Článek
Volání po Božím soudu na spoluobčany
Volání jednoho rádoby progresivního, liberálního a ambiciózního katolického duchovního po Božím soudu nad jinými spoluobčany nelze považovat za soulad s křesťanstvím, a zvláště s katolicismem a katolicitou.
Z hlediska katolické víry předvolávání spoluobčanů před Boží soud je v rozporu se soudobou katolickou humanitou. Povolávat někoho před Boží soud za lidského údělu je v rozporu s katolickou vírou. Lze jej považovat za lidsky nedůstojné a netolerantní. Povolávat před Boží soud přísluší podle věrouky po lidské posmrtnosti Trojjedinému Bohu.
Pane Bože, lze se jen modlit, aby po lidské smrtelnosti byl Bůh spravedlivý i k tomu kdo si dovoluje posmrtný Boží soud přisuzovat za lidského údělu. Za někoho, kdo svůj osobní a občanský egoismus předsunul před svou víru.
Glosa2.
Veřejnost a náboženství
Z hlediska náboženského sebe lidského solidarismu a humanismu v katolickém pojetí se věřící účastní veřejného života na základě respektování morálního hodnotového systému katolicismu a katolicity ve veřejném prostoru. Respektování z hlediska morálního a skutkového. Jedinou výhradou je neúčast ve veřejném dění, které není v souladu s morální podstatou víry a má zaměření proti víře, a to zvláště svou militantností. Toto pojetí má svou morální závaznost pro duchovní a věřící. Duchovní z hlediska politické angažovanosti mají mít souhlas svých nadřízených. V občanské a demokratické společnosti je většinou náboženství v sounáležitosti se státní mocí a samosprávou v oblasti charitativní činnosti, péče o nemocné, důchodce a sociálně slabé jedince a rodiny. V některém demokratické státnosti je náboženství považováno za součást státní kultury.
Glosa 3.
Víra a politické stranictví
Náboženská víra a politické stranictví lze považovat za angažovanost ve společenském a politickém dění. Jiné postoje a způsoby vyznání víry jsou v demokratické, autoritativní a totalitní státnosti. Lze možno konstatovat že v mezilidských vztazích respektování lidských a občanských práv sbližuje a křesťanský ekumenismus je touha o souzvučení a jednotě křesťanství.
Glosa 4.
V katolickém veřejném prostředí existuje odluka od státní formy, vzájemná koexistence a spolupráce. Jiná je v demokraciích, v autoritativních a totalitních režimech. V rámci katolicity existují různé formy společenské a politické a veřejné činnosti.
Politická činnost v širším pojetí je odloučena od mocenských a politických zájmů, ale je propojená ve společném zájmu v sociální, kulturní oblasti a v zájmu životní úrovně a sociálních jistot v lidských údělech muže, ženy a rodiny.
V pojetí katolicity každé křesťanské politické stranictví má ve veřejném životě vycházet z náboženské profilace jeho účastníků a z mezilidské solidarity a humanity, lidské solidárnosti a humanity. Vizí se tak stává životní úroveň a sociální jistoty osobní, rodinné, pro sociální společenské rozvrstvení obyvatelstva a lidské společenství.
Možná lze jen dodat, že v současném českém politickém spektru se v různorodém stranictví angažují věřící a nevěřící (ateisté) v různých stranách a koalicích. Politicky angažovaní nábožensky věřících ve své politické angažovanosti by měla zdobit vzájemná občanská tolerance a vymezenost proti stranám a hnutím s občanskou protináboženskou a společenskou programovostí.
