Tulák v Karibiku: má školy, čte Kunderu, a přesto žije na ulici. Dává mi to svobodu, řekl mi Eduardo

Odjel jsem před Vánoci z Ciudad de México na pár dní do Karibiku. Urovnat si na konci roku myšlenky, zarekapitulovat si a uklidit v hlavě.

Není to tak dávno, co mi začalo docházet, že mi k životu stačí strašně málo, a přitom to je dneska děsně moc – mít co nejvíc času. Na věci, co mě baví dělat, na lidi, který mám rád, na místa, kde je mi dobře.

Čím jsem starší (bylo to taky krátce před mým 36. rokem), tím míň mám potřebu honit se za úspěchy v jakékoli podobě. Jen mít tu možnost trávit čas podle sebe. Ale taky je čím dál jasnější, že naše (západní) společnost právě tohle nepřipouští. Místo na to málo, co doopravdy potřebujeme, je orientovaná na to hodně, co ve skutečnosti nepotřebujeme. A tak jsem si chtěl odpovědět i na tuhle otázku: Jak najít ten správný balanc mezi přežitím v konzumním světě a svojí přirozenou touhou po co největší volnosti?

***

Ve dvoutisícové vesnici Mahahual na jihu poloostrova Yucatán zakotví každé ráno čtyři gigantické turistické lodi a z nich se vypotácí stovky zábavy lačných západních turistů. Osedlají golfové vozíky a přidrandí si to na promenádu Malecón. Tam už na ně čekají místní s jídelními lístky před naleštěnými plážovými kluby a anglicky je lákají utratit peníze. Tím taky tráví čas po celý den, a když pak vpodvečer zaduní klakson z lodí, odvalí se obvykle už notně přiopilí zpátky na svou draze zaplacenou pouť. Vesnice si oddychne, Malecón se vyprázdní, restauratéři spočítají tržbu a z Mahahualu se stane město duchů. Místní si jdou do trafiky pro lahváče a užívají zaslouženého odpočinku u tortilly s rýží na tácku.

Člověk by těžko pohledal průkaznější ilustraci nesouladu těch dvou světů. A přitom se vlastně skvěle doplňují. Není na tom nakonec ani z jedné strany nic špatného. Nechci být pokrytec, který by kritizoval jedny za to, že se baví, a druhé za to, že z toho žijí. Ostatně na konci dne jsou jedni i druzí spokojení. Problém nastává, když nepatříte ani do jednoho z těch světů: jste pořád až příliš cizinec na to, aby na vás místní přestali anglicky pokřikovat a nutit rádoby promo akce, anebo zase málo cizinec na to, abyste se s klidem přidali po bok juchajících amerických turistů.

Od příjezdu jsem se tak v tomhle místě cítil poněkud nesvůj, nepatřičně, vetřelec pro jednu i druhou stranu. Ale uprostřed toho všeho jsem pak přece jen nalezl spřízněné duše. Jednou z nich byl Eduardo. Který se mi představil jako „Vagabondo“ – tulák, vandrák, či bezdomovec, chcete-li.

Mou pozornost upoutal od prvního dne. Seděl u Malecónu, usmíval se a asi něco prodával, ale oproti ostatním po nikom nepokřikoval a ani se moc nesnažil, jen tam prostě byl u svého stolečku. Hned jsem mu přiřkl indiánské jméno Axl Rose pro jeho rozervané rifle a kovbojský klobouk. Pod ním se ale vlnily šedivé kadeře stáří, a ještě níž se vrásky vrývaly do zakulacujícího se vlídného obličeje.

Z plastové židličky kontroloval dění před sebou, v zádech mu šumělo moře a na stolku po boku byly vyskládané minerály různých tvarů a původu. Na nich ležely ručně vyrobené šperky od moře. Už to mě zaujalo – že ve změti jednolitých cetek u ostatních stánkařů, schovaných pod nánosem prachu a halabala vyskládaných na zašlých ubrusech, najednou někdo přišel s tímhle inovativním, navíc umělecké duši lahodícím nápadem. Náramky od moře už dávno nesbírám. Ale tady jako by mě volaly. Dýchla na mě z nich nějaká dávná nostalgie a já měl chuť si nějakou takovou památku zase jednou pořídit. „Tak se tu někdy zastavím,“ slíbil jsem si, když jsem okolo procházel prvně.

