Býčí běh v Pamploně není jen srazem trýznitelů zvířat

Počátky slavné fiesty San Fermína ve španělské Pamploně sahají do středověku a řada lidí jistě namítne, že tam taky se svou krvavou tradicí býčích zápasů měla zůstat. V realitě dnešního světa nejspíš neexistuje argument, jenž by obhájil existenci téhle kratochvíle, a debata o tom, zda se jedná o nehumánní záležitost, má jasného vítěze.

Ano, býčí zápasy rozhodně nejsou humánní. Svědčí o tom i fakt, že arény po celém světě se po staletích zápasení zavírají, případně se přijímají taková opatření, aby zvířata nepřicházela k újmě. Vždyť ani já sám nenacházím argument, proč tuhle krvavou podívanou dál podporovat. A přesto je nedokážu šmahem odsoudit jako většina těch, kdo na podobné události nikdy nebyli.

Byl jsem na býčích zápasech opakovaně ve Španělsku a Mexiku – pracovně jako fotoreportér, případně jako zvědavý turista. Ani jednou jsem tam nešel kvůli tomu, že by mě nějakým způsobem uspokojoval pohled na zabíjení bezbranného zvířete stojícího proti přesile. Naopak jsem se mnohokrát přistihnul, že přeji býkovi, aby přemohl své katy, a když je skutečně nabodl na rohy, měl jsem radost.

Vypozoroval jsem, že při žádném býčím zápase se v ochozech arény neschází nějaké krve lačné obecenstvo psychopatů, jež by si tam chodilo ukájet své sadistické choutky. I tihle lidé vypískají torera, když se mu nedaří býka „dobře“ zabít, tak aby netrpěl. Řekl bych, že dobře vědí, co je na tom všem špatně, ale je to asi jako bychom chtěli po běžných Češích, aby se vzdali tradice štědrovečerního kapra vykuchaného na ulici, případně velikonoční pomlázky. Třebaže většina z nás uzná, že to není tak úplně v pořádku. Ale zároveň si to umíme obhájit v rámci nějakého kulturního kontextu.

Býčí zápasy jsem vždy prožíval spíš s jakousi neutralitou pozorovatele, který ví, že, stejně jako život není jen o příjemných chvílích, ani tohle není černobílá záležitost. Je to drama, které si nehraje na to, že by barvilo realitu narůžovo. Je to zkrátka divadelní tragédie, kde hlavní roli hraje smrt. Podobně jako je tomu v životě každého z nás, před neštěstím nikdo neunikne. Vnímal jsem krutost téhle podívané, ale v kontextu toho, že život sám prostě krutý a nespravedlivý je. Asi jako každý řidič jedoucí kolem nehody na chvilku přibrzdí a koutkem oka se podívá. Určitě ne proto, že by oněm nešťastníkům přál něco zlého.

Nicméně nehodlám tady rozsoudit tenhle odvěký spor, protože už teď je mi jasné, že jsem ho v očích většiny lidí prohrál tím, že jsem se téhle akce zúčastnil. Chtěl bych ale všem, kdo znají fiestu v San Fermína v Pamploně jen ze záběrů z ranního běhu s býky v ulicích, přiblížit, jak to vůbec na takové fiestě probíhá a proč by bylo krátkozraké ji (spolu s miliony návštěvníků) bez znalosti podrobností odsoudit. Protože se to celé netočí jen kolem večerního usmrcení býka v aréně.

Proto bych vám rád předložil svoje zápisky bezprostředně po návratu z fiesty San Fermína v roce 2015:

Tolik bílého oblečení jsem na sobě v životě neměl. V Pamploně během fiesty se ale nic jiného nenosí. Je to staré a nesmlouvavé pravidlo, jako jsou nesmlouvavé ostré rohy majestátních býků, kteří každý den fiesty za rozbřesku ženou ulicemi šílence ochotné sáhnout si na smrt. Dříve, než se s ní večer setkají pěstěná zvířata v aréně. Snad i proto, že je událost tak nasáklá krví, je opředená cynickou potřebou lidí se bavit. Ubavit se k smrti, blesklo mi několikrát v hlavě, když jsem ve Španělsku pozoroval tenhle zběsilý červenobílý kolotoč oslav.

