Článek
Představte si, že od někoho ze svých známých dostanete e-mail. Otevřete ho s očekáváním, že vám píše něco zajímavého. Nebo přeposílá nějaký vtipný meme. Otevřete přílohu, která nese označení smile.dog. Ale místo legračního souboru na vás vykoukne silně znepokojivý obrázek. Je na něm pes plemene husky, prostě něco je špatně.
Démonické oči prázdně zírající z obrazovky vás děsí. A ještě mnohem víc ten nepřirozený až téměř lidský úsměv, ve kterém není ani stopa po vřelosti. Mrazí vás. Proč by vám proboha někdo něco takového posílal?
Přečtete si text, ve kterém stojí, že musíte e-mail předat dál, jinak vám démonický pes z obrázku nedá pokoj. Chtěli byste ten e-mail smazat. Zapomenout na něj. Vždyť je to jen další trapný řetězák, kterých jste za svůj život obdrželi už stovky a nic se nestalo. Ale vzrůstající pocit úzkosti vám to nedovolí. Nakonec se přemůžete, zavřete prohlížeč, ulehnete do postele a povede se vám usnout. Čeká vás první noční můra v podobě psího démona.
„Pošli ten e-mail dál,“ naléhá na vás a vy víte, že když neuposlechnete, stane se vám něco strašného. Uděláte to?
Digitální hororová legenda podobná známému filmu
Vypadá to jako zápletka vystřižená z hororu. Jen kazetu s děsivým obsahem nahrazuje tajuplný soubor smile.dog. To, co popisuji výše, je digitální legenda, která zaplavila v 90. letech internet. Označuje se jako Creepypasta, což lze charakterizovat jako krátký hororový příběh šířený pomocí tlačítek „kopírovat“ a „vložit“.
Příběh popisuje jistou ženu Mary E., která v roce 1992 spatřila obrázek po rozkliknutí hypertextového odkazu. Byla jedním ze 400 lidí. Ostatní zůstali v anonymitě, nebo zemřeli. Obrázek má mít údajně na svého příjemce dokonce fyzické účinky. Nastane u něj silná úzkost a epileptický záchvat v temporálním laloku mozku. Tak prý můžete mimo jiné rozpoznat autenticitu souboru, pokud byste na něj narazili. Dnes už ale nikde k vidění není.
O pár dní později obdržela Mary E. obrázek nahraný na disketě. Rozhodla se, že soubor smile.dog dál šířit nebude. Od té doby trpí nočními můrami, ve kterých ji přízrak trýzní a pronásleduje.
Vyprávění pochází z anonymního zdroje
Vypravěč sám sebe označuje jako Mr. L. Měl se s obětí setkat, ale údajně nebyla schopná vypovídat. Zavřela se v ložnici a plakala. Později mu od ní přišel dopis, ve kterém mu vylíčila, jak k prokletému souboru přišla. A hlavně se mu doznávala z toho, že mu chtěla temné poselství předat, protože už nemohla dál snášet démonovo trýznění. Pak jí došlo, že zcela vědomě plánuje zničit druhému člověku (i když zcela neznámému) život. Snad mohla předat kletbu svému manželovi nebo komukoli jinému. Avšak rozhodla se, že to neudělá. Co kdyby přízrak lhal? Nebo by jí způsobil ještě něco mnohem horšího? Nakonec podle tajemného pisatele Mary E. ukončila svůj život.
Co si můžeme z vyprávění vzít?
Příběhem se mimo jiné zabývá studie doktorky Line Henriksen. Ta na příkladu této creepypasty poukazuje na několik problémů dnešní doby, jako je třeba odpovědnost za šíření informací v digitálním věku a také na etický problém: ať už je to o prokletém obrázku pravda, či nikoliv, je v pořádku takový soubor přeposílat dál? Co to o nás vypovídá jako o člověku?
Nezáleží na tom, jestli podobným věcem věříte, nebo se jim smějete. Z mého pohledu příběh stojí za zamyšlení. Působí na mě trochu jako jedna ze starých pohádek, ze kterých si máme vzít ponaučení. Jak byste reagovali vy, kdybyste se ocitli v podobné situaci?
Zdroje:
HENRIKSEN, Line, 2018. “Spread the Word”: Creepypasta, Hauntology, and an Ethics of the Curse. University of Toronto Quarterly [online]. 87(1), 266–280 [vid. 2024-11-24]. ISSN 0042-0247. Dostupné z: doi:10.3138/utq.87.1.266
https://www.quotev.com/story/5149225/Smile-Dog
