Článek
Minulý týden jsem v České televizi dostal otázku, jak se Mexiko vypořádává s masovými deportacemi svých občanů z USA. Podobně pár dní předtím v Českém rozhlase. V obou případech se mi zdálo, že jsem trošku zklamal, možná i zaskočil tím, že jsem nepopisoval nějaké výjevy apokalypsy. Zkrátka senzace se nekoná. Jakkoli to z velkých médií a Trumpových jedovatých výkřiků může vyznívat opačně. Ale abych tak řekl, tady „dole“ v Mexiku je klid. Alespoň co se týče těch obávaných deportací.
Vycházím při tom z týdne stráveného na hranicích v Tijuaně, mnoha rozhovorů s migranty, šéfy přístřešků pro uprchlíky, odborníky na bezpečnost, mezinárodní vztahy i migraci, bežnými obyvateli a vůbec dlouhodobého sledování této problematiky.
Den před inaugurací Donalda Trumpa u hraničního plotu mezi Tijuanou a San Diegem.
Samozřejmě, že se tady odehrávají brutální osobní dramata. Ostatně o tom je moje reportáž pro revue Prostor, kterou jsem jel na místo pořizovat a která vyjde v tomto týdnu a ukazuje, jak těžce migrační politika dopadá na životy jednotlivců. V mnoha případech skutečně rozhoduje o jejich životě a smrti. Ale berme trochu s rezervou takovou tu denní zpravodajskou agendu o tom, co kráká Trump a co masmédia doplňují o ilustrační fotky působící, jako by v Mexiku momentálně nedělali nic jiného, než brečeli, nebo zapalovali hranice. A že s nástupem Trumpa tady vypukne přinejmenším konec světa.
Trump deportuje stejně jako Biden a míň než Obama
Ostatně mohli bychom už vědět z Trumpova posledního prezidentování, jak to dopadlo s jeho velkolepou hraniční zdí. Hodně mluvil, hodně hrozil a zeď nakonec nikde. S migranty to bude stejné. A neříkám to jenom já, ale i akademici a jiní odborníci na dané téma, se kterými jsem mluvil. Pár týdnů nás bude bombardovat svými okázalými rozhodnutími, odlifruje pár už tak k deportaci odsouzených jedinců, ale legislativa a byznys ho dál nepustí. Nakonec se svět vrátí do starých kolejí a zbude jen pár planých vykřičníků. Protože kdyby to šlo tak jednoduše, jak slibuje Trump, už by to dávno někdo udělal.
Jo vlastně! On to totiž už někdo dělal. Hádejte kdo? Po onom rozhovoru pro ČT jsem ještě nad ránem počítal pro jiný text v Deníku N konkrétní sumy vyhoštěných a skutečně: Trump deportuje sice velkohubě, ale zatím v podobném počtu jako třeba donedávna Biden a nesrovnatelně nižším počtu než Obama.
To, co vidíme tady v Mexiku, není žádné větší drama oproti normálu. Lidi jsou zvyklí, že se tady vraždí a unáší a vydírá a nevyšetřuje a že se tady tře bída s nouzí. Jestli do toho už tak žhavého ohně někdo hodí ještě jedno nebo dvě polínka, to už tu zemi nepoloží. Ale zatím se ani to neděje, alespoň co jsem měl možnost vidět na hranicích a potom i „u nás“ v Ciudad de México. Přístřešky na hranicích byly v době mé návštěvy na polovině kapacit (ale připouštím, že ty se asi v následujících dnech zaplnily), žádné nepokoje se nekonaly.
Mexická prezidentka oznámila, že Trump za první týden deportoval do Mexika 4000 lidí, což je tolik, kolik podle analýzy deníku El País na základě vládních údajů stejně, kolik jich co týden vyhostil Joe Biden, a sotva polovina toho, kolik lidí týdně vrátil do Mexika Barack Obama. Takže nic tak závažného se neděje, to jen Trump straší a hrozí. Pravděpodobně se spíš brzy on i my dozvíme, že spoustu věcí, jimiž děsí, mu zatrhnou soudy. Anebo na ně nebudou peníze, respektive nálada podnikatelského sektoru. Tak jako jsme tomu byli svědky u oné nedostavěné zdi.