„Fiesta opravdu začala. Trvala pak sedmí dní a sedm nocí tance, pití a rámusu. Děly se věci, jaké se můžou stát jen při fiestě. Nakonec člověku všechno připadalo docela nereálné a zdálo se, že nic nemůže mít žádné důsledky. Myslet během fiesty na důsledky se zdálo naprosto nemístné. Po celou dobu fiesty měl člověk pocit, že musí i v nejtišším místě křičet, aby ho bylo slyšet. A stejný pocit měl o všem, co dělal. Byla fiesta a trvala sedm dní a sedm nocí.“

Takhle fiestu San Fermína popsal Ernest Hemingway ve své novele Fiesta (Sun Also Rises) a já můžu jeho slova i po těch desítkách let jenom potvrdit.

Dokud jsem na San Fermínu sám nebyl, nenapadlo by mě, jak silný zážitek to je. Zajímalo mě jen focení encierra, jak se označuje proslulý ranní běh býků ulicemi Pamplony. Sotva jsem ale první červencovou neděli v Barceloně skočil na vlak mířící do hlavního města baskického kraje Navarra v severním Španělsku, pohltil mě bíločervený vulkán zvaný San Fermín. Jenž ve svém nitru koncentroval statisíce nadšených lidí, aby den na to, v pondělí 6. července na náměstí Plaza Ayuntamiento explodoval.

Exploze. Takhle označil i Hemingway ve zmíněné knize zahájení slavnosti San Fermína při události zvané Chupinazo. Lépe to ani vystihnout nelze. Mnohatisícihlavý dav se od rána tísnil na maličkém náměstí a čekal, až odbije poledne. Tou dobou už mají všichni na sobě jen bílé oblečení s červenými doplňky a v sobě nějaký ten alkohol. Během čekání se popíjí sangrie, která proudí z kožených měchů na víno nejen do úst, ale i na oblečení, lahve často létají vzduchem, takže ať chcete, nebo ne, většinou je váš bílý úbor ještě před polednem zbarvený do růžova. Ale panuje výborná atmosféra a nikdo si nenechá zkazit náladu.

V pravé poledne, krátce před vypuštěním rachejtle z balkónu radnice nad náměstím, si lidé sundají červené šatky ze zápěstí, případně je vyndají z kapes, za bujarého jásotu je jako trojúhelníky vztyčí nad hlavu, roztočí, a jakmile odbije dvanáctá, uvážou si je kolem krku, kde by měly zůstat až do konce fiesty. Kdo se takhle vyparádí už před zahájením slavnosti, je považován za amatéra a neznalce.

San Fermín tedy začal. Rozpoutalo se nekolikadenní běsnění s nezaměnitelnou atmosférou, která se nedá fotkami zcela zachytit.

Tisíce lidi od rána do večera tančí, pijí, korzují po městě a všelijak se veselí. Všechny hospody a restaurace jsou dokořán a věčně přeplněné, poledne a noc od sebe rozeznáte jen proto, že je tma, nebo světlo, lidí je ale v ulicích pořád plno. Po městě se v davu trousíte šnečí rychlostí, ale nikdo nikam nespěchá, nikdo není nervózní, nikdo se nezlobí, když na něj děti z balkónů chrstnou vodu. San Fermín je jedinečná událost, kterou člověk musí zažít, aby ji pochopil a přišel jí na chuť.

Pak se může stát, že budete do Pamplony touhle dobou přijíždět každý rok. Tak jako nadšená skupinka Španělů a Španělek všech věkových kategorií, s kterými jsem se seznámil v jídelním voze vlaku na cestě za tímhle dobrodružstvím. „Jezdíme na San Fermín každý rok, pro Španěly je to velká událost, jedinečná příležitost, jak potkat spoustu známých, pokecat a pobavit se,“ vysvětlila mi po cestě Meite, dáma v letech, která se mě jala seznamovat se zákonitostmi této tradice.