To jsem ještě nevěděl, kdo ten člověk je. To až díky Andree. Andrea pracovala na recepci v místě, kde jsem se ubytoval. Pocházela z Atlixca, mého oblíbeného městečka nedaleko Ciudad de México, a možná proto jsme si tak rozuměli (naposledy jsem o Atlixcu psal v reportáži o drastické tradici, kdy si místní o Velikonocích zapichují do kůže kaktusy a chodí kilometry bosí po rozpáleném betonu). Jako první v Mahahualu jsem z ní necítil ten odtažitý přístup zbytku obyvatel. Byla jiná než většina lidí, které jsem tam zatím potkal.

Druhého dne jsme šli spolu na večeři a zpozdila se. „Zapovídala jsem se s Eduardem,“ vysvětlovala. Pak vyšlo najevo, že je to ten muž v roztrhaných džínách a klobouku. Vyprávěla mi, že je velmi moudrý, sečtělý a vzdělaný. Třebaže žije na ulici, hned vedle svého stolečku s náramky. Ani mě to nepřekvapilo, od začátku bylo jasné, že má v sobě cosi speciálního.

Přijel jsem do Mahahualu ještě s jednou ideou: začít pracovat na krátkometrážním dokumentu, ve kterém chci mluvit se zajímavými lidmi o některých otázkách života. Asi už tušíte, že Eduardo byl přesně takovým člověkem.

Hned druhý den jsem se za ním u jeho stánku zastavil. Napřed jsme se jen bavili jako prodejce s kupujícím o jeho náramcích. Nevím už, jak se to stalo, ale najednou jsme si povídali o Milanu Kunderovi a Eduardo kroutil hlavou a říkal: „Zvláštní, jak ho u vás najednou chtěli, až když se prosadil ve světě. Jen aby se na něm přiživili.“ A pak mi vyprávěl, jak ho v srpnu 1968 zaujala fotka na obalu časopisu Life, kde stojí českoslovenští vlastenci s vlajkou před sovětskými tanky v obsazené Praze. Bylo jasné, že mám tu čest s někým opravdu sečtělým a zběhlým.

Zastavili jsme se u novinařiny a on mi kladl na srdce, jak zodpovědná je to profese, a když jsem namítal, jak jde poslední dobou do hajzlu a spolu s ní i zodpovědnost, připomínal mi, že i Ernest Hemingway, Mark Twain nebo Rudyard Kipling začínali jako novináři.

Právě Kiplinga citoval nejvíc. A jeho báseň If (Když). Je to takový návod na život pro mladého muže, od jeho otce. Eduardo se k ní vždy vrací, když na něj jdou chmury. Třeba o Vánocích. Pro celé lidstvo je to období, který bývá smutný, řekl mi. Pak mi taky řekl, že je volná duše, která nade všechno miluje svou svobodu. Jako bych slyšel sám sebe. A pak dodal: „Jenže svobodné duše se často ocitají samy.“

Eduardo mi přiznal, že má enormní paměť, což se projevovalo tím, že měl na všechno odpověď z nějaké knihy. Ve státě Veracruz, odkud pochází, vystudoval antropologii, protože je to podle něj základ všeho vědění o lidstvu. Skoro půl století přitom žije na ulici. Neboť se tak sám rozhodl, dává mu to svobodu. Jednoho večera před desítkami let seděl jako mladík v casinu v přístavu ve městě Veracruz a den na to se stal tulákem. Teď přespává ve stanu, který si každý večer rozloží přímo u své „prodejny“ náramků vedle pobřežní promenády. Přátelé mu občas nabídnou ubytování u sebe, ale on je spokojený, jak je.

