Drastické Velikonoce: Hříšníci si do kůže zabodávají kaktusy a v řetězech chodí po horkém betonu

Je Velký pátek, pravé poledne a před kostelem sv. Františka v Atlixcu se tísní dav zvědavců. Chrám z počátku 16. století leží v kopci nad městem a jen vyšplhat se k němu v březnovém poledním horku stojí dost sil. Způsobuje, že se teď ze všech přihlížejících řine pot a snaží se pro sebe urvat byť i jen centimetry stínu.

To je však slabý odvar toho, co za pár minut okusí desítky místních věřících. Tak jako každý rok se totiž v tomto městě asi 150 kilometrů jihovýchodně od Ciudad de México vypravují na cestu pokání tzv. engrillados. Česky by se to dalo trochu neobratně přeložit jako „spoutanci“, „spoutaní“ nebo „okovaní“.

Jak jste si patrně již všimli z fotek, je to proto, že tito dobrovolníci na sobě nesou kolem dvaceti kil železa. Nejčastěji v podobě řetězů přepásaných přes trup, někdy doplněných obřími šrouby, háky nebo podkovami. Další těžké řetězy za sebou vlečou připnuté ke kotníkům.

A k čemu taková paráda? Tahle tradice má v Atlixcu zhruba stoletou historii a jejím prvním vykonavatelem byl jistý José Muñoz. Je to přitom docela temný příběh, nic hodného následování.

Podle legendy zahořel José Muñoz neopětovanou láskou. Rozhodl se, že pro srdce své vyvolené se klidně propůjčí magii. Místní čarodějnice mu měla poradit, aby vyrazil na hřbitov a z prsteníčku mrtvoly si vyrobil amulet. Tak se taky stalo. Místo jeho milé mu však přivolal noční můry. Podle svědků po městě v noci běhal jako pominutý, neboť ho prý pronásledoval duch majitele prstu. Muž podsadité postavy byl tak zoufalý, že se zapřísáhl příštích 50 let chodit na Velký pátek po městě obtěžkaný řetězy, jen aby smyl svůj hřích. Jak tak činil každý další rok, přidávali se k němu i ostatní obyvatelé, kteří se chtěli před bohem očistit.

Zvyk se zachoval až do dnešních dní. Desítky engrillados vyrážejí každoročně na Velký pátek na zhruba tříkilometrovou cestu městem. Nemusí to být jen hříšníci jako zmíněný José Muñoz, najdou se i tací, kteří chtějí nebesům poděkovat za vstřícnost, nebo je o něco požádat či jen vyjádřit sílu své víry.

Už od časného rána se scházejí v kostele Sv. Františka, kde se také ustrojí. Kromě okovů mají v kůži zabodané ostny kaktusů a přes obličej šátek. To proto, aby je sousedé nepoznali, tvrdili mi místní - podle vznešenější verze je to kvůli anonymitě, a tudíž pokoře před bohem. Na hlavu si dají trnovou korunu a svěří se do péče vodičů, kteří je cestou podpírají a ukazují směr.

Údajně se engrillados na tuhle svou životní cestu intenzivně připravují tři měsíce po fyzické stránce, ale i po té duševní. Někde jsem narazil citát, že bolest z téhle útrpné cesty trvá ještě několik dní, kdežto následné zadostiučinění je na celý zbytek života.

Když se onoho pátečního poledne rozduněly nad Atlixcem bubny a kamenné ulice rozezvučelo chrastění řetězů, tajil se dech. Zraky všech se upínaly na desítky trpitelů a jeden se nemohl ubránit přemítání nad tím, co asi kterého z nich vedlo k tomu, že podstupuje něco takového. V čele průvodu šel muž v pokročilém věku s povadlým svalstvem a nejistým krokem a vy jste si chtě nechtě kladli otázku, co ho přimělo k tomu, že před celým městem i cizími diváky absolvuje tuhle strastiplnou podívanou. Je to snad nějaký skrytý kriminálník? Pak tu byl hromotluk obřích rozměrů, z kterého šel strach, i když byl připravený o zrak a pohyblivost. Jeden muž měl bodláky zapíchané v tetování Sv. Guadalupe, patronky Mexika, další zase v podobizně neznámé pistolnice na svém bicepsu.

Průvod klesal od kostela směrem k hlavnímu náměstí a pak zabočil na západ do sousedství Guadalupe. Vždy po pár krocích se zastavil, aby se vykonala modlitba. Na „okovaných“ bylo od počátku vidět, jaká nesmírná únava je zmáhá, z jejich vodičů se čím dál víc stávali asistenti, kteří jim poposazovali řetězy otiskující se jim s každým krokem hlouběji do kůže.

Já sám jsem měl po čtvrté zastávce dost. Odpolední horko bylo nesnesitelné. Procházel jsem městem už od časného rána, kdy jsem fotil obyvatele, jak zdobí ulice barevnými mozaikami z obarvených pilin. Už tehdy mě zaujal přilehlý bar s názvem Makario's. Od pohledu špeluňka, doplněná na fasádě nápisem „Donde todo se puede“ - Tam, kde se může všechno. Věděl jsem, že tam toho dne dříve či později skončím.

Když teď kolem něj prošel průvod trpících hříšníků, nechal jsem je v dálce před sebou a zvednul oči ze země ke vchodu do lokálu. Stál v něm hospodský a šibalsky na mě mrknul. Já to akceptoval coby znamení shůry a přistoupil. Pivo v přepočtu za nějakých 30 korun ve mně jenom zasyčelo. Barman mě nechal vybrat muziku a přinesl i něco na zub, zatímco bubny a rachot řetězů engrillados se vzdalovaly. „Odchytím je zase až v cíli, až budou mít jazyk na vestě,“ sliboval jsem si a poručil si ještě dvě Victorie, „nejsem zas takový hříšník, abych musel absolvovat celou cestu s nimi.“

Dopil jsem třetí pivo a vydal se do ulic. Engrillados už jsem nedohledal. To jen na vysvětlení, proč vám nemůžu vyprávět, zda všichni došli do konce svých útrpných cest v pořádku a zdraví. Ale věřme, že se všem, co podnikli takovou oběť pro své očištění, jejich cíl nakonec objevil. Tak jako mně bar Makario's.