S jejími přáteli jsme ve vlaku z Barcelony vypili pár piv a povídali si. Do Pamplony jsem dorazil v neděli večer, kdy už ulice přetékaly k prasknutí a na hlavním náměstí postávaly a polehávaly tisíce lidi. Najit místo v hospodě, aby se člověk po čtyřhodinové cestě vlakem najedl něčeho pořádného, stálo značné úsilí. Zato jste si mohli kdekoli koupit za dvě eura orosenou sklenici piva, sednout si s ní na trávu mezi rozjařené návštěvníky a ve svitu posledních oranžových paprsků zapadajícího slunce hltat celý ten hemžící se kolos.

První večer jsem spal v odlehlém parku, kde se však kolem mě nad ránem začaly motat podivné existence, a tak jsem se v jednu chvíli musel sebrat a za úsvitu jít dospat na lavičku přímo na náměstí. Tam zatím metací vozy sklízely střepy po nočních radovánkách a muži ve žlutých vestách smývali citrusy ovoněnou vodou slitky z dlažebních kostek. Ta nepříjemná kyselá vůně byla od té doby všudypřítomná. Vždycky ráno se mi z ní chtělo zvracet.

Po zahájeni fiesty už šlo všechno hladce. Co chvíli jsem se s někým novým seznámil, prohodili jsme pár slov a pak jsem sel zase o kus dál, buď se jen tak projít, nebo se natáhnout a třeba poslouchat muziku nebo sledovat pouliční umělce. Čas náramně plynul a lidi byli úžasní.

Přátelskost neznala mezí. Ostatně před tím už mě varovala Meite, ta dáma z vlaku. „Někteří lidi k tobě můžou být jen tak laskaví nebo ti prokázat nějakou službu. Proč? Je prostě San Fermín,“ usmála se. A měla pravdu. Jednou si třeba přede mnou dívčina rozhrnula podprsenku, aby mi z jejího zákoutí nabídla jakýsi balíček s čímsi. Pár hodin na mě zase mezi sebe přijala parta mladých pamplonských gangsterů: Z nějakého důvodu jsem jednou nad ránem upoutal pozornost kluků shlukujících se nedaleko mě. Všichni se motali kolem jednoho z nich, potetovaného plešatého hromotluka s chybějícím předním zubem. Měl jsem z nich trochu legraci. Možná proto jsem upoutal jejich pozornost a začali se se mnou bavit. K mému údivu mě nakonec nezbili, ale pozvali do hospody. Sice jsem netušil, co mě tam může čekat, ale souhlasil jsem. I v hospodě se Angel, jak se jejich vůdce jmenoval, těšil určité přízni. Jeden z jeho nohsledů mi pak vysvětlil, že ho nedávno pustili z vězení, kde si prý odpykával tři měsíce za to, že rozbitou lahví od piva pobodal svého soka v lásce. Zdálo se, že mě si ten člověk z nějakého důvodu oblíbil. Pořád za mnou chodil a plácal mě po ramenou, až mě jednou s rituální vážností objal, zadíval se mi do očí a sípavým hlasem prohlásil: „Now, you are the boss. I am not the boss now.“ Nevěděl jsem, co všechno to obnáší, ale náležitě jsem mu poděkoval a v nestřeženém okamžiku se zase ztratil ve víru fiesty.

To už jsem měl za sebou jeden ranní běh s býky. Tedy ne, že bych v sobě i v téhle atmosféře našel dost šílenosti na to, abych se sám postavil mezi ohradníky. A vůbec jsem do Pamplony jel proto, abych tenhle známý závod nafotil, ne abych se ho účastnil.

Jako novinář jsem dostal povolení procházet v koridoru pro záchranáře, takže jsem měl na rozdíl od diváků schovaných za dvojitou bariérou slušný výhled a nemusel se prát s někým o místo. Býci vybíhají každý den vždy v osm hodin ráno a lidé se mačkají kolem zátarasů už hodiny dopředu, většina z nich přijde rovnou z flámu.

