Moji předškoláci a hranolky z fastfoodu

Na úvod stojí za to říct, jak to máme se stravováním doma. S manželkou se neřadíme mezi rodiče, které stravování dětí berou „militantně,“ ale ani úplně na lehkou váhu. Snažíme se vařit pokud možno zdravě, ale „nehrotíme“ to. Solíme, nenutíme je jíst tu zeleninu, kterou nechtějí (díky bohu za okurky). V domácnosti máme také kupříkladu šuplík se sladkostmi, kam děti (na svolení) smí chodit a brát si dobrůtky. Vesměs stejně obdržené od babiček, tetiček a jiných škodiček. :-) Ale friťák doma třeba nemáme. Hranolky si děláme zcela výjimečně a spíše v horkovzdušné troubě, totéž řízky. Moc nesmažíme - a když, tak na přírodno. Děti mají rády vařené brambory, rýži, těstoviny. Zkrátka doma se nám daří držet v nějakých mantinelech, které jsme prohlásili za rozumné. To píšu, abyste si mohli udělat obrázek o našem standardu. A samozřejmě důležitý detail - 2 děcka máme v předškolním věku.

Tak jako lvi s lvíčaty se musí mít na pozoru před hyenami v savaně, mimo domov se musí mít rodiče na pozoru před fastfoodem. Jakmile na chvíli polevíte a ztratíte pozornost, už máte lvíče u okýnka KFC, ukazující na „pána, co nám dává hranolky“ a jste v kopru. To už vám nic jiného nezbývá (nebo zbývá?), než vytasit „kartičku, co jsou na ní penízky“ a zacvakat za „Huancle.“ Aka: Žlutý zločin na bramborách, chutný přesolený humus, který ničí játra, ledviny, celou trávicí soustavu a mozek. I ten váš to ničí, když koukáte na svoje děti, jak u toho mlaskají. Jak jsem se do tohohle vůbec dostal, říkám si.

Už ani nevím, kdy se o přihodilo poprvé, ale pohled na moji (tehdy asi tříletou) dceru, jak do sebe tlačí solenou žlutou tyčku, nebyl z nejpříjemnějších. Stane se to ani nevíte jak. Najednou stojíte uprostřed OCčka, čas na oběd už je skoro pryč, děcka měla naposledy snídani. V tu chvíli se stane, že povolíte uzdu. Jste rádi, že dítě něco zbaští a nebude protivné, protože už tak vám tečou nervy (po X hodinách v OC), tak proč si přidávat. Jenže z výjimky se rychle stane pravidlo.

Stala se z toho (moje oblíbená) neshoda s manželkou. Ona hned při vstupu do OC zahlásí: „A kdo bude hodnej, dostane před odchodem hranolky!“ No a s tím už neudělá člověk nic - maminka slíbila, tatínek skřípe zuby. Na co držíme doma ty mantinely, když je pak cpeme tímhle?

„Vždyť ony to maj tak rády a navíc to nemíváme tak často,“ říkala mi (již podruhé během 14 dní) ženuška. Bůh jí žehnej za všechno, co pro nás dělá, ale za tohle jsem ji v duchu vždycky přál minimálně 3 zlomené nehty. Proč děti musíme od mala programovat na fastfood? „Vidíš tu něco lepšího? Hlad mají, rohlík jim dávat k obědu (večeři) nebudu, než bychom přišli domů (a něco uvařili), to by trvalo.. Ty vždycky…“ A mluvila tak dlouho, než jsem rezignoval. A kývnul. A ona si samozřejmě „když už to tu kupujem“ dala svůj oblíbený hříšek také..

Většinou se v obchodu stavím sám cestou z práce, děcka beru (bez manželky) běžně leda do malé sámošky. Ale spojení děti + OC + já bylo dlouho neznámé. A najednou se to přihodilo, že jsem stál s dětmi v OC a byl čas na hranolky. Jenže tentokrát ne. Tatínek hrancle neslíbil a maminka nikde. Procházeli jsme kolem okýnek fastfoodů. Holky hladové, já zařeknutý, že jim to zkrátka nekoupím. V tu chvíli mě to napadlo - vždyť přece u opačného východu je ještě „čína.“ Takže jsme odešly (holky fňukaje) pryč od Sanderse a Donalda a frčíme k mávající kočičce. Všechny ty smažené věci a omáčka plná glutamátů a bůh-ví-čeho mají jedno společné. Vařenou rýži jako přílohu. Za zkoušku nic nedám, říkám si. Tedy až na těch 30 kaček. Objednal jsem jednu misku, za chvíli beru dvě lžíce a jdeme na to.

Pravda - trochu jsem přetáhl čas v herním koutku, takže měly opravdu hlad. Ale i tak - rychleji vydlabanou misku suché rýže jsem ještě neviděl. A že chtějí další. Tak tomu říkám úspěch. Není to ideální oběd, vím. Ale beru ho jako mnohem lepší než stejné množství kalorií „natankovaných“ v pomfritech. O 60 kaček lehčí a dvě plná bříška těžší jsme pak procházeli kolem hranolek. Nikdo po nich nijak netoužil.

Od té doby se fasfoodu s dětmi nebráním tolik. Jen to musí být to správné okénko. Lze tam najít několik jídel, na kterých si naše holky pochutnají, přičemž nemusím cítit vinu, že jim do mozku programuji budoucí poruchy příjmu potravy. I manželka (když viděla vyprazdňující se misku rýže) rychle uznala, že hranolky jsou pasé.

Naše oblíbená objednávka je porce rýže pro každou slečnu a k tomu nějaké maso. Někdy ode mě z rizota, jindy kuře. Jedna chce jen to voňavé a ta druhá jen to křehké, obě „bez omajdy, táto!“ Tak dám každé 3-4 kusy masa a mám body navíc za to, že rozeznám kuře křehké od voňavého. Po hranolkách - kdysi největší pochoutce - u nás neštěkne ani pes.

Vím, že to asi není kdo ví jak super strava. Že maso je smažené, rýže solená. Ale je to alternativa. Alternativa pro někoho, kdo nechce dávat dětem pakl hranolek, když se na první pohled zdá, že jiná možnost není. Tady cítím, že jsme někde v rozumných mantinelech. A navíc - vždyť to tak často nemíváme. :-)