Článek
Do jednoho z nejprestižnějších světových odborných časopisů jsme tehdy zaslali rukopis naší publikace, ve které jsme referovali o výsledcích dvouleté práce na nově objeveném signalizačním proteinu bílých krvinek.
Měli jsme zprávy o tom, že na stejné věci pracovala jedna korejská (hádejte, jestli severo- nebo jiho-) skupina, a tak jsme byli opravdu nervózní, aby nás Korejci nepředběhli.
V nejlepším případě jsme čekali, že tak asi po měsíci přijdou přísné posudky recenzentů, které budou požadovat řadu úprav a doplňků. V horším případě nám řeknou, že náš rukopis je sice zajímavý, ale konkurence jiných kvalitních rukopisů je u nich příliš veliká, a ať to tedy pošleme někam jinam.
Na takové věci jsou vědci zvyklí – je to standardní postup. Ale co se nestalo – za pět dní přišlo oznámení, že rukopis redakce bere tak jak je, bez jakýchkoli změn a doplňků. To je opravdu něco naprosto nevídaného. Jak se to mohlo stát?
Jak se posléze ukázalo, k rychlému otištění přispěl fakt, že v redakci měli už půl roku text od té konkurenční korejské skupiny, která musela splnit ty obvyklé požadavky recenzentů. Jejich článek měl být otištěn v nejbližším čísle onoho prestižního časopisu.
Naštěstí jim tam ale chyběl jeden velmi zajímavý výsledek, na který jsme přišli my. Nakonec otiskli v tom nejbližším čísle oba články vedle sebe (viz zde a zde)..
Měli jsme tedy skutečně neuvěřitelné štěstí – stačilo jen poslat ten rukopis o několik dní později a mohl být pozdě – Korejci by nás předběhli a my bychom to dostali asi jen do nějakého mnohem horšího časopisu.
Taková šťastná náhoda jistě není jen tak sama od sebe. Však mi také hned došlo, co za tím vězí: asi týden před odesláním toho rukopisu jsem cestou z práce pomohl dvojici starších manželů, kteří spěchali na oslavu narozenin vnučky, a porouchalo se jim auto. Naložil jsem je tedy a zavezl až na místo. Když jsem kategoricky odmítl nabízenou stokorunu, pravila ta paní: „Tak já se za vás budu modlit!“.
A vidíte – zafungovalo to…
Od té doby už nám nikdy rukopis článku tak rychle nepřijali – vždycky to byla ta známá několikaměsíční přetahovaná s recenzenty. Nejspíš se ta paní už za mě přestala modlit…