Bylo krásné ráno. Trochu jsem zaspal a jen pár desítek minut před osmou mě sluneční paprsky vytáhly ze spacáku, který jsem z bůhvíjakého důvodu zaparkoval podél městských hradeb v kopci se sklonem asi 70 stupňů. Všude byla zase cítit ta směs alkoholem nasáklých chodníků a citronové vody. V ulicích se potkávala ranní ptáčata s nočními dravci. Já byl cosi mezi tím. Vyčistil jsem si zuby nad kanálem a šel si do jedné zatáčky najít místo pro focení.

Krátce před startem začali být běžci nervózni. Byli mezi nimi šašci, co se k téhle troufalosti nechali vyhecovat během nočního popíjení, kdy ještě měli dost kuráže, i běžci s profi teniskami a čelenkami, co přišli nachystaní, jako by tohle byl jejich životní závod. Všichni se teď v těsném davu protahovali, vzhlíželi k nebi, vzájemně se povzbuzovali a smáli se mi do objektivu. Pak napjaté ticho prořízl pískot rachejtle vystřelené od zábran u startovní čáry na znamení, že býci byli vypuštěni do ulice. Masa lidí se sunula kupředu napřed pomalu a nejistě, ale za chvíli už velmi hbitě, skoro až hystericky. Ti nejvíc ukvapení s velkou rezervou přeskakovali za bariéry, největší hazardéři běželi v těsné blízkosti rohů. Jekot prchajících bláznů v mžiku přehlušil dusot kopyt několika statných šlechtěných býků. Ale jen na chvíli, po pár vteřinách byli býci i s hroznem lidí kolem sebe pryč.

Zhruba 850metrovou trasu lemovanou částečně hrazením uběhne skupina býků, obvykle šesti nebo osmičlenná, za dvě až tři minuty. Když poslední z těch překrásných půltunových monster doběhne do arény, oznámí to pořadatelé odpálením druhé rachejtle. V jejích útrobách pak býci čekají až do večerního zápasu, v kterém obvykle naleznou smrt z rukou matadora.

Dříve, než se z ranního běhu stala celosvětově známá adrenalinová atrakce, kam si lidé z celého světa jezdí za odškrtnutím zážitku, jímž se pak doma u piva budou vytahovat před svými známými, měla tahle událost svůj prozaický význam: Každé ráno bylo zapotřebí přesunout býky ze stájí pod městem do arény. Že je při tom začali z opilosti, či kdovíjakého rozmaru doprovázet běžci, přišlo postupem času.

Když jsem večer dorazil na zápas, nenaskytla se mi jen krvavá podívaná na šest utýraných býků. V hlavní roli bylo obecenstvo. Dorazily celé rodiny nebo skupiny kamarádů, všichni dobře zásobení jídlem a pitím. S kyblíky, v nichž převládaly v ledu zabořené lahve piva nebo vína, a se sendviči z jamónu serrano se usadili se svými blízkými a prožívali něco, co bylo součástí jedné z nejstarších kulturních akcí regionu. Lidé tleskali, když se torerovi povedl elegantní obrat a býka zabil jednou ranou, naopak bučeli, když nechal zvíře umírat příliš dlouho. A smáli se, když býk jednomu z matadorů natrhl rohem rozkrok. Málokdo se tam ale přišel ukájet pohledem na krví nasáklý písek.

Když odtáhli posledního býka z kolosea, pozornost se vrátila zpátky do ulic a náleven. Další noc tam pokračovala bujará fiesta, která se k ránu překlenula v den, a to samé se opakovalo.

Já si vychutnal poslední drink v kavárně Iruña, kde se setkávali hrdinové zmíněné Hemingwayovy novely, a po třech dnech na fiestě odešel na vlak do Barcelony. S vědomím, že tahle fiesta není černobílou událostí, že není jen veselá, ale i krutá, tak jako má všední realita dvě tváře, mě zvláštním způsobem odrazovala i přitahovala. A bylo mi jasné, že jsem tady nebyl naposledy. Koneckonců někde tu na mě čeká Angel a jeho, tedy vlastně můj gang.