Dům dobyvatele Cortése v Mexiku z roku 1519 brutálně ukazuje, jak příroda vítězí nad člověkem

Přijel jsem do městečka La Antigua na přelomu února a března. Čekal jsem zástupy turistů, otevírací hodiny, lana a výstražné cedule. Místo toho jsem stanul v bohem zapomenuté vísce, kde stačilo udělat pár kroků a procházeli jste se po nejstarším evropském domě v Mexiku, na dohled od prvního španělského kostela v této zemi.

Španělský dobyvatel Hernán Cortés se svými družinami přitáhl do Mexika v roce 1519. Než se vydal drancovat a vybíjet původní aztécké obyvatelstvo v centrální části Mexika, postavil si základnu nedaleko břehů. Dnes je známá jako La Antigua, a je tak zapomenuté, že do něj nepřijíždějí ani autobusy, jen vám zastaví na dálnici u výpadovky.

Do ani ne 30 tisícové obce (což ji v Mexických poměrech řadí spíš mezi minivesničky) tak musíte dál po svých, ale není to kdovíjaká štreka. Jen pro místní budete trochu jako mimozemšťani, protože – ač se to může zdát vzhledem k historickému významu toho místa – tam zase tolik zahraničních turistů nepřijde.

Což je skvělá zpráva i proto, že dostanete to nejdůležitější, co v sobě tohle místo skrývá, naservírované na autentickém podnose hezky tak, jak leží. Bez nějakých turistických cingrlátek, dokonce bez front, zákazů, příkazů či vstupného.

Vzpomínám si, jak jsem se u prvního obchůdku, vlastně vůbec první budovy při vstupu do města, zastavil, abych si vyfotil graffiti na něm vyvedené. A při tom zjistil, že vlastně stojím přímo u jednoho z těch historických domů z Cortésova dědictví, které jsem měl nakoukané z fotek. Stačilo z chodníku udělat úkrok do rozvaleniště po pravé straně a ocitli jste se uprostřed některého z nejstarších španělských domů v Mexiku. Bez lidí, bez pozornosti, bez vyrušování.

Domníval jsem se původně, že to už je samotná Casa de Cortés, ale jak jsem se dozvěděl záhy, když už jsem měl místo zadokumentované asi na stovce důkladných fotografiích a několika videích, že to jedno jediné konkrétní místo se nachází ještě o kousek dál do nitra obce.

Pokračoval jsem tedy, až jsem došel na náměstíčko k prostému kostelu, kde se právě lidé scházeli k nedělní mši. Kostel byl čerstvě natřený a bílá barva poprskala i okolní okrasné tropické rostliny, a to tak, že některé pestrobarevné květy skončily celé pod bílým nátěrem. Nikdo si s tím ale starosti nedělal.

Byla to taková až milá ignorance u stavby, která je považovaná za vůbec první evropský kostel v Mexiku. U stavby, kde bychom čekali po vzoru zvyklostí z vyspělého světa pečlivě restaurované vrstvy, neprůstřelná skla a možná i ochranku.

Za kostelem se nacházel samotný areál Casa de Cortés. Ten už měl sice svou vlastní vstupní bránu s informační cedulí, dokonce tam někdo v dáli kropil pečlivě zastřižený trávník, ale jinak tam nebyl nikdo. Ani kdokoli, kdo by po vás chtěl vstupné. Proč taky, vždyť se jdete jenom podívat někomu do ložnice. Jen tedy v tomhle případě šlo o jednoho z předních evropských kolonizátorů a zahubytele slavné aztécké říše.

Někdy zbyla jen torza obvodů stavení, čnějící z půdy, velkou část ale tvoří dochované zdi domu. Ty jsou tak pevně a hustě obrostlé kořeny pradávných stromů, jako když škrtič obejme vší silou svou oběť. Jako by nám příroda chtěla názorně ukázat, že je mocnější než člověk a jeho výtvory. Že si vezme zpět, co bylo její.

Ačkoli v některých místech působí tato podívaná skoro až hororově, jedná se o místo s poklidnou atmosférou, jako byste se pohybovali v blahém bezčasí. Člověk si tam tak nějak uvědomí vlastní pomíjivost a bezvýznamnost všedních událostí. I ty největší problémy zmizí, i ti největší z nás nakonec skončí spolknutí přírodou.

Vydržíte na tom plácku klidně i hodiny. Ne každý den se vám poštěstí dostat se na místo s tak zásadním historickým významem, a přitom tak autenticky podané a de facto mimo masový zájem turistů.

Ale byla by škoda nepopojít ještě o kus dál, kde se nachází vzácný posvátný strom la cebia, který se z nízkého kmene vine daleko do stran, jako by to byl nějaký zvláštní popínavý tvor.

Když kolem něj procházím, míjím první a vlastně jedinou skupinku návštěvníků. Zachytím od nich slovenštinu. A jak už to my Češi máme, v cizině se k sobě moc rádi nehlásíme. A tak dělám, že neslyším, a jdu si po svém. Až k řece Río de Antigua.

Popíjím torito, místní likér s kokosového mléka, připomínající baileys, a přemýšlím, jak by to tady i v Evropě vypadalo, kdyby se Cortés a jeho parta onehdá v Antigue neobjevili.

Jak to bylo ve Veracrúzu dál, jsem popsal v článku Přístav, piráti a šamani.