Článek
Když jsem začal cestovat letadlem, neexistovalo pro mě šťastnější místo než letiště. Možná ano, o něco šťastnějším místem bylo zahraniční letiště po dosednutí. A pak taky, když jsme byli nahoře ve vzduchu a já si z výšky prohlížel hory a oceán. Miloval jsem to tak moc, že jsem si užíval i turbulence. Když se letadlo začalo třást, usadil jsem se do sedačky, pustil si muziku a vnímal jsem tu rychlost a nárazy větru.
Jak se stalo, že dneska se třesu už dva dny před odletem? Ze strachu z turbulencí, z vědomí, že mě zase čeká padesát bezpečnostních kontrol, stres, spěch, zmatenost a navrch 12 hodin sevření mezi stovkami cizích dalších bez jídla a pití?
Nepodcenit přípravu
Předně. Uznávám, že jsem se začal v té výšce bát. Čím jsem starší, tím je to horší. Nevím, zda je to počty - že čím víc jsem toho nalítal, tím taky teoreticky vzrůstá možnost, že by to s námi spadlo. Když poletíte jednou v životě, tak by to byla hodně blbá náhoda, kdyby se stala nehoda. Když lítáte co dva týdny, tak to prostě jednou přijít může. A pak jsem asi s věkem rozumnější, rozuměj - mám víc starostí, obzvlášť o věci, které nemůžu ovlivnit. Zkrátka poslední dobou, když sednu do letadla, se mě zmocní klaustrofobie a hrůza z toho, že budu deset hodin zavřenej v plastovým tubusu, který je sice připravený na všechno, ale když se mu něco stane, tak mu není pomoci. A s námi je ámen a posvištíme střemhlav svým posledním sekundám.
Navnadil jsem vás na váš příští let? Sám sebe moc ne. Vždycky, když teď letím, se dostávám v určitém momentu do fáze, kdy si říkám, že s tím cestováním budu muset seknout, jinak mě to zničí. Radši budu přecházet po Beringově úžině než tohle. Nebo budu sedět doma. No… to nezvládnu. Zatím.
A tak jsem se alespoň rozhodl dělat si to co nejpříjemnější, jak jen to jde. S věkem totiž na jedné straně stoupá strach a spolu s ním na straně druhé taky pohodlí. Dřív jsem byl schopný spát dva dny na letišti, jen abych uskrblil tisícovku. Nebo si namazal chleba a letěl přes oceán nízkonákladovkou, kde se platilo i za kelímek vody. Teď už mám dost rozumu na to, abych si spočítal, že každou takovou korunu nakonec otočíte násobně víckrát za různé další služby, které byste jinak měli v ceně dražší letenky. A rozhodl jsem se proto raději rovnou připlatit a vůbec chovat se zodpovědněji, abych co nejvíc ulevil případným stresům a nesnázím.
Třeba jsem se při své poslední, květnové, cestě z Mexika do ČR rozhodl, že vůbec poprvé poletím s opravdovým kufrem! Nic takového jsem dosud ani nevlastnil, jen spoustu batohů různých velikostí, které jsem obvykle ani neodbavoval. Ale teď jsem si řekl, že si zabalím jako normální člověk, nebudu řešit limity, nebudu řešit, kam co na poslední chvíli nachmoustám, a jestli mě nakonec pustí do letadla s tím nebo tím. S sebou na palubu si vezmu jen to nejnutnější, předejdu tak zdlouhavým a nepříjemným bezpečnostním kontrolám, kdy na pás nakonec vyložím celý bágl a všechny svoje kapsy, což trvá hodiny a lidi přede mnou i za mnou funí a ze mě teče studený pot. Ne ne, tentokrát poletím na pána.
A! Taky přijdu včas. Jednou jsme s kamarádkou odjížděli taxíkem na letiště 20 minut před odletem! Začalo se boardovat a my ještě seděli na pláži a přinesli nám čerstvé pivo. Tak to už se teď nesmí stát. Odlet z Ciudad de México byl nahlášený na 17. hodinu a já byl rozhodnutý stát na letišti s dva dny dopředu zabaleným kufrem nejpozději v půl třetí. Tak abych měl rezervu pro případné nenadálé události. Tak abych si pak v klidu sedl na pivo a těšil se z cesty.
