařilo sehnat si několik mezinárodních grantů, které nám pomohly toto obtížné období nejen přežít, ale dokonce výrazně zlepšit podmínky pro naši práci. Teprve od roku 1998 se financování vědy ze státních zdrojů začalo výrazně zlepšovat. Bohužel v roce 2009 přišla ekonomická krize a s ní několik let finančních problémů. Naštěstí část z nich pomohly tehdy vyřešit rozvojové programy EU.
Naše laboratoř navázala několik úspěšných mezinárodních spoluprací a podařilo se nám postupně objevit řadu nových funkčně důležitých molekul imunitního systému. Zabývali jsme se vždy tzv. základním výzkumem, jehož cílem není primárně vyvinout nějaký lék nebo jiný komerčně úspěšný výrobek, nýbrž jako první na světě objevit něco nového, odhalit nějaké „tajemství přírody“. Naše práce měla velmi dobrý mezinárodní ohlas, ale jsem ještě raději, že některé vedlejší produkty našeho základního výzkumu, především tzv. monoklonální protilátky, jsou i dobře prakticky diagnosticky využitelné.
V roce 2005 jsem se stal ředitelem ústavu a v této funkci jsem sloužil až do roku 2017. Ta služba byla psychicky dost náročná, protože jsem měl na starosti výstavbu nové moderní budovy ústavu a také jeho důkladnou reformu. V druhé polovině svého ředitelování jsem dostal na starost velký projekt BIOCEV, v jehož rámci byl v obci Vestec nedaleko za hranicemi Prahy vybudován a moderně vybaven velký výzkumný areál. Tento projekt realizovalo konsorcium 6 ústavů Akademie věd a 2 fakult University Karlovy. Celkové náklady byly kolem 2,5 miliardy Kč, z nichž většina pocházela z prostředků EU. Jsem moc rád, že se tenhle manažersky velmi náročný projekt vydařil a že v tamních moderních, skvěle vybavených laboratořích pracuje od roku 2016 několik stovek většinou mladých badatelů a studentů.
Dnešní problémy
Když se ohlédnu o 30-40 let zpět, je ta dnešní úroveň bezpochyby nesrovnatelně lepší. Naše laboratoře jsou velmi dobře vybavené, máme přístup k velké většině odborné světové literatury, v našich laboratořích je více než polovina studentů, ale i někteří badatelé, ba i vedoucí pracovníci ze zahraničí, takže základní komunikační řečí je angličtina.
Horší je to ale se mzdami – ty se za posledních 10 let zvýšily jen nepatrně. To samozřejmě odrazuje kvalitní zahraniční zájemce o práci u nás. V důsledku vysoké inflace v posledních 3 letech klesá reálná výše státní podpory výzkumu a výhled do budoucnosti nevypadá dobře.
Před 25 lety se začalo stále více prosazovat financování na základě výzkumných grantů – finance se přidělovaly na projekty, které zvítězily v soutěžích organizovaných grantovými agenturami. Tehdy to byla velice žádoucí a pozitivní novinka, protože ve velké většině případů uspěly projekty kvalitnější. Postupně tak ale došlo k tomu, že většina nákladů na výzkum je nyní pokrývána z těchto relativně krátkodobých grantů, takže vědci tráví příliš mnoho času každoročním sepisováním grantových projektů a většina z nich je frustrována velmi nízkou úspěšností danou nedostatkem dostupných finančních prostředků. Ukazuje se tak, že „všeho moc škodí“ – velká většina projektů je již kvalitní, peněz na jejich podporu je málo, takže se z té férové soutěže stává stále více jakási loterie. Je zřejmé, že by bylo potřeba změnit výrazně poměr mezi tím základním „institucionálním“ a grantovým financováním výzkumu. K tomu ale není potřebná vůle „tam nahoře“.
Během celého mého vědeckého života doutnal a občas i jasně vzplanulo soupeření (samozřejmě hlavně o peníze) mezi vysokými školami a neuniverzitními výzkumnými institucemi, především ústavy Akademie věd. Těch je nyní 54 (těch několik největších má několik stovek zaměstnanců, řada těch menších méně než 100) a pokrývají široké oborové spektrum od matematiky a přírodních věd až k vědám společenským a humanitním.
Samostatnou kapitolou jsou záležitosti kolem vědeckých publikací, které jsou, jak známo, hlavními výsledky základního výzkumu. Veřejnost nahlédla trochu pod pokličku tohoto rendlíku, když se propíraly publikace některých politiků v tzv. predátorských časopisech. To je velice obsáhlé téma, na které zde nemáme dost místa – stačí jen říci, že současný systém se stále více jeví jako neudržitelný a neefektivní, a že se v něm pravděpodobně brzy dočkáme velkých změn. Ty by mohly vést k omezení současného přehnaného sepisování zbytečných, málo významných publikací, přetěžování recenzentů takových rukopisů a eliminaci těch proslulých predátorských časopisů. Mnoho si v této souvislosti slibujeme od zapojení umělé inteligence.
Zajímavou součástí vědeckého života je popularizace, které jsem se také hojně věnoval. Naštěstí se můj obor (imunologie) popularizuje poměrně snadno – je nejen vědecky zajímavý, ale má velmi blízko k prakticky důležitým aplikacím. Velmi zajímavá byla v tomto ohledu nedávná doba covidová. Byl jsem tehdy jedním z několika odborníků vystupujících často v médiích a brojících proti překvapivě intenzivní protivědecké kampani různých dezinformátorů. Moji protivníci neuznávali základní argument, že když velká většina vědců doporučuje určitá protiepidemická opatření, především očkování, je racionální se jimi řídit, a je správné, když se těmito odbornými názory řídí politici. Slýchal jsem (bohužel i od některých vědců) argument, že přece pravdu mohou mít naopak vědečtí „disidenti“ a že ta odborná většina je zkorumpovaná. Je mi líto, že těmto názorům popřávalo sluchu tolik jinak asi celkem rozumných občanů. Asi bychom se měli zamyslet nad tím, co je toho příčinou, proč tolik lidí důvěřuje spíše různým šarlatánům než solidním odborníkům.
Čeho si nejvíc cením
Samozřejmě jsem rád, že jsem se za svých doposud více než 50 let práce ve vědě podílel na řadě kvalitních vědeckých výsledků, které měly velmi dobrý ohlas ve světové výzkumné komunitě. Samé podstatě vědecké práce je ale vlastní, že téměř všechny výsledky jsou relativně rychle překonávány novými objevy a ty staré jsou zapomínány. To je tak trochu smutné, ale v podstatě správné – věda prostě pádí kupředu. Jsem proto rád, že jsem přispěl i k něčemu trvalejšímu – založení Biotechnologického ústavu AVČR, vybudování moderní a dobře vybavené budovy Ústavu molekulární genetiky, a následně velkého výzkumného centra BIOCEV.
A jsem také velmi rád, že naše laboratoř během posledních 3 desetiletí vyprodukovala dlouhou řadu cenných výzkumných nástrojů zvaných monoklonální protilátky. Mnoho z nich pak komercializovala biotechnologická firma Exbio, která před 30 lety povstala z velmi skromných začátků z našeho ústavu, dnes má přes 100 zaměstnanců, roční obrat kolem 250 milionů korun (skoro vše z exportu do zahraničí) a stále roste (já ji ale bohužel nevlastním).
