Článek
Demokracie a politické koalice
Období globalizace a multikultury v 21. století probíhá i ve znamení vývoje demokracie, demokratických struktur, mechanismů, ale i občanské společnosti v planetárním měřítku. Demokratická státnost dospěla do stádia přímé a nepřímé občanské demokracie a občanských referend za stálého vývinu a přeměn mocenských struktur a mechanismů.
Lidství však nedospělo do stádia mírového soužití, ale naopak, navyšujících se válečných konfliktů, terorismu a hybridního válčení - válčení všech proti všem. Snahy o mírové soužití na planetě se stále více dostávají do rozporu s militantními náboženstvími (zvláště s islámem), s autoritativními režimy (Ruská federace), s totalitními režimy (Čína a Severní Korea). Demokratická státnost ve světovém měřítku postrádá jednotící morální a hodnotový systém, kdy multikulturnost a ekonomické a sociální rozdílnosti nevytváří jednotící mocenské prostředí. Existují i státnosti, které kolísají a pragmaticky těží z mocenských rozporností mezi nositeli demokratických hodnot a nositeli autoritativní a totalitní státnosti. Léta takzvané studené války nahradila léta hybridního válčení, účelové dezinformace a terorismu, které oponují a odolávají snahám o mírové soužití lidství na planetě.
Demokratická státnost a občanská společnost a demokratické mechanismy vládnutí se pomalu vyžívají a dostávají se do stagnace a hledání nových demokratických forem a struktur, a to v nových podmínkách společenských zájmů, ekonomických možností, sociálních změn. Hledá se nová společenská perspektiva – nový světový pořádek a řád. V současné demokratické a občanské společnosti však vystupují do popředí záležitosti výkonu demokratické moci a způsoby jejího výkonu a kontroly. Ukazují se silné a slabé stránky množiny zákonodárných, exekutivních a soudních mocí v demokratických státnostech. V občanské společnosti stále více vystupuje na povrch názorová množina a rozdílnost na řízení a výkon státních a ústavních mocí v demokratické státnosti. Například podíly demokratických stran a hnutí na výkonu a řídící činnosti a vždy po volbách vytváření zákonodárných, vládních i soudních garnitur. V současném demokratickém stranictví existuje množina stran, straniček, hnutí a aktivistů, kteří se derou o mocenské pozice, kdy se vytváří programové (ideové) nesourodé koalice malých proti větším nebo i největší straně, která dosáhla volebního úspěchu. Stručně řečeno: vznikl p o l i t i c k ý p r a g m a t i s m u s a účelovost všemi prostředky se prodrat k vládní moci na úkor silné nebo silnějších stran.
V české demokratické státnosti po nadvládě totalitního komunistického stranictví v podstatě vzniklo nové demokratické stranictví, a to po mnohaletém výpadku, se nově a v nových podmínkách vytvářela nová postkomunistická a občanská společnost. Tento vznik provázel názorový politický a zájmový rozptyl - mnohostrannost stran, straniček a různých zájmových hnutí a aktivistů účastnit se na řízení věcí veřejných. Do prostředí různých vizí a programů i zájmů
brzy vstoupil p r a g m a t i s m u s a účelová snaha dostat se k moci a udržet se u moci co nejdéle.
Postupně se vyprofilovalo nové demokratické stranictví (staronové a nové) a vnikla různorodá programová perspektiva, do které záhy vstoupila politická (stranická) účelovost. Účelovost ve smyslu vytváření koalic a hledání programových průsečíků, a to bez ohledu na voličské hlasy. V podstatě po volbách byly přijaty jiné programy, než pro které hlasovali voliči. Tento nešvar se postupně v postkomunistické občanské demokracii stále více rozšiřoval, až dosáhl podoby, která překonala tradiční dělení na pravici, střed, levici, (možné extrémisty z leva a prava a nezávislé). V politickém prostředí též začala vznikat i různorodá protestní hnutí vedle politického stranictví parlamentní i neparlamentní a česká politická veřejnost se postupně začala polarizovat. Začalo vzájemné politické osočování, kdo je demokrat a kdo demokrat není a rozestupování českého obyvatelstva až do nesmiřitelných podob. Nastalo období, kdy z mocenských důvodů vznikla účelová koalice Spolu, která spojila programově a ideově politické strany z leva, z prava a středu proti protestnímu stranictví a vyšaltovalo vládnoucí stranu z vedoucích zákonodárných a vládních pozic ve státě, a to prostřednictvím demokratické volební soutěže. Strany koalice Spolu utvořily po volbách jiný a to průsečíkový program, než byly předvolební programy. Lze asi i konstatovat, že vznikla p r a g m a t i c k á koalice mocenského charakteru, která se zaštítila ochranou mezinárodních českých zájmů a zajištěním další prosperity a životní úrovně v domácím prostředí. Zároveň však vznikl problém ztučnění státní byrokracie a prolnutí ekonomických i jiných zájmů do státních a polostátních struktur vedle mocenských zájmů vždy vládnoucí politické elity. Proklamované cíle dosáhnout úrovně západoevropských ekonomik se v demokratických podmínkách nepodařilo dosáhnout a místo obslužného a štíhlého státu se vytvořil státní moloch a z různých (i objektivních důvodů) i státní předluženost. Změnilo se sociální složení obyvatelstva, životní styl, ale i vznikla blbá nálada a bez výhledu na optimální řešení klesající životní úrovně obyvatelstva, kdy politická reprezentace pro mocenský pragmatismus není schopna překonat své osobní a stranické rozpory a společně vytvořit národní a evropskou perspektivu pro české obyvatelstvo. Stále více se ukazuje v současnosti, že mnohočetné vládní koalice (sdružující malé strany) s rozpornými osobními a politickými zájmy nejsou řešením pro další českou národní a evropskou perspektivu. Tomu i nasvědčuje sílící nespokojenost různých sociálních vrstev obyvatelstva, ukazující na potřebné změny a nutnost vytvářet takovou mocenskou elitu, která dokáže vytvořit takovou vizi a program, který občanská veřejnost vezme nejen na vědomí, ale se kterým se většinově ztotožní. Zároveň se stále více ukazuje, že malé zemičce uprostřed Evropy je na závadu obrovský nabobtnalý stát s nepřiměřenou politickou a mocenskou stranickou a politickou reprezentací. Lépe by asi byla i programová nabídka zúžená na dvě programové alternativy, kdy občanská veřejnost ve volebních soutěžích při neúspěchu jedné by mohla dát přednost druhé, a tak i lépe kontrolovat vládnoucí demokratickou elitu.