Co na pivo! Žádný takový! Už dávno jsem se poučil, že alkohol ještě víc podporuje stres a vůbec emoce. A nenechá vás usnout. Takže si dám limonádu, možná kafe. Možná jednu třetinku, ale nic víc.
Kdysi jsem dokonce pro jeden web psal takový článek o tom, co by člověk měl dělat, aby si let nejvíc užil a prožil ho bez problémů. Byla tam pravidla jako dobře se předtím vyspat, dát si lehké jídlo, pít v letadle místo alkoholu džus, chodit se protahovat a tak podobně. Následujících několik let jsem bravurně aplikoval přesný opak. Až jsem se tomu musel smát. Do puntíku všechno, k čemu jsem prostřednictvím toho článku nabádal, jsem nedodržel, a naopak šel proti tomu. Káva nebo čaj? Ptala se mě letuška po snídani. Můžu ještě pivo? zaprosil jsem. Večer před odletem samozřejmě bujaré loučení, pak ještě nacpat se místním jídlem, protože toho teď bude málo… A tak dál.
Ale tentokrát ne. Tentokrát mám rozum a nezkazím si už tak náročné cestování nějakou mladickou nerozvážností. Vždyť už na to taky mám věk! Ale tepláky si na sebe teda brát nebudu, to zas ne! Jak vůbec vzniklo to, že se z letišť stala pyžamová party? Dříve bylo létání společenskou událostí, kam si lidé brali nejlepší obleky, dneska překročíte hranici Ruzyně a je to jako povel pro převlečení se do dupaček a fedory. Ale budiž!
Poletíme?
Ale teď už k tomu mému letu na trase Ciudad de México - Paříž - Praha. Držel jsem se svého plánu. Večer předtím jsem si dal jen pár piv na rozloučenou doma na terase a ve dvě hodiny popadl svůj kufr a jal se vyrazit. Když v tom mi přišla sms. Stálo v ní, že se let o hodinu posouvá. No nic, tak jsem si zase sednul a počkal o trochu déle. Na letiště vyrazil ve tři a před čtvrtou už byl na terminálu.
Po dlouhé době jsem nešel rovnou k bezpečnostní prohlídce, ale vystát si frontu k odbavení. Kupodivu to šlo rychle a na přepážce jsem se dokonce vešel s kufrem do váhového limitu.
„Vysvětlím vám situaci,“ zadívala se na mě stevardka za přepážkou.
„Aha?“ naklonil jsem se k ní.
„V Ciudad de México je extrémní horko, kvůli kterému hrozí, že bychom nemohli bezpečně vzlétnout. A tak jsme odložili start letu o hodinu a uvidí se, zda teplota klesne dostatečně, abychom mohli odlétnout. Když ne, je možné, že budeme dále čekat, nebo let zrušíme úplně.“
Ve městě panovala v posledních dnech skutečně strašná horka, ale co je to proti teplotám někde na Mayské riviéře. „A to jste jako uzemnili všechny lety z CDMX?“ ptám se.
„Všechny ne,“ zaváhala a jako by hledala odpověď. „Ale zejména některá velká letadla,“ našla ji.
Podala mi tedy letenku, na které chyběly údaje jako brána, sedadlo a další věci nutné pro nástup do letadla. Ty nám sdělí až v odletovém prostoru, až bude jasné, že skutečně poletíme.
Tam se hromadili lidi jako já. Čekali u brány, kdy stevardky právě ohlásily, že ano, že odletíme, i když tedy o hodinu později. Za to jsme si mohli vzít, kolik jsme chtěli lahví vody nebo coly, případně balíčků sušenek.
Šel jsem na pivo. A nastoupil do letadla jako vždy mezi posledními. I když tentokrát jsem za to ani nemohl já. Když jsem se vrátil z letištní hospody, pro jistotu včas, stihnul jsem ještě moment, kdy personál hledal mezi lidmi deset dobrovolníků, kteří se svého místa vzdají. Netušil jsem, co to má společného s teplotou vzduchu pro vzlet. Asi je našli, nebo se na to vykašlali, protože se začalo nastupovat do letadla. Ovšem jen ti lidé, co měli dopředu udělaný on-line check, a tudíž i přidělené sedadlo. Což nebyl můj případ, a tak jsem spolu s další asi stovkou lidí zůstal stát v dosahu přepážky a čekal, co se bude dít.