Chvíli ještě jsme se bavili o knížkách a pak jsem ho poprosil, zda můžeme udělat rozhovor na kameru pro můj dokument. Souhlasil a já se za chvíli vrátil i s vybavením.

Neměl jsem v plánu publikovat rozhovor s Eduardem dřív, než bude na světě celý minifilm. Ale jeho poselství mě natolik nadchlo a tak moc se o něj chci podělit, navíc teď, když si všichni klademe cíle a postupy do nového roku, že vám sem z něj předešlu nějaké postřehy, které mě nejvíc vzaly za srdce. A které možná i některým z vás, kteří tápali tak jako já, pomůžou nasměrovat svoje kroky ve dnech, které jsou před námi.

Bavili jsme se pochopitelně o smrti a smyslu života: „Smrt je ve skutečnosti jenom přeměna. Hmota se přeměňuje, nikoli umírá, ne? Nakonec se proměníme ve vegetaci, ve stromy… To si myslím o smyslu života,“ řekl mi Eduardo, „a taky, že je potřeba mít vždycky cíle. Pro mě je velmi těžké přijmout západní mentalitu, konkrétně tu industrializovaných zemí, bohatých zemí. Jakože dosáhnu určitého věku a už se jen posadím do křesla a budu se dívat na zprávy a čekat na smrt? To mi přijde absurdní. 4. března mi bude 74 let, ale pořád je pro mě důležité mít cíle. Můžou to být třeba sny. A to je to, co tě udržuje při životě.“

Ostatně u snů to všechno začalo, i naše povídání. „Už od dětství jsem vždycky snil. Hodně mě to ovlivnilo. Alexandre Dumas, Tři Mušketýři, Mark Twain, Robinson Crusoe, Ostrov pokladů, to všechno byly moje sny. Všichni máme v dětství sny, ale jen někteří dojdou k tomu, že je zrealizují,“ zafilozofoval Eduardo a přidal jeden vzkaz: „Sněte! I když vždy s nohama na zemi. Kdyby nebylo snu, nebylo by Martina Luthera Kinga, Obama by se nestal prezidentem, lidi by se nedostali na Měsíc. To všechno bylo součástí představivosti. A když si to dokážete představit, můžete toho i dosáhnout!“

Nedalo mi to, abych se ho nezeptal i na noční můry. Tam v Karibiku při západu slunce to všechno vypadalo idylicky, ale vsadím se, že tenhle život nomáda není žádné peříčko. Zeptal jsem se ho, zda má z něčeho strach. „Strach je jako pupík. Neexistuje nikdo, kdo by ho neměl,“ reagoval Eduardo na mou otázku, „strach má John Rambo, má ho Kapitán Amerika a má ho i Indiana Jones. A ti, kdo říkají, že nemají strach, bývají ti největší zbabělci. Ale je potřeba své strachy znát, ovládnout je a přemoci. Vzpomeň si, co jsem ti říkal před chvilkou o té obálce v Life, kde si tvůj krajan stoupl před sovětský tank, i když věděl, že můžou udělat to, co udělali v Pekingu, kde zmasakrovali lidi. A ta fotka ho udělala nesmrtelným.“

A tak jsem si i díky němu potvrdil, co je důležité: Mít svoje sny, svoje cíle a odvahu je zrealizovat. Ať to stojí, co to stojí. Tak jako se tenhle muž rozhodl opustit systém, který mu nevyhovuje, a žít si po svém, být svým vlastním pánem. I když to může znamenat opustit nějaký komfort. Rozhodně je ale potřeba svoje sny mít a jít si za nimi. Bez toho nemá nic smysl.

Na závěr jsem měl pro Eduarda jednu otázku, kterou pokládám v dokumentu všem zpovídaným: Kdybys věděl, že zítra přijde tvůj poslední den, co bys udělal?

„Páni. To je fascinující. Je fascinující, co bych chtěl dělat poslední den svého života. Užít si ho naplno. Vidět východ slunce. Vidět západ slunce a jít spát. Jít spát v naprostém klidu. Protože to je ta nejnormálnější věc.“