V bizarním mayském kostele se obětují kuřata, pije pálenka a za fotku vás zavřou

Tenhle tajuplný kostel se nachází v Mexiku. Konkrétně v jeho jihovýchodní části, ve státě Chiapas poblíž hranic s Guatemalou. Městečko, kde zdobí hlavní náměstí, se jmenuje San Juan Chamula a je domovem komunity domorodců zvané Tzotzil.

Snad vše v tomhle zapovězeném koutu světa je opředené tajemstvím. Tzotzilové jsou potomci Mayů, je to uzavřená autonomní komunita, která má vlastní jazyk a vlastní pravidla. Federální zákony Mexika je nezajímají, mají vlastní zákoník.

Ten například ukládá trest vězení a veřejného zostuzení za to, když nachytají člověka, který si dělá fotku zevnitř jejich svatostánku. Proč to tak je? Kdoví. Patrně kvůli zachování jeho posvátnosti. Patrně i proto, že sami Tzotzilové jsou vůči fotoaparátům velmi plaší. Když jsem se snažil na náměstí před kostelem zachytit atmosféru autentického trh a namířil objektiv někam, kde se nacházeli lidé, zčistajasna zmizeli ze scény. Ne že by se vypařili, ale prostě se někam odběhli schovat. Respektoval jsem to.

Tohle tajnůstkaření jim přináší také profit z turismu. Cizince totiž i přes všechny jiné zákony do svého kostela vpustí, ale musí zaplatit pár pesos. Těžko říct, zda by lidé dál přijížděli, kdyby nebyl kostel zahalený takovým tajemstvím.

A co je na něm vůbec tak zvláštního? Mísí se v něm původní animistické náboženství s křesťanstvím. To třeba znamená, že po obvodu chrámové lodi najdete svérázné vyobrazení katolických světců, pod nimi je podlaha pokrytá jehličím, na kterém se sedí místo lavic, a navíc je pokryté krví zvířecích obětí.

Když jsem vstoupil, na zemi pod jedním ze svatých obrázků právě klečela stařena s černým pytlem v podpaždí. Opovážlivě sebou škubal. Indiánka pak vytáhla z vaku živé kuře. Nechala čouhat jen jeho krk. Chvíli ho hladila, pak ho objala dlaní a zakroutila.

Kuře se ještě chvíli škubalo. Stařena vyhrabala z jiného tlumoku lahev coly a pak další lahev, tentokrát s transparentní tekutinou. Napila se napřed z průhledné lahve a obsah vyprskla na kuře. Pak udělala to samé s colou. Pak se coly napila a pak i transparentní tekutiny. Když polkla, zakřenila se. Došlo mi, že je to místní laciná kukuřičná pálenka posh. Pak se stařena pokřižovala.

Prostor kostela ozařovalo světlo ze stovek svící, které byly nazdařbůh rozeseté po celém prostoru - tu v hloučku na podlaze, tu na nějakém podstavci. Figuríny svatých byly uzavřené za sklem v dřevěných vitrínách. Věřící v tradičních oděvech se krčili na hromadách jehličí pokrývající podlahu a tiše drmolili ve svém jazyce.

Byl prosinec, po Štědrém dni a na sklonku roku. Když jsem vyšel z kostela ven, ozářilo mě odpolední světlo a schvátil hlad. Šel jsem se projít po tržišti a v koutku za náměstím objevil stánek s tacos za tři pesos. Levněji už to snad ani nejde. Běžně ve městě stojí asi dvacku. Takže byly patrně z toulavých psů, ale to jsem tehdy ještě nevěděl.

Ještě, než jsem zaostřil, seděli na tomhle místě po boku kohoutů domorodí trhovci. Sotva jsem se ale podíval do hledáčku, zmizeli jako pára nad hrncem.

Možná bych si ušetřil ukrutné bolesti břicha v následujících několika dnech. Silvestr jsem proležel v křečích a zimě v mrazivém San Cristobalu, asi 20 kilometrů od Chamuly. Ale když se přiblížila poslední hodina roku, nedalo mi to a šel jsem se alespoň projít do ulic a podívat se na ohňostroj.

Když se půlnoc překlenula do nového roku, dostal jsem přece jenom chuť na drink. Jak už to mám ve zvyku, vydal jsem se hledat tu nejšpinavější putyku. Už, už jsem to chtěl vzdát - většina lokálů s půlnocí zavírala a já ztrácel naději. Když tu jsem, jak zjevení na poušti v jedné z ulic v dálce zachytil zelená neonová světla vycházející zpoza rozrážecích dveří. Přistoupil jsem blíže a hned jsem věděl, že tohle je přesně ta zapovězená hospoda, kterou jsem hledal. Tajuplná a odříznutá od vnějšího světa jako kostel v Chamule.

