Článek
Do Pomuchu, respektive města Campeche ve stejnojmenném státu na mexickém Yucatánu jsem dorazil v doprovodu tropické bouře Zeta, která si s námi pohrávala už za letu a která byla krátce poté povýšena na hurikán.
Toužil jsem se na tohle místo podívat už delší dobu a vidět na vlastní oči místní tradici, při které pozůstalí potomci Mayů na svátek zesnulých čistí a vystavují ostatky svých blízkých. Jen jsem si pro to vybral ten nejhorší možný okamžik, rok 2020.
Do města Campeche kromě mě dorazil o dušičkách taky hurikán Zeta
Tak jako se v Mexiku běžně nemůžete dopředu spolehnout na nic, nebylo to ani v tomhle případě jiné, obzvlášť vzhledem k okolnostem daným pandemií. Nebylo možné si dopředu zjistit, nakolik bude pod tíhou covidové kosy městečko Pomuch otevřené, ani zda pustí cizince očumovat jejich hřbitov a obnažené ostatky zemřelých. Byl jsem proto připravený, že mě bude exkurze na pohřebiště stát nějaké všimné, či spíše nevšimné, a také jsem se naučil tu o tom, kterak novinář z Evropy dojel až do tohohle bohem zapomenutého koutu pořídit reportáž pro lačníci čtenáře z Česka, ba dokonce Československa.
Už první ráno, bylo to pět dní před dušičkami, jsem se ubíral vzdor prudkému větru od oceánu barevným koloniálním městečkem, co pamatovalo éru karibských pirátů, do turistické kanceláře, kde mi vstřícný mládenec poradil, jak se do Pomuchu, vzdáleného asi tři čtvrtě hodiny cesty minibusem, dostat. A také mi řekl, že bouře sílí, a abych si pospíšil. Musím vyrazit nejpozději zítra, ale lépe ještě dnes. Sbalil jsem foťák a vyrazil hledat autobus.
Skutečně jsme byli za necelou hodinu v Pomuchu. Minibus zastavil nedaleko hřbitova a přede mnou vyvstala první výzva - nikde nebyl nikdo, koho bych mohl podplatit, aby mě na hřbitov pustil. Zdálo se dokonce, že je otevřený a přístupný veřejnosti, a to mě děsilo o to víc než představa, že se budu muset u někoho domáhat vpuštění. Nechtěl jsem totiž v téhle vísce jako cizinec na výletě sprostě vtrhnout s foťákem na tak posvátné místo. A tak jsem za dohledu několika zvídavých očí kroužil kolem a přemýšlel, jak se dovnitř vkrást a nevykrást přitom posvátnou atmosféru.
Pod záminkou shánění coly jsem u nedaleké tortillerie zabředl do hovoru s dvěma klábosícími ženami. Pochválil jsem jim městečko i hřbitov a osmělil se k otázce, zda-li tam může cizinec nahlédnout a podívat se, o čem je ta jejich slavná dušičková tradice. Nejen že nic nenamítaly, naopak se usmály a pobídly mě, ať se jdu podívat. Tudíž jsem tak učinil.
Ostatky vystavené na hřbitově v Pomuchu.
Setkání s umrlci přišlo rychle. Ještě za mnou ani nezacvakla železná branka a už na mě zpod otevřeného víka truhlice umístěné v betonovém výklenku hrobky pokukovala někdejší hlava, dnes lebka s chomáčem zrzavých vlasů na temeni. Věnoval jsem jí krátký pohled s tichým pozdravem a šel dál.
Narazil jsem na další truhlu a podobný výjev, tentokrát to však byla hromádka bělostných kostí bez jakýchkoli pozůstatků z pozemského života, jinde zase k sobě přitulené dvě lebky jako relikty dávných milenců, někde stály lebky osamocené, až osamělé, jindy vystavené v honosných příbytcích z obarveného dřeva, někdy spíš mimoděk vykukující z trouchnivějících hnědých schránek různé velikosti.
Lebky milenců vystavené jejich bližními v rámci dušičkové tradice.