Personál nakonec začal přímo na přepážce tisknout letenky, teď už s vyznačeným přiděleným sedadlem, a vyvolávat po jménech lidi a posílat je do letadla. Až se z hroznu cestujících stala skupinka bezradných deseti lidí, kteří jsme tam zůstali jako poslední a pořád ještě netušili, jestli odletíme. Nakonec se ale dostalo na všechny a já jako pátý od konce do letadla nastoupil.
Náhodná setkání
Skutečně už se mi nechtělo. Vzpomněl jsem si, jak jsem tuhle letenku kupoval asi na dvanáctkrát. Vždy jsem se dostal až k poslednímu kroku, ale on-line terminál ne a ne přijmout mou kartu. Až jsem si řekl, že to musí být znamení, že to letadlo určitě spadne a vesmír mi vzkazuje, ať jím neletím. Při posledním pokusu jsem se rozhodl vzít to vážně a koupit raději jiný let. Jenže přesně v tu chvíli moje platba prošla. To bylo snad ještě horší. Od té doby jsem byl nervózní. K tomu mi kamarádka hned onoho rána před odletem napsala, že je z toho mého odjezdu nervózní. A teď ještě tohle. Začal jsem si říkat, že je těch znamení trochu moc. Jenže už nebylo cesty zpět.
Moje sedadlo bylo zhruba v polovině letadla. Měl jsem štěstí, nacházelo se u uličky, což je vždycky na dlouhých letech lepší, protože se můžete po libosti zvedat - alespoň něco z toho zmíněného článku jsem si vzal k srdci. Na mém místě ale seděl nějaký starší pán a ob sedadlo, u okýnka v téže řadě starší paní. Od pohledu tvořili pár a od pohledu se jim pranic nelíbilo, že jim teď zasednu volné místo, na které se těšili. Já to zatím bral sportovně, znám tuhle situaci dobře i z druhé strany. Stoupnul jsem si k pánovi, slušně pozdravil a jemně ho upozornil, že mi sedí na místě. Podíval se na mě znechuceným výrazem, stoupnul si a vměstnal se na své prostřední sedadlo. Což je při dlouhých letech v podstatě mučicí nástroj. Ale co, já si za svoje místo zaplatil, stejně jako oni. Vůbec nemá nárok remcat.
Za ten jeho pošklebek jsem se rozhodl bránit i svůj zavazadlový prostor. Hezky jsem si na sedadlo vyložil knížku a tablet a celý batoh se zbytkem věcí se chystal uložit nad sebe do zavazadlového prostoru. Stalo se ale nemilým trendem, že stejně jako se zmenšuje prostor na sezení v letadle, ubývá i místa na zavazadla, respektive lidi se naučili tahat s sebou na palubu obří kufry a zatarasit jimi celý úložný prostor. Na což ve výsledku doplatí lidi jako já, kteří nastupují mezi posledními a už si nemají kam dát svůj malý batoh. Ale tentokrát jsem si řekl, že se nedám, a bylo mi jasné, že tihle dva vyžehlení zazobanci určitě táhnou obří kufry a mají je nahoře.
Taky že jo. Ale nějaké místo tam přece jen ještě zůstalo. Přerovnal jsem jejich kufry a vrazil mezi ně svůj batůžek. Na to se muž zvednul a znovu se na mě podíval tím svým znechuceným výrazem v dokonale oholené tváři. Myslel jsem, že jde na záchod, a tak jsem se ho zeptal, kterým směrem ho mám pustit. On ukázal nahoru a začal přerovnávat jejich kufry. Jenom jsem se pousmál a čekal, až skončí a posadí se. S vrtěním hlavou hupsnul do své sedačky a já pak konečně do té svojí. Bylo mi jasné, že tohle nebude nejpříjemnější let. A to jsme ještě ani neodrollovali.
Plánované zpoždění nebylo to jediné zpoždění. Na ranveji jsme stáli další rovnou hodinu, než jsme se pohnuli. Z lidí teklo a byli nervózní. Já kupodivu zachovával klid a ani mi nebylo takové horko. Zato moji sousedé se neustále ovívali, až mi jich bylo líto. Mohlo jim být kolem sedmdesátky, ale oba byli velmi opečovávaní, upravení a dobře oblečení. Od pohledu zástupci nějaké vyšší třídy. Skoro bych je tipoval na business class než na dobytčák.