A vidíme to koneckonců už nyní. O víkendu Trump velkolepě oznámil uvalení cel na Mexiko a Kanadu, v pondělí už je zase stahoval. Taková je totiž jeho politika. Ukazovat ramena, zkoušet, co mu kde dovolí. Jenže jak cla, tak i masové deportace nelegálních migrantů by ve výsledku USA udělaly medvědí službu.
O zklamaných médiích
Co je na tom však smutné až děsivé, je jak Trumpovi naskakují na lep, ať už z nevědomosti nebo záměrně, mnohá média. Nevymažu z paměti, co se dělo v den Trumpovy inaugurace na hraničnímu přechodu El Chaparall, kam si migranti chodí vyřizovat žádosti o vstup do USA. Postávalo tam ten den skoro víc novinářů než běženců. A místy se zdálo, že jsou skoro i víc nervózní než ti, o kterých se tam v tu chvíli rozhodovalo. Protože ti, o kterých se v tu chvíli rozhodovalo, jenom stáli a čekali, žádné drámo hodné natáčení. Člověku bylo až trapně pozorovat, jak se tam žurnalisti zoufale snažili vykutat jakoukoli emotivnější záležitost, jakýkoli drásavý záběr, jakoukoli slzu. Prostě se tam neronily. Čímž nechci říct, že ti lidé byli v pohodě – byli prostě smíření se svým osudem.
Nemohl jsem se na to dívat a šel pryč. A odpoledne si i tak na internetu přečetl v renomovaných světových médií od těch samých novinářů, které jsem tam viděl skoro až „přepadávat“ se svými mikrofony poklidné migranty, dechberoucí popisy srdceryvných scén, které se tam na hranici podle nich děly. Neděly.
Nechci tím říct, že by se tu neodehrávaly velké příběhy. Odehrávají, ale jinak. O něco dál za cklikbaitovými lákadly a za tou zmíněnou denní agendou. S revue Prostor jsme se rozhodli nejít po senzacích a nehonit laciné kliky, takže jsem měl čas tam mluvit se spoustou lidí, kterých se migrace dotýká a kterým jde skutečně o život, pokud se nedostanou ze země. Byly to příběhy, u kterých jsem trnul v okamžik natáčení a i pak při přehrávání a přepisování a znovu u pročítání. A pořád na ně myslím a pár dní jsem z toho ani nespal.
Neříkám, že by ta velká média lhala, ale poslouchají své majitele, majitelé poslouchají peníze a, jak známo, strach prodává. Takže jdou po instantních dramatech, což často vede k všelijaké manipulaci celé story. V práci takové novináře pochválí, ve výsledku si pak ale budou i báby v Jednotě v Hracholuskách vyprávět o tom pekle tady v Novém světě.
A letos máme volby. A přijde spousta pravicových extremistů, ať už z ANO nebo ODS, nebo ještě hůř, vytáhnou tuhle kartu a budou říkat: „Zatočme s nima jako Trump!“ a u toho poukazovat na to domnělé drama a ty domnělé okázalé kroky. A lidi jim budou věřit, protože viděli ve zprávách ta dramata. A my si přece tu naši zemi rozvracet nedáme, tak si zvolíme našeho, „českého Trumpa“!
Jako konzumenti bychom měli u věcí z médií vnímat tohleto zkreslující sklíčko, které stojí mezi námi a tou skutečnou událostí v místě dění. A my novináři bychom se měli snažit udělat ten svět trochu lepší – nikoli vytvářet pozitivní zprávy, ale ani je nepřibarvovat do černa a nebýt hlásnými troubami těch, kteří usilují o hlasy ve volbách. Máme příležitost vyprávět příběhy těch zranitelných, těch v nebezpečí, těch, kteří nemají hlas a o kterých velká média mluví jen jako o beztvaré mase někde v posledních odstavcích svých senzačních článků o velkých a prázdných výhrůžkách D. Trumpa a dalších. Nenaskakujme na všechna velkohubá prohlášení, protože jsou za nimi peníze, a místo toho se soustřeďme na ty možná malé, ale důležité jednotlivce, kteří tvoří masu a jejichž příběhy je potřeba vyprávět.