Neměly nahánět strach, bylo to projevem té nejvyšší lásky, která jde za hrob a k níž má našinec poháněný dogmatickým strašením smrtí jakýsi despekt. Na tomhle místě byla přes všechnu jeho zdánlivou ohavnost cítit útěcha, smíření a respekt. I když mrazivý dech onoho světa byl na tom místě taky cítit, což nebylo jen tím, že se nebe zakabonilo a přihnal se slibovaný vítr.
Procházel jsem v chabých a podmáčených uličkách mezi hrobkami a snažil se fotit tak, abych vystihl atmosféru místa, ale nebyl příliš intimní a nešel do laciných detailů. Než přijde déšť, což bylo záhy.
Ostatky byly vystavené ve vší honosnosti ve zdobených truhlách.
Začalo poprchávat, palmy za zdmi krchova se ohýbaly do čím dál větších oblouků a já uznal, že je načase zmizet. Už jsem stejně nafotil, co bylo v mých silách. Jenže kdesi uvnitř se ozval editor, co mi kladl na srdce, že tohle nemůže být všechno, že tohle je jen taková tečka za tím příběhem, a jestli k němu neseženu začátek a prostředek, pak jsem tady byl zbytečně.
Vyšel jsem proto ze hřbitova k obchůdku, kam mě předtím poslaly ženy od tortillerie pro colu. Byl jsem vyprahlý, košile propocená od tropického horka. Koupil jsem si ledový nápoj a dal se s majitelem krámku do řeči. Odpovídal nezajímavě a stroze, pak se mi však moje dotíravost vyplatila. Prozradil mi, že kousek odsud bydlí jakýsi Don Venancio, jenž prý dělával na hřbitově hrobaře, a ten ví o tradici vyjímání a očišťování kostí všechno, navíc o ní rád vykládá.
Některé ostatky byly bělostné a holé, jiné na sobě měly zbytky vlasů a byly špinavé.
Sotva jsem se vrátil na ulici, poprchávání přešlo v dokonalou smršť masivních kapek. Ještě jsem stačil doběhnout pod střechu tortillerie, kde vyhledalo úkryt několik dalších lidí, a prška zesílila v poctivý tropický liják, naprostou průtrž mračen, jakou je možné zažít jen v těchhle zeměpisných šířkách, takže i na silnici, co byla v místě před naším útočištěm prohnutá do U a lemovaná ze stran vysokým chodníkem, vystoupala voda během chvilky do půlmetrové výšky.
Pro některé z lidí uvězněných pod stříškou přijeli jejich známí se zastřešenou cyklo-rikšou, takže jsem zůstal na místě jen já a drobná mladá Mexičanka se svým kolem. Když déšť zeslábl na průchodnou míru, zeptal jsem se jí, zda to o Donu Venanciovi je pravda. Přikývla a nakreslila pár křivek do vzduchu. Opakoval jsem je po ní stále dokola, až se nabídla, že mě za ním dovede.
Cyklo-rikša čekající před naším přístřeškem, než se přežene tropický liják.
Seskočili jsme do zatopené silnice. Ona s ladností padajícího listu rozrážela kaluž před námi, aniž by při tom bylo slyšet čvachtání vody, v rukou kabelku a košík plný nákupu, zatímco já za ní vedl její růžový dětský bicykl a snažil se namočit co nejméně. „Umíš na kole?“ prohlídla si mě nedůvěřivě. No jasně, řekl jsem. „Tak nasedni!“ pobídla mě.
Potřeboval jsem se skrčit a seštelovat tak, abych se na malé vozítko poskládal a neměl pedály u brady. Když se mi to jakž takž podařilo, zjistil jsem, že se dívka usadila za mě. Netušil jsem, kam se tam vešla, ale seděla spořádaně jako v divadle, přeložené nohy jí visely do strany, a když mi pokynula, ať vyrazím, měl jsem co dělat, abych nás nevyklopil dřív, než jsme se vůbec rozjeli. Šlapal jsem s koleny u nosu, kolem krku se mi houpal foťák a za mnou si hověla roztomilá Mexičanka, jež mi tím nejcudnějším možným tónem bez špetky koketnosti udávala směr.
