Článek
Zkušenosti ze zemí, které touto cestou již šly, varují: zákon, který má přinášet slitování v mezní situaci, může snadno vést k rezignaci na lidskou péči, soucit a naději.
Profesor Theo Boer, nizozemský expert a dlouholetý hodnotitel eutanazijních případů, popisuje, jak se původně přísně vymezený zákon v jeho zemi postupně proměnil v nástroj, který nezahrnuje jen terminálně nemocné, ale i lidi s chronickými potížemi, psychickými nemocemi, dokonce i děti nebo ty, kteří trpí pocitem „vyprázdněnosti života.“ Co začalo jako výjimečné řešení krajních situací, se stalo široce dostupnou službou, kterou každoročně využívají tisíce lidí. A čísla stále rostou.
Zákon se přitom nezměnil – změnil se výklad a společenské vnímání. A právě to je hlavní nebezpečí. Důstojnost člověka se začne poměřovat jeho soběstačností. Stárnutí, osamělost nebo i jen pocit, že jsme pro své blízké zátěží, se mohou stát důvodem k ukončení života. Profesor Boer popisuje, jak se lidé dostávají do situace, kdy čelí otázce: „Mám právo žít dál, i když tím zatěžuji druhé?“ Tak vzniká tzv. „stres z volby“ – tlak na to, abychom se rozhodli „správně,“ tedy v zájmu druhých, nikoli svého vlastního života.
Zastánci eutanazie často tvrdí, že tím pomohou lidem vyhnout se utrpení a někteří dokonce doufají, že tím sníží počty sebevražd. Ale nizozemská data ukazují pravý opak. Počet sebevražd vzrostl – a to i přesto, že eutanazie byla stále více dostupná i lidem s psychickými nemocemi. Zdá se, že legalizace smrti jako „léčby“ spíš normalizuje zoufalství, než aby mu předcházela.
Tato debata není jen o jednotlivých případech. Je o tom, jaký signál vysíláme jako společnost. Když jako lékař, jako stát, jako rodina nabídnu smrt jako legitimní řešení, říkám tím zároveň: „Chápu, že už to nedáváš. Je v pořádku to vzdát.“ Ale co když místo toho řekneme: „Tvůj život má cenu, i když je těžký. A my tu pro tebe budeme?“
V éře, kdy stárneme, kdy roste osamělost a psychická zranitelnost, není eutanazie cestou k větší důstojnosti – ale k větší opuštěnosti. Zkušenost třeba z Nizozemska a Kanady ukazuje, že i dobře míněný zákon se může stát nástrojem kulturní rezignace. Místo aby společnost hledala lepší cesty, jak pečovat, pomáhat a provázet, nabízí jednodušší řešení: konec.
Z této zkušenosti bychom se měli poučit. Nejde o to, někoho odsoudit za jeho bolest, ale o to, aby stát nikdy nerezignoval na povinnost chránit zranitelné. Lidská důstojnost a právo na život jsou nezcizitelné a nejsou závislé na míře samostatnosti nebo zdravotním stavu. Slovy filosofky Terezy Matějčkové, potřebovat pomoc či doslova „být přítěží“ vyžaduje od každého odvahu. Skutečná pomoc totiž není v tom, že necháme lidi odejít, ale v tom, že jim dáme důvod zůstat.
Autor je náměstek ministra zdravotnictví a místopředseda KDU-ČSL
