Článek
Česká povolební scéna
Evropské volby jsou za námi. Některé politické strany a hnutí se radují a některá jsou zklamána výsledkem voleb. Evropské volby byly jakýmsi lakmusovým papírkem před domácími volbami v roce 2024 a 2025. V domácím prostředí ukázaly, že hnutí Ano slavilo úspěch v celé republice mimo Prahu a Brno. Ukázalo i určitou stagnaci vládní koalice Spolu a vzestup protestních hnutí.
Nastal jeden zásadní obrat evropského formátu u hnutí Ano, které vystoupilo z liberální frakce a spolu s maďarskými konzervativci dalo podnět ke vzniku nové konzervativní evropské parlamentní frakce. V evropském parlamentu sice získali rozhodující pozice lidovci, socialisté a liberálové, do popředí se tlačí evropští konzervativci a národovci. Ukazuje se, že v evropském a českém prostředí vzniká nespokojenost s evropskou a českou a současnou politickou reprezentací, kdy sílí občanské volání po změnách.
Koalice Spolu a zvonění na poplach
Mělo by drnčet v uších politické reprezentace koalice Spolu! Ukazuje se, že volnomyšlenkový gender, zelená a liberální politika ztrácí své evropské a české pozice. Začíná určitý odklon od bezbřehé názorové svobody a neodpovědnosti, a to k programové politice ctící národ a jinou vizi evropské a národních prosperit. V České republice, kdy vládní koalice, která je politická ves a jiný politický pes, ztratila důvěru velké části obyvatelstva. Nekonečné koaliční nesrovnalosti, nekonečné osočování na parlamentní a senátní úrovