Článek
Kdybych chtěl být nápaditější, uvedl bych tento text titulkem: „Otevřel jsem si článek na Seznam Médiu, ale byla to jen snůška nepodložených stížností, a já tak padl na lep podvodníkům.“ Tak nějak totiž v kostce vypadají příspěvky několika zdejších autorů, kterým je má následující glosa určena. Obávám se však, že by můj záměr neodhalili, neboť ve svých očích jsou skutečně strážci morálky, dobrých mravů, a hlavně peněženek; navíc jsou pravděpodobně v tuto chvíli zaneprázdněni přehrabováním se v zákoutích paměti a extrahováním dalších a dalších historek o tom, kde po nich kdo chtěl přemrštěné vstupné nebo kde se na ně kdo špatně zatvářil.
Rozmohl se nám totiž tady na Seznam Médiu takový nešvar. Vypisování se ze zdánlivých nespravedlností, které se autorům přihodily. Byť bývají tyto příběhy stylizované tak, že se dotyčnému děje nějaké zásadní bezpráví, někdy skoro na úrovni mezinárodního konfliktu na trase Praha - Záhřeb, obvykle vyvrcholí zjištěním, že si jen dotyčný zkrátka něco nemohl dovolit, případně si nedal pozor - zejména na svou vlastní hloupost a naivitu.
Ať se na nepravosti upozorňuje a varuje. Jenže tady se vyrojila armáda plačících klaunů, kteří pod všespásným mottem, že na svém příkladu varují ostatní, svádějí na jiné svou vlastní neschopnost, nesmyslně ospravedlňují vlastní selhání a limity a hystericky se zříkají odpovědnosti tím, že jim ti zlí lidé zase něco provedli. Namátkou třeba ukníknutí nad tím, že vstupenky na koncert od pochybného internetového překupníka se ukázaly jako nevalidní, skuhrání, když si tentýž autor na webu při snaze ušetřit za nezvykle nízkou cenu koupil parfém a dorazila mu jakási slitka z močůvky, nebo jeho nedávné vzlykání, že byl revizorem pokutován za jízdu bez platné jízdenky.
Tento autor, a po jeho vzoru už i mnozí další, si ze své notorické ublíženosti (a nejspíš narcismu či egománie) postavil osobní značku. Podobné toxické stěžovatelství na všechny a všechno kolem je přitom vlastnost, kterou jako Češi na sobě tak často kritizujeme.
Pryč s kritikou tzv. čecháčkovství
Nemám rád, když jako národ sami sebe submisívně před světem odsuzujeme, když o sobě navzájem prohlašujeme cosi o Čecháčcích – jakémsi stereotypu škudlících vychcánků z Vidlákova, kteří jenom dělají ostudu a obvykle jim chybí porce vyššího společenského statusu, ale zároveň i pokora a sebereflexe. Příčí se mi, když sami sebe takto shazujeme; je v tom velká dávka pocitu nadřazenosti před vlastními krajany, a zároveň jistá připosranost (pardon my French) před světem („Co si o nás pomyslí?!“).
Je to zřejmě reliktem starých dob, kdy naši lidé potřebovali všelijakým tím obcházením mocipánů vyzrát na přísný státní aparát a urvat si pro sebe před pologramotnými úředníky a slouhy režimu trochu té pohody a svobody. Zároveň žili v zemi, která nedovolovala postavit se na vlastní nohy, a tudíž po právu mohli ze svých osudů vinit okolnosti. Po nedávném rozvolnění a otevření hranic jsme pak často byli jako ta nevymáchaná holota, kterou najednou pustí k panské tabuli a rukama se rve o kus žvance. A podle toho to taky mohlo vypadat. Díkybohu se však nové české generace stávají stále světovějšími a sebevědomějšími, a nejen mladí, ale i starší se sžívají s faktem, že jsme součástí globálního společenství. A také tím, že jsme teď sami zodpovědní za své štěstí a neštěstí. Díky tomu to naše buranství, nebo chcete-li čecháčkovství, zaplaťpánbůh postupně mizí. Ne však zcela, jak se můžeme denně přesvědčit tady na Seznam Médiu.
