Zemětřesení řádí v září, děsí se Mexičané navzdory odborníkům. Už třikrát tam zabíjelo týž den

Minulou středu večer českého času se mi rozhoukala aplikace v telefonu, která varuje před blížícím se zemětřesením a v Mexiku patří k nezbytnostem. Naštěstí šlo jen o menší otřesy kolem pěti stupňů kdesi u Acapulca, jež neměly žádné závažné následky. Vzhledem k tomu, že země se nachází nad třemi velkými tektonickými deskami, třese se prakticky pořád. Září má však vzhledem k historickým událostem pověst měsíce, jenž bývá na silné otřesy s rozsáhlými následky obzvlášť bohatý. A tenhle alarm mi připomněl, že nastala doba, kdy jsou všichni v Mexiku zase jako na trní.

Nakonec ale zemětřesení zabíjelo jinde – ještě v pátek jsem dal dohromady kostru tohoto článku, a když jsem se ráno vzbudil, uviděl jsem katastrofu, jaká postihla Maroko. Nezbývá než poslat tím směrem upřímnou soustrast, a kdo může, tak i nějakou finanční pomoc. Určitě tam bude potřeba.

Myslím, že řada Mexičanů na dálku sledovala události v Maroku a říkala si: Zase to prokleté září! V tenhle měsíc, v němž se v Mexiku odehrála poslední tři tragická zemětřesení, jsou Mexičané obzvlášť obezřetní. Chystají si ke dveřím evakuační zavazadla a pro jistotu spí oblečení a se vším potřebným v dosahu. To kdyby se uprostřed noci rozezněl seismický alarm a oni museli kvapit ze svých příbytků. Jelikož se blíží 19. září, které se do paměti místních lidí vepsalo jako černý den.

19. září 1985 postihlo Mexiko zemětřesení, jaké země nikdy předtím ani potom nezažila. Síla o 8,1 stupních Richterovy stupnice a následný dozvuk o síle 7,6 stupňů druhého dne měly devastující dopady. Ačkoli epicentrum bylo vzdálené několik set kilometrů od Ciudad de México, stavby v hlavním městě se sesuly jako domečky z karet. V jejich troskách zahynulo podle oficiálních údajů města na 20 tisíc lidí a bezmála tři tisíce budov se zřítily.

Jedním z pozůstatků tragédie bylo, že se od roku 2004 každoročně v týž den nacvičovalo tzv. simulacro, tedy simulace zemětřesení, aby lidé byli připraveni a věděli, jak se v případě další takové katastrofy zachovat. V předem určenou dobu se rozezní seismické sirény (je to jakýsi spirálově znějící zvuk, do něhož přísný hlas bezbarvě oznamuje, že se jedná o poplach, a věřte mi, že i když víte, že je to nácvik, tenhle zvuk vám nažene husí kůži) a lidé mají vyběhnout na ulici a shluknout se ve shromažďovacích bodech. Následně se vyhodnocuje, zda se vše podařilo správně zorganizovat.

Podobný nácvik se konal i 19. září 2017 v 11 hodin dopoledne. Lidé se shromáždili v ulicích před domy, kde počkali několik minut, poklábosili se sousedy, případně drželi minutu ticha za padlé při tragédii před 32 lety. Pak se zase vrátili do svých domů a kanceláří. Jenže o dvě hodiny později zasáhlo zemi skutečné zemětřesení. O síle 7,1 stupňu Richtera s epicentrem vzdáleným jen asi sto kilometrů.

Bylo ničivé. Nejničivější od roku 1985. Podlehly mu asi čtyři stovky lidí. Další tisíce přišly o své majetky. Zdálo se to jako nějaký hloupý vtip matky země. Odborníci ale opakovali, že jde jen o náhodu.

Sám jsem na místo přispěchal o pár dní později reportovat a přiložit ruku k dílu, bude-li příležitost. Klobouk dolů, Mexičané se společnými silami vrhli do odklízení trosek a odstraňování škod a po týdnu už tam skoro nebylo co na práci. Jen ten zlověstný zvuk sirén jaksi dál hlučel v jejich uších. Mluvil jsem s lidmi, kteří museli vyměnit svá lůžka za tvrdší podloží, neboť pérující matrace jim připomínala otřesy. Další slyšeli sirénu, i když nezněla (ostatně to se mi po mém prvním seismickém alarmu dělo taky), a jiní při podezřelých zvucích nadskakovali děsem. Předpokládám, že něco podobného teď zažívají i pozůstalí v Maroku.

Uplynulo dalších pět let a blížil se onen neblahý den. Už se tak nějak vědělo, že září bývá na zemětřesení bohaté a lidé během toho měsíce žijí v tiché nejistotě. Na loňské 19. září bylo naplánované další simulacro. Přesně ve 13:16, tedy dvě minuty po posledním velkém zemětřesení v roce 2017 - ty se využily jako minuta ticha za předchozí dvě katastrofy.

Měl jsem zrovna hodně práce a vůbec mi nedávalo příliš smysl, jak někdo pozná z toho, že v předem určený čas seběhnu z patra před dům, že jsem dobře připravený na zemětřesení. A tak jsem zůstal doma, podobně jako spousta dalších lidí, a jen dával pozor, kdyby se dělo něco významného. Neudálo se nic, po pár minutách si lidé oddechli a vrátili se ke svým běžným životům.

Já se po půl hodině vydával ven s odpadky. Když jsem stál ve dveřích, najednou se ozvala siréna. „Že by se spletli? Nebo to jedou ještě jednou?“ běželo mi hlavou. A tentokrát jsem si řekl, že nebudu ignorant a seběhnu tedy před dům i já. Koneckonců jsem tam měl namířeno tak jako tak. Jenže to už se pode mnou zahýbala země a podle halasu v domě jsem poznal, že přišlo skutečné zemětřesení. Lidé spěšné běželi chodbou dolů, brali schody po třech a jejich těžké oddychování místy přehlušilo i zlověstné zvuky z tlampačů.

Když jsme se shromáždili před domem, lidé ze všech stran lamentovali: „To už přece není možné! Prokleté 19. září!“ Někteří plakali, jiní si posílali memy, ve kterých si z téhle hříčky přírody utahovali. Za chvíli dorazily zprávy, že zemětřesení mělo sílu 7,7 stupně a zemřely při něm dvě osoby. O tři dny později se sirény rozezněly znovu - tentokrát v noci při takzvané replice, tedy následných dozvucích otřesů.

Je tady zase září a Mexičané se čekají, co letošní „zemětřesný měsíc“ přinese. Odborníci přitom trvají na svém, že jde jen o zlou náhodu. Například Víctor Cruz z Národního seismologického úřadu uvedl v hojně připomínaném rozhovoru ve ForoTV před dvěma lety, že se jedná čistě o náhodu. Podle něj „neexistuje žádný důvod“, proč by k zemětřesení docházelo v rámci jednoho měsíce, natož dne. Mezi lidmi však panuje pověra, že zemětřesení přichází zejména v září, obzvlášť ve dnech, kdy se mezi sebou prudce střídají vydatné deště a horko.

Nezbývá než doufat, že se tradice bude opakovat co nejméně. A popřát Maroku, aby se z aktuálního neštěstí co nejdříve zotavilo a aby se tam podobné události neopakovaly jako v Mexiku.