Článek
Na scéně je opět návrh na uzákonění asistované sebevraždy a eutanázie. Stejně jako před čtyřmi lety jej tentokrát v Senátu předkládají zástupci ANO a Pirátů. Návrh svým názvem spojuje paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanázii. Předkladatelé vycházejí z lucemburského vzoru, který umožňuje usmrtit pacienta, pokud o to sám svobodně požádá, je v době žádosti svéprávný, nevyléčitelně nemocný a od jeho žádosti uplynulo dostatek času, konzultací s lékařem a jeho žádost byla případně projednána příslušnými komisemi.
V éře vítězné medicíny musíme vést debatu o tom, kde leží rovnováha mezi téměř neomezenými možnostmi medicíny udržet život na jedné straně a jeho kvalitou a autonomií vůle pacienta na straně druhé. Současné znalosti a technologická a farmakologická výbava medicíny dokáže udržet pacienta na živu i v případech vážných onemocnění a úrazů, které by v minulosti znamenaly rychlý konec. Ne vždy s tím jde ruku v ruce kvalita života a vůle pacienta, když se léčení, které místo uzdravení oddaluje odchod, muže stát formou trápení. Hledat cestu, která dostatečně chrání život a zároveň respektuje vůli pacienta, je relevantní a nelehký úkol. Tato část návrhu zákona k němu může při dobré vůli otevřít debatu.
Návrh však obsahuje další ustanovení, o kterých diskuse není na místě, protože zájem na ochraně života převyšuje autonomii vůle jednotlivce. Text počítá s možností beztrestně usmrtit člověka na jeho žádost podáním smrtící látky nebo mu k takovému kroku pomoci. Uvážíme-li, že pro mě nejpádnější argument nedotknutelnosti lidského života nemusí celospolečensky obstát, zaměřím se na několik dalších:
Návrh nemístně spojuje paliativní péči a eutanázii, jako by šlo o dvě strany jedné mince. Zatímco paliativní péče usiluje o co nejvyšší kvalitu již vyměřeného života skrze tišení příznaků nemoci jako bolest nebo psychické, sociální a spirituální obtíže, „lékařská vražda“ představuje systémovou rezignaci na potřeby pacienta, které řeší jeho přesunutím z lůžka na máry.
Lékař se ve vztahu k potřebám pacienta řídí etickými principy, jejichž rovnováha zajišťuje optimální přístup. Princip beneficience velí konat v nejlepším zájmu pacienta a princip nonmaleficence neškodit a minimalizovat rizika. Nově by podle návrhu byl lékař tím, kdo posuzuje vhodnost eutanázie a další lékař ji poskytoval. Odmítnutí poskytnout eutanázii by podle předkladatelů musel lékař zdůvodnit. Nad celým systémem má bdít vládou ustavená komise, jejíž členy z řad lékařů a právníků svolné k takové činnosti by musela vláda najít.
Jedinou pojistku proti omylu či protiprávnímu jednání předkladatelé stanovují povinnost vykonávajícího lékaře ověřit trvalost a nesnesitelnost pacientova tělesného nebo duševního utrpení. Nejenže není jasně stanoveno, co se takovým ověřením rozumí. Samotné kategorie nesnesitelnost a utrpení jsou problematické. Fyzické příznaky jako bolest dokáže medicína efektivně řešit. Duševní utrpení může představovat strach, úzkost, samota nebo zoufalost. Jakkoliv je nelze zlehčovat, existují prokazatelně účinné psychosociální nástroje na jejich zmírnění, se kterými pracují například paliativní týmy. Jak tedy předkladatelé ověří utrpení, pokud se ho v první řadě nepokusí zmírnit?
Ve všech zemích, kde byla eutanázie povolena, šlo o první krok, který vedl minimálně k diskusím o dalším rozšíření – na nezletilé, duševně strádající, na ty bez nevyléčitelné nemoci, těch, kdo ji mohou poskytovat atp. Nelze tedy přijmout teze předkladatelů, že jde o výjimečnou a bezpečnou cestu, která se bude týkat minima osob.
Česká republika není jedinou zemí, kde se návrhy na eutanázii objevují. Naposled v roce 2021 byla uzákoněna na Novém Zélandu, letos byla navrhnuta ve Francii. Nelze proto vyloučit, že v budoucnu někoho nenapadne přístup k eutanázii sjednotit v celé EU. Protože prolomit bariéru vždy stačí jen jednou, ty další jdou vždy snáz a snáz, je třeba před tímto návrhem varovat od začátku.
Proto jsem během představení návrhu zákona v Senátu prezentoval stanovisko ministerstva zdravotnictví, které jakékoliv pokusy o zavedení asistované sebevraždy a eutanázie do našeho právního řádu odmítá. Naopak právě tvoříme národní koncepci paliativní péče, aby byla dostupná v hospicích, doma, v zařízení sociálních služeb a v nemocnicích nebo systematicky podporujeme pečující, kteří se starají o nevyléčitelně nemocné. To je cesta, jak čelit nesnesitelnosti strádání a nechat šelmu spát v kleci.
Autor je náměstkem ministra zdravotnictví za KDU-ČSL
(Vyšlo v Katolickém týdeníku 16/2024)