Ocitnul jsem se v místnosti ne větší než 15metrová garsonka, v níž se u baru – dá-li se tak říct mrazicímu boxu prodlouženému o dřevěný stolek s nápoji – mačkalo několik existencí v roztrhaných oblecích, bizarních účesech, s potetovanými obličeji házejícími na mě prasátka od piercingů, kterých tam bylo na jeden metr víc než ozdob na vánočním stromku na náměstí. Připojil jsem se k nim a pozdravil.

Osazenstvo se na mě zazubilo a já poprosil o pivo, které ke mně vzápětí doputovalo z rukou toho nejvíc potetovaného a nejvíc opiercingovaného typa, a tudíž – jak už to tak bývá – taky toho nejmilejšího, který skočil za bar a vytáhl lahváče z chladicího boxu.

„Gracias,“ poděkoval jsem a týpek se na mě zakřenil. Ostatní osadníci pozvedli své lahve a připili mi. Tomu říkám novoroční pohádka, usmíval jsem se v duchu. Kdežto navenek jsem se samozřejmě tvářil jaksepatří drsně a první pivo do sebe vyklopil na ex. Barman uznale pokýval a posunkem ukázal, zda si dám ještě jedno, a já se vší rozhodností přikývl.

„Odkud?“ přiletěla první otázka ještě dřív, než jsem se stačil podruhé napít.

„Česká republika, Československo, vedle Německa, Praha…“

„Ty vole!“ dolehlo ke mně lámanou češtinou směrem od baru. S nechápavým úžasem jsem se otočil na pokérovaného a opiercingovaného – a tudíž nejmilejšího – barmana, který se teď na mě smál od ucha k uchu a opakoval: „Ty vole, brácho, Praha, p*čo, Akropole vole!“

„Ty umíš česky?“

„Jasně, kámo. Znáš Akropoli?“

„No… znám. Ale jak ty ji znáš? Co to kurva… jak to, že znáš Akropoli? Jak to, že umíš česky?“

„Já mel přítelkyně z Česko a bydlel dva rok v Praha,“ vyprávěl mi česky, „chodil do Akropole na koncerty.“

„Ty vole, já taky chodil do Akropole na koncerty.“

„Ty vole!“

Jak se ukázalo, neměli jsme společnou jen Akropoli, ale ještě spoustu dalších klubů a hospod. Nepochyboval jsem, že jsme se někdy v některé z nich museli potkat a hned jsme rozebírali, kde to tak mohlo být. Což zákonitě vedlo ke kořalce. „Posh!“ zavelel a už mi nalíval z pětilitrového kanystru nažloutlou tekutinu do panáku. Chvíli jsem se rozmýšlel, ale nakonec jsem neměl stejně na vybranou. Naklopil jsem ji do sebe a zkroutil se jak maso na pánvi, čemuž se osazenstvo smálo.

„Není to jedovatý?“

„To víš, že je,“ smál se můj novej kámoš, „ale taky léčivý. Místní indiáni ji používají při těch svých rituálech.“

Vzpomněl jsem si na stařenu, která v Chamule prolévala hrdlo a ostatky popraveného kuřete podobnou samohonkou, a bylo mi jasné, že jsem právě tuhle horskou svěcenou vodu nalil sobě do chřtánu. Třeba zalátá i můj potrhaný trávicí systém.

„Tak ještě jednu,“ poručil jsem.

Stal jsem se atrakcí pro celou skupinku sedící kolem baru, jež na mě zprvu hleděla nedůvěřivě, ale teď si se mnou chtěli všichni připíjet a já se nebránil. Moje střeva se uklidnila, nevím, nakolik na tom měl podíl i magický posh. Dostalo se mi dokonce té cti, že mě barman nechal vybrat hudbu, která tu vyhrávala tak hlasitě, že jsme se skoro neslyšeli. Pak mi někdo vrazil do ruky lihovku a řekl, abych se zvěčnil na zeď slávy. Tím měl na mysli počmáranou stěnu od záchodu, která se nacházela hned vedle baru a skvěla se na ní hromada opilecké poezie. I já vyplodil jedno takové moudro: „Mezcal do každé rodiny.“ Při tom se putykou nesly Tři sestry a já se za Fanánkova popěvku „Viva Zapata, mě hoří za pata“ tady v líhni zapatistů propil s jejich potomky téměř do kómatu.

Nevolnost z psích tacos se první den nového roku proměnila v jednu z nejhorších kocovin, co jsem kdy měl.