Článek
Proč se musím učit věci, které v životě nepoužiju?
Je to takový častý povzdech studentů - častěji těch, kteří v dané problematice plavou. Neumím to, tak se to nechci učit, takže vymýšlím důvody, proč nemusím. Nebo spíš - potřebuji důvody, proč musím. A když je dostanu, tak jsem k nim stejně hluchý. Třeba mi je ale nikdo neříká tak, abych je pochopil.
Upřímně - je správné si tu otázku položit u každé činnosti (a chtít se důvody opravdu dozvědět). Měl bych opravdu chápat smysl toho, co zrovna dělám. Pak lépe zvládám nechuť, neúspěch, hodiny bolehlavu než to vyjde a konečně něco umím.
Látka tu není kvůli látce.
Pro leckterého učitele, jehož látka je svatý grál všeho vědění (často dějepisáři starého střihu), je to možná šok, ale studenti se neučí primárně proto, aby uměli látku. Tak jim to přestaňte říkat. Umět odříkat Punské války není požadovaný výsledek. Požadovaný výsledek studia je stát se člověkem, který se umí naučit a použít věc, kterou zrovna potřebuje. Zkrátka někým, kdo se v životě neztratí. Bonus je, že si v průběhu čuchne k různým oborům a díky tomu si oťukne, co by ho v praxi mohlo bavit a na co že má vlohy.
Myslíš, že jsi první, komu něco nejde?
Na druhou stranu studenti automaticky odmítají to, co jim nejde okamžitě jako něco nepotřebného. To je vcelku chyba. V životě, v práci, ve vztahu - nikde nebudou jen jednoduché věci. Občas bude potřeba umět se někde na chvilku kousnout a i k tomu je škola dobrá. Ale co s tím mají společného zrovna ty derivace (nebo cokoliv jiného), proč se nemůžu „kousat“ jen v oboru, který mě baví?
Mozek jako sval
Ruku na srdce, obor, který mě baví, jsem objevil ve 25 - dloooouho po střední. To je první důvod - nikdy nevíš, čeho se nakonec chytneš, proto nic neodmítej. Škola je jedna velká příležitost k tomu, aby člověk našel „svůj“ obor.
K popsání druhé výtky si představme následující scénář:
Jsem v posilovně. Trenér po mně zrovna chce, abych udělal 3. sérii dřepů a já se ho najednou začnu ptát:
- Kdy v reálném životě budu dělat dřepy s činkou na ramenou?
- Proč bych měl něco takového dělat, když mě to bolí a nebaví?
- Nemohl bych raději jít cvičit bicepsy? Ty mi víc jdou a jsou hezčí, nohy holky neocení.
- A proč vlastně musím namáhat svaly?
Dávají ty otázky smysl, když se bavíme o posilování? Mně moc ne. Nikdo přece necvičí k tomu, aby uměl v životě zvedat činky, cílem jsou ty svaly. Bolí to? Jistě! Baví mě to? Určitě si dovedu představit zábavnější věci. Proč to tedy dělám? Kvůli výsledku - budu umět zabrat, až to bude potřeba. Cvičit jen ty partie, které mě baví? To přece nedává smysl, cvičit musím komplexně - jen pak tělo funguje, jak má.
Teď si to představte znovu, jen místo posilovny dosaďte školu, místo svalů mozek.
No pain, no gain
Cvičit mozek je potřeba na nejrůznějších úrovních. V matematice a fyzice je to algoritmické myšlení. V humanitárních vědách je to zapamatování si informací a umění dát je (alespoň trochu) do souvislostí. A pochopitelně - smysluplně je pak reprodukovat. Přírodní vědy jsou kombinací obojího.
Já nikdy nebudu potřebovat umět derivovat, vykládat o historii nebo o chemii, ale stát před tabulí, přemýšlet i pod tlakem, prezentovat myšlenky třídě… To je pořádný kus nepřenositelné zkušenosti. Jasně, že to někdy nevyjde. Pak se musím naučit s tím pracovat, nehroutit se a příště zase bojovat - to se počítá.
Vydělej svůj první milion. Nauč se.
Už si nevzpomínám, který rozhovor to byl, ale utkvěla mi z něj zajímavá myšlenka. „Vydělej první milion. Ne kvůli tomu, abys měl milion, ale kvůli tomu, co se z tebe v průběhu stane.“ Stejně tak se ve škole neučíme kvůli tomu, abychom uměli látku - potřebujeme se naučit být v něčem dobří.
Ta myšlenka je dobrá. Mluví o seberozvoji a cílevědomosti - vytyč si nějaký nedosažitelný cíl a dosáhni ho. Postupně, po kouscích, po krůčcích. „Copak můžu vydělat milion?“ Zeptal bych se teď sám sebe, pokud by mi bylo 16. „Nikdo neříká, že ho musíš vydělat do měsíce,“ odpověděl bych si. Měj cíl a jdi za ním po malých krocích. Staň se člověkem, který to dokáže, ne vzdávačem - takových je všude dost. Škola k tomu dává jen příležitost - jak ji kdo využije, je na něm.
Před každým je velká výzva. Umět derivace pro její zvládnutí bude fakt k ničemu. Ale naučit se je, objevit a konstantně posilovat tu svou část, díky které překoná člověk sám sebe, zvládnout zdánlivě nemožné… To už setsakra pomůže.