Don Venancio přináší truhlu s ostatky svých předků.
V určitých pasážích voda dosahovala tak vysoko, že jsme museli z bicyklu seskočit a brodit se po kotníky ponořeni. Abych byl přesný, brodila se zejména moje průvodkyně, poněvadž měla na nohou jen žabky, kdežto já, jenž nechtěl cestou zpátky ohrozit cestující v mikrobusu výpary z mých nasáklých bot, jsem ji překonával na kole. Musel by to být úchvatný pohled na cizokrajného ňoumu snažícího se uniknout mokrým spárům na dětském kole a s dámskou kabelkou za krkem, zatímco otrkaná místní lady tančila s ledovým chladem potopě v ústrety, třímaje v rukou můj obří Canon.
Nicméně jsme se skutečně dopravili až k dvojici domků, z nichž jeden měl patřit mému příštímu průvodci. Ta dosavadní se se mnou rozloučila, bezelstně a chvatně, jako probíhala naše dosavadní komunikace, a byla pryč. Já u jednoho z domů zahvízdal a uviděl, kterak se postava, doposud si hovící v houpací síti za korálkovým závěsem na místě vstupních dveří, zvedla a sunula se ven.
Don Venancio je posledním ze dvou žijících obyvatel Pomuchu, kteří se prastaré mayské tradici věnují.
Do půl těla svlečený Don Venancio se zadíval na oblohu, zakroutil hlavou a konstatoval, že pro mě nemůže nic udělat, neboť bude pršet. Promáčený a propocený jsem mu uštědřil tázavý pohled zbídačeného psa. Příliš nepomohl. To až otázka, kolik jsem ochoten mu za prohlídku zaplatit, jako by dokázala odvát mračna a změnit pochmurnou předpověď počasí na nastávající slunný den. „Něco na sebe hodím a sejdeme se u hřbitova,“ konstatoval muž, který už se deště nebál. O pár chvilek později se přihnal k hřbitovní brance na svém bicytaxi, jímž si přivydělával, když právě nehrobničil, nebo nečistil za peníze kosti zesnulých blízkých svých sousedů.
Znovu jsem se tak octl za zdmi hřbitova. Následoval jsem Dona Venancia, jenž zamířil k jednomu z výklenků, odemkl mříž, vynesl z něho truhlici, kterou postavil na nejsušší z okolních hrobek. Na vedlejším hrobě rozprostřel ozdobný ubrus a na něj vysypal obsah truhlice. Kosti bral jednu po druhé do rukou, jako by to byly součástky z nějakého stroje odloženého kdysi dávno k odpočinku, které teď zase skládá dohromady. Oprašoval je bez soucitu malířským štětcem a při tom mi vyprávěl o důležitosti udržování této prastaré tradice, již zdědil před lety po svém otci.
Don Venancio zdědil hrobnické řemeslo po otci.
Tělo zesnulého se v Pomuchu podle téhle zvyklosti ukládá napřed do betonové hrobky a teprve po třech letech od úmrtí se ostatky vyndají, očistí a uloží v dřevěných truhlách do vyzdobených kapliček a hrobek. Před dušičkami je pak sami příbuzní, případně Don Venancio, očišťují. Ve vesnici jsou prý už jen dva lidé, kteří se touto činností živí, a můj průvodce byl jedním z nich.
Pokud jde o mě, já se toho dne vrátil do Campeche, promáčený a utahaný, s rozbitými botami, které jsem v tržnici u stanoviště minibusů vyměnil za surfařské žabky a už je do konce svého pobytu nesundal, jelikož celý následující týden nepřestávalo pršet. A i kdyby přestalo, nedalo se toho moc podnikat, neboť všechny pláže, mayské ruiny či jiná zajímavá místa byla kvůli covidu zavřená. Hurikán Zeta spolu s pandemií nicméně způsobily, že jsem toho roku byl v Pomuchu patrně jediný zahraniční novinář. Takže to možná nebylo až tak zlé načasování.