Konečně jsme se rozjeli. Přesně po dvou hodinách od původně plánovaného vzletu tak, aby nevznikl nárok na odškodné. Od dvou hodin výše už totiž můžete zpoždění reklamovat. Vznesli jsme se do oblak a zamávali Mexiku. Brzy byla tma a letušky přinášely večeři. Rozhodl jsem se urovnat původní neshody a páru vedle mě popřál dobrou chuť. Taky mi popřáli a pak jsme si připili vínem. Už bylo dobře. Ve zbytku světla jsem si četl mexickou knížku, dokud mě nepřemohla únava.
Ráno už jsme byli s mými spolusedícími de facto kamarádi, a když přinesli snídani, chlapík se mě zeptal, odkud jsem, že umím španělsky. Řekl jsem, že v Mexiku žiju, a dali jsme se do hovoru. Když jsem řekl, že jsem novinář, začali jsme se bavit o volbách, které se v Mexiku konaly teď v neděli. Mluvil o nich neuvěřitelně zasvěceně řekl mi spoustu zákulisních informací. Až jsem si říkal, co je zač.
Pak jsem se zeptal já jeho, co dělá. Pošeptal mi, že je prezidentem Pirelli.
Tovížejo, a odkdy prezidenti světových značek lítají economy class, pousmál jsem se pro sebe.
„Letíme se ženou na Sicílii na dovolenou. Tedy, snad doletíme,“ dodal a nadával na zmatek, který se včera odehrával na letišti a pak i v letadle. „Představ si, že jsme si zaplatili za business class a oni nás strčili sem!“
Teď už jsem pochopil ten jeho otrávený výraz, když jsem si k nim včera přisedl a navrch se obul do jejich kufrů. Ale už jsme se tomu smáli. Bavili jsme se jako staří známí, úplně o všem. Když jsem se mu svěřil, že jsem byl během letu párkrát nesvůj kvůli turbulencím, řekl mi přímo otcovským tónem: „Nemusíš se bát. Turbulence nic nejsou. Letadla tohle vždycky zvládnou. Vždycky, když přijdou turbulence, si jenom představuj, že sedíš v autě. Jsou to úplně stejné otřesy. V autě nebo v autobusu se jich přece taky nebojíš.“
Řekl mi, že toho má nacestováno díky své práci hodně a dával mi některé rady, jako bych letěl prvně. Třeba že po příletu musím jít po značkách Transfer, abych se dostal na svůj přípojný let do Prahy. Jenže v tu chvíli mi došlo, že jsme na letišti v Mexiku nedostali druhou letenku na transfer. Když máte návazný spoj v rámci jedné cesty, na přepážce vám dají rovnou obě dvě letenky. Tedy jednu z Mexika do Paříže a jednu z Paříže do Prahy. Ale jelikož jsme do poslední chvíle netušili, jestli odletíme, tak nám vytiskli jen tu jednu, a nadto bez údajů. Věřil jsem ale, že se to na letišti vyřeší, určitě budou mít informace od aerolinky a vytisknou nám letenku zase na přepážce u brány.
Chlapík mi teď vyprávěl o Sicílii. Žasnul jsem nad jeho vědomostmi a s jakým uměním je dával zajímavě do kontextu. „Libí se mi, že máte takové vědomosti z tolika oblastí. Jednou z byznysu, jednou z politiky, jednou z historie,“ pochleboval jsem mu.
„To proto, že jsem straštně zvědavej. A taky moc rád čtu. Včera například jsem si celou dobu říkal, co to čteš.“
Podal jsem mu knížku, co mi věnovala kamarádka. El Vampiro de la colonia Roma. Řekl mi - což už jsem věděl - že je to skvělá kniha a v Mexiku velmi důležitá z mnoha důvodů.
Jak o ní vyprávěl, nemohl jsem se ubránit dojmu, jako když vypráví Antonio, dědeček mojí ex, spisovatel a profesor historie. Zeptal jsem se svého souseda, jestli ho náhodou nezná.
„No jéje, Antonio, samozřejmě, že ho znám!“
Naše přátelství bylo půl hodiny před přistáním zpečetěno. A já měl radost, jak skvěle se ta nepříjemná situace vyvrbila, a taky že jsme si tímhle povídáním tak ukrátili tu dlouhou cestu. Konečně jsme přistávali v Paříži.
Mexico City
Noční můra
Když se otevřely dveře letadla, podal jsem prezidentovi Pirelli jeho kufr, který jsem mu včera večer pomuchlal, usmáli jsme se na sebe a popřáli si šťastný zbytek cesty a vůbec života. Už se nikdy neuvidíme. Šli jsme si každý za svým návazným spojem.