Člověk tak nějak předpokládá, že nositeli osvěty v tomto směru budou cestovatelé. Lidé, kteří jsou otevření, tolerantní k novému, zvědaví, dobrodružní, otrlí, flexibilnější, ovládající zdravý selský rozum. O to absurdněji působí, že hlavním prorokem místní sekty chronických stěžovatelů je autor vystupující pod přezdívkou Traveler.
Většina jeho příspěvků spočívá v maloměstském kritizování nejrůznějších nástrah, které si pro něj velký svět „tam venku“ připravil. V jednom se například směšně rozčiluje, že mu v římské restauraci – nikoli v jedné z těch profláknutých, ale v zašitém podniku stranou atrakcí, neboť pisatel se vyzná a s nějakými turistickými pastmi si na něj nepřijdou – naúčtovali přemrštěnou cenu, načež sám sebe usvědčil, že jaksi v menu přehlédl, že se v něm uvádějí ceny za gramáž. V jeho nekončící sérii příběhů se pak postupně dovídáme o mnoha a mnoha podnicích nebo atrakcích, kde mají podle něho přemrštěné ceny („Byli jsme na Orlíku a valili jsme oči z cen vstupného. 450 Kč na osobu je nehoráznost“). Zvlášť u někoho, kdo o sobě mluví jako o absolventovi VŠE, zaráží neznalost základních mechanismů trhu, ale možná se i tady jedná o nějaký relikt z dob minulých. Anebo je za tím pověstná čecháčkovská vyčůranost a autor si moudře spočítal, že právě na podobné hysterické výkřiky jeho zdeptaní krajani nejvíc slyší.
Ať tak či onak, smutné je, že není na své nářky sám. Patrně inspiroval další zhrzené cestovatele, a tak to na Seznam Médiu aktuálně vypadá jako v autobusu cestou z dovolené, kdy si účastníci zájezdu sdělují své rozčarované dojmy: „Zaplatili jsme si pětihvězdičkový hotel, ubytovaní jsme však byli v hotelu s rezavou sprchou,“ zní třeba jeden titulek. Další pak: „Přijeli jsme do Chorvatska a zůstali jsme v šoku: Penzion, který jsme si zaplatili, neexistuje“, nebo „Chorvatsko: ubytování pro otrlé, nevstřícný personál, hladová strava a výlet s pachutí ryby“, případně z našich luhů a hájů: „Státní hrad Karlštejn. Za mě docela zklamání“. V takovém klimatu neustálého lamentování se jen těžko věří, že my Češi to své vlastní pohrdání sami sebou jednoho dne překonáme. Protože tohle nemístné kverulantství je rozhodně hodné pohrdání.
Nemám nic proti tomu, když se člověk asertivně ohradí a řekne si o nápravu stavu, který shledává nepatřičným či závadným - to jsme přece dlouhou dobu neuměli. I kdyby se třeba sám v daný moment spletl, to se přeci stává. Ale jestli je něco tím nejhlasitějším příznakem toho tzv. čecháčkovství, pak je to právě takovéto chronické stěžování si na všechno a všechny kolem, pomlouvání čehokoli, co se nesklání před naší domnělou velikostí, a neschopnost přijmout odpovědnost třeba nad tím, že jsem si dopředu nezjistil cenu vstupného, že nevydělávám dost peněz na tohle či tamto, nebo že jsem se nechal naivně nachytat do zřejmé pasti. Je načase přestat skuhrat a postavit se na vlastní nohy, všelijací „traveleři“ to přece při svých toulkách světem museli v jiných zemích vidět. Tak se místo neustálého ospravedlňování vlastní malosti raději pokuste udělat něco pro to, abyste si příště nemuseli jen stěžovat. I když se obávám, že pro velkou část adresátů této glosy je zkrátka pohodlnější a uspokojivější si stěžovat na ostatní, než si zkrátka říct, že si za svoje štěstí i neštěstí můžeme ve svobodném světě sami.
