Článek
Kdykoli si vzpomenu na babiččino cukroví, bezinkovou šťávu nebo houbovou omáčku, začnu doslova slintat. Ale její schopnost vařit je pryč, stejně jako vřelá slova a láskyplná objetí. Babička umřela, když mi bylo osm a byla to jedna z nejsmutnějších věcí, jaké jsem dosud zažil. Zčistajasna byla pryč a zůstala po ní jen prázdná postel a vzpomínky. Až donedávna.
S rodinou se každý rok na Vánoce všichni scházíme u mámy.
Přijedu já dnes už se svou rodinou, mámin bratr, můj brácha, zkrátka ti nejbližší. Máma uvaří, já jí pomáhám. Brácha s bratrancem koukají střídavě na televizi nebo do telefonů a povídají si. Občas zaslechnu výraz typu „skibidi“, jehož význam sice zhruba tuším, ale ne vždy ho dokážu spolehlivě použít. Jak se říká: „mluvím řečí jiného kmene“. Generačního. Patřícího do jiného tisíciletí. A najednou přišla řeč na babičku. Strýc s rodinou totiž zůstal žít v jejím bytě, kde jsme všichni až na mého bratra, strávili dětství. Dokonce i babička. Ten byt je totiž v naší rodině už od mládí mojí prababičky.
Ze strýce náhle vypadlo, že objevil na zapadlém místě zaprášený hodně starý sešit. Po jeho prozkoumání zjistil, že si do něj babička zapisovala recepty. Málem jsem upustil mísu se salátem.
„No nekecej brácha!“ řekla máma.
„No jo, fakt,“ dušoval se strýc. „Ale nepřečtu to. Mámin rukopis je hroznej.“
„Já ho přečtu,“ odpověděla.
Vzrušením jsem pomalu ani nedýchal. Možnost znovu ochutnat babiččino jídlo? Jako kdyby se k nám vrátila alespoň skrze svoje dobroty. Ale abych vysvětlil, proč jsou ještě mimo jiné pro mě babiččiny recepty důležité, tak musím ještě zmínit jednu věc.
Nadání pro vaření a dobré chutě se u nás dědí.
Prababička měla totiž s dědou restauraci hned pod oním zmíněným bytem. Já se to dozvěděl až o mnoho let později, ale prý to byla ještě snad dokonce před druhou světovou vyhlášená hospoda, kterou rodině sebrali až komunisté. Strejda dokonce objevil starou fotku, na které před vchodem s nápisem Antonín Šmída restauratér pózovala prababička s pradědou. Je to ten typ staré fotografie, která má ještě zvlněné ozdobené okraje a sépiový odstín.
Nejde tedy jen o to, že by babička uměla skvěle vařit. Sama si nesla v sobě dědictví po svojí mamince, která se oháněla v typicky české hospodě v centru města. Kolem jídla se pohybujeme všichni. Strýc je vyučený kuchař a já původně také. Ale ještě na škole jsem přísahal, že už v životě do kuchyně znovu nepáchnu. Za celou praxi jsem se totiž nic nenaučil a získal jen dojem, že jsem k ničemu.
Ale čím víc se začala blížit třicítka, tím víc do sebe určité věci začaly zapadat.
Špagety s párky a kečupem nahradilo pečené kuře se silnou máslovou šťávou provoněnou citronem a tymiánem. Na rozpálené pánvi se namísto smažáku z mrazáku lesknou krevety obalené máslovou omáčkou, které mají v sobě jen lehkou štiplavost česneku a chilli a brzy je zasype štědrá dávka čerstvě nasekané petržele. A moje dýňová polévka sklízí úspěch kdykoli ji uvařím. Stejně tak krémový čokoládový fondán, ze kterého po rozkrojení vyteče horká čokoláda.
To ale platí i pro mámu. Dokud babička žila, vařila ona. Ale pak pro nás začala vařit mamka. Její specialitou jsou domácí knedlíky, které jsou měkoučké a nadýchané jako polštářek s nádhernou mozaikou nakrouhaných houstiček. A samozřejmě řízky. Mohu vám odpřisáhnout, že jste lepší řízek ještě neměli. Maso má vždy krásně šťavnaté, křehké, dokonale okořeněné a kabátek tak křupavý, že je každé sousto zážitek nejen pro ústa, ale i pro uši. Její tajemství vám ale neprozradím, snad až někdy příště.
Právě teď se těším, až nám strejda půjčí ty recepty. Chystáme se je zdigitalizovat a rád bych je pěkně jeden po druhém vyzkoušel. Když se mi to podaří, budu vás informovat. Držte mi palce.
