Článek
Spolu s několika mexickými kamarády jsme odjeli na Silvestra a pár přidružených dní do Acapulca. Rozhodli jsme se připojit k jiným známým, kteří si na ty dny pronajali na pobřeží vilu snad pro šedesát lidí.
Tady už to tak chodí – nikdy nejste sami. Platí to i pro náturu Mexičanů, a troufnu si říct i jiných „jižanských“ národů, že prostě nebývají sami. Pospolitost, život v obklopení dalšími lidmi, je pro ně přirozený asi jako pro mě to, že se klidně i na několik dní zavřu před okolním světem a užívám si, že nemusím s nikým interagovat. Je to nezbytnost. Nabíječka baterek, bez které bych nemohl ve společnosti fungovat.
Jenže letos o Silvestru jsem si ji zapomněl v Ciudad de México. Nenapadlo by mě, že bych ji na slunném pacifickém pobřeží plném úsměvů a koktejlů musel potřebovat. Jenže to jsem netušil, jak velké a pevné „společenství“ mě tam očekává.
Ne, nehodlám si tady vůbec stěžovat. Byl to koneckonců jeden z mých nejlepších Silvestrů. Strávený mezi úžasnými lidmi. Poslední den v roce jsme věnovali popíjení v restauraci nad lagunou, ráno jsme ještě v podroušení driftovali v jeepu po pláži. Zbytek času jsme trávili střídavě u moře nebo v bujarých ulicích města. Jen jsem si v těch dnech všiml zvláštní anomálie, která mi jako ozubené kolečko do demografického soukolí zapadla do jisté delší dobu vytvářené teorie o rozdílu v povaze místních lidí a nás Evropanů.
Zdejší lidé jsou tvorové velmi společenští, skoro až komunitní, pospolití. Lidé, kterým je přirozené se za jakýchkoli podmínek družit. Nehledě na to, zda se vzájemně znají, či nikoli. Naproti tomu my Evropané jsme tvorové mnohem více individualističtí, někdy až stranící se společenství. A teď ani tak nejde o to, zda je dotyčný povahou introvertnější či extrovertnější. V obou národech se najdou zástupci jedné i druhé skupiny. Ale troufnu si říct, že u oněch jižanských národů stále ještě přetrvává přirozený smysl pro komunitu. Platí, že „kde se nají jeden, nají se všichni“, že „mi casa“ je skutečně „tu casa“. Kdežto u nás mi stále ve většině případů připadá, že na prvním místě je jedinec a to, jak uspěje závodě mezi dalšími soutěžícími, závodícími o místo na výsluní a o co největší část koláče z bankovek a mincí. Tak jak to po nás systém žádá.
Tady se lidi podělují. Lidi, až na výjimky, tu mají stejně málo, často se potýkají s existenčními problémy. A tak je třeba si pomáhat. Protože tady se žije ze dne na den, a kdo byl včera nahoře, ten může být dneska dole. Lidi jsou zvyklí se tady automaticky dělit o plody svojí práce. Je to vidět i na ulicích, kde nikdo neodmítne všudypřítomné méně šťastné žebráky, kterým u nás nejeden kapitalista tak rád připomene omílanou frázi: „Nemakáš, tak nejez!“ Za to by vás místní příště na žádnou fiestu nepozvali. Tady totiž ještě vítězí lidskost nad mamonem.
A co teprve, když jde o rodinu. Ano, tady v „jižanských“ zemích bývají daleko širší. Ale přesto mnohem pevnější než kdejaká naše čtyřčlenná rodina. Když přijedu do Česka, strávím zpravidla celý první týden jen obrážením všech svých pár zbývajících a vesměs osamělých příbuzných, které bych z různých důvodů nedostal na jednu společnou akci. Ne že by snad v Mexiku panovala ohledně rodinných vztahů nějaká idylka, že by se tady rodinní příslušníci nehádali a nerozcházeli. Ale platí tady jedna zásada: „Rodina nade vše.“ A ta se ctí.
Samozřejmě tím ale nechci říct, že by u nás v Evropě žili nějací nelidové nebo sobci. To bych se musel hanbou propadnout, protože mám to štěstí, že mám kolem sebe v Česku hromadu úžasných lidí, kteří by se pro dobro druhých rozkrájeli. Spíš že náš evropský systém zaměřený na výkon a produkci prostě nenabízí tolik prostoru, aby se člověk mohl starat o blaho bližních. Je pod neustálým tlakem shonu, drahoty a uměle vyhnané soutěže, že se každý musí postarat hlavně sám o sebe.
Tak proč jsem byl z toho Silvestru tak nesvůj? Protože moje já vychované v úzkém rodinném kruhu a ve společnosti, kde se cení jen úspěch, měřený velikostí konta a sílou motoru vašeho auta, případně zaneprázdněností, se najednou ocitlo v nepohodlí, když se mělo od rána do večera potýkat s mezilidskou interakcí. Jinak řečeno - prostě nedávám život v komunitě lidí, která je od začátku do konce nastavená na vzájemnou pospolitost a neustálou interakci. Od příjezdu jste zkrátka součástí týmu, společně chystáte jídlo, společně chodíte na nákupy, společně usínáte a společně se probouzíte. Ani okamžik pro vaši vlastní samotu.
Zpozoroval jsem, že prostě neumím obstát v pospolité společnosti, kde se vše dělá pohromadě, s myšlenkou na prosperitu celku, ne jedince. Takhle nás to totiž v naší „západní“ společnosti neučili. Učili nás pracovat na sobě do úmoru, abychom pak mohli pro sebe do úmoru vydělávat peníze, s kterými budeme dělat ramena na ostatní a s kterými pak taky umřeme.
A tak jsem byl po dvou dnech oslav v ráji na pokraji sil. Má dušička si nepřála nic jiného než samotu. Hledal jsem kdejakou příležitost vzdálit se hromadným aktivitám. A když jsem se po pár dalších dnech vrátil do našeho sdíleného bytu, musel jsem si na týden pronajmout pro sebe Airbnb. Ne abych se tam zamkl a nevycházel. Ale aby na mě pár dní nevisel odpovědnost za celou naši pospolitost, nýbrž jen za mě samého.
Asi tušíte, jak to dopadlo. Když jsem musel záhy řešit nějaký problém, byl jsem na něj najednou sám. A nebylo to vůbec jednoduché. Ale ani by mě nenapadlo s tím otravovat někoho dalšího, nedejbože se domáhat pomoci - protože u nás v Česku se přece o pomoc nežádá. Jenže nějak se to mí soukmenovci dovtípili a v tu chvíli bylo celé společenstvo připravené přispěchat na pomoc, jako bychom byli jeden člověk. Bez ohledu na svůj vlastní prospěch.