Ten můj se nacházel na jiném terminálu, ale zbývalo mi dost času. Tak akorát si dát pařížské kafe a něco na zub. Ale napřed se přesunu ke své bráně a vyřeším záležitost s letenkou.
Můj terminál se nacházel skutečně daleko. I s čekáním na autobus trval přesun tam dobrou tři čtvrtě hodinu. Následovalo několik minut chůze po letištní hale, abych se nakonec dozvěděl, že musíme znovu projít všemi kontrolami. Tehdy jsem znervózněl, protože jak mě pustí zpátky do odletové zóny, když nemám letenku? Do odletu zbývala hodina.
U prvního stanoviště jsem personálu vysvětlil situaci a ukázal na mobilu svou rezervaci. Pustili mě k bezpečnostní prohlídce. Tam jsem postupoval podobně a prošel nakonec kontrolou. Následoval další zdlouhavý přesun až k bránám a bezletové zóně. A tam se nacházely automatické dveře otevírající se jen na naskenovanou letenku.
Vysvětlil jsem situaci stevardkám u dveří, ale ty mě jen nasměrovaly na přepážku aerolinky. Zbývala půl hodina do odletu, ale modlil jsem se, že když si chvátnu, třeba to ještě stihnu. Běžel jsem asi dva kilometry k přepážkám, jen abych se dozvěděl, že u nich dávno nikdo nesedí. Na koho se teď obrátit? Sprintoval jsem zpátky ke stevardkám. Kroutily hlavou a netušily, co mi poradit, až vzal jejich kolega telefon a kamsi volal. Spasitel, hlesnul jsem a už mu děkoval, že mi zachránil život. Ale za chvíli zavěsil a jenom omluvně zakroutil hlavou, že mi nemůže pomoct. Zbývala čtvrt hodina do odjezdu, už jsem věděl, že mám smůlu.
Ale nehodlal jsem se vzdát. Doběhnu na stanoviště aerolinky a dupnu si, že mě musí posadit do nejbližšího letu do Prahy. Sakra, vždyť tam už na mě budou čekat a večer už mám baštit doma na Šumavě řízky se salátem!
Zkrátím to. Na letištích jen tak neseženete někoho, kdo by s vámi tohle řešil. Řídil jsem se pokyny tamního personálu, který měl na sobě triko s nápisem Informace, a těchhle asi osm budižkničemů si mě posílali mezi jednotlivými stanovišti. Naběhal jsem kilometry po letištní hale, propotil jsem do poslední nitky vše, co už jsem měl 20 hodin na sobě, došla mi baterka v telefonu a vlastně ve všem, a nakonec jsem se musel smířit s tím, že se vzdávám. Byla to jedna z nejtrpčích porážek v mé historii létání.
Z domova mi zaplatili nový let do Česka, na který jsem musel čekat dalších pět hodin. Nezbývalo, než je strávit zapíjením rozhořčení vínem, které by cenově vydalo na novou letenku. Už mi bylo všechno jedno. Z deprese mě vyvedlo až zjištění, že v tom nejsem sám. Když jsem se šel večer odbavit na let do Prahy, narazil jsem ve frontě na skupinu lidí, které jsem si pamatoval z letu z Mexika. Dal jsem se s nimi do řeči a ukázalo se, že jsou to Mexičani cestující do Kutné Hory na svatbu a potkalo je to samé co mě. Ke všemu jim ztratili zavazadla. Po tom svém jsem se raději nepídil, doufal jsem, že si ho vyzvednu v Praze ve ztrátách a nálezech.
Přistáli jsme v Česku. Pomohl jsem Mexičanům reklamovat jejich zavazadla. Při té příležitosti jsem se zeptal i na to své. Nemohl jsem být méně překvapený. Kufr, který jsem si vůbec poprvé vzal s sebou na cesty, sbalil si ho s předstihem, abych měl klid, odbavil ho, abych předešel stresu a komplikacím, zůstal v Mexiku.
A to je jen jedna z mnoha příběhů vytvářející společně kroniku s názvem Proč se z mého oblíbeného dopravního prostředku stala noční můra. Hodně štěstí vám všem, co se chystáte někam na cesty, ať jsou vaše přesuny o něco méně dramatické.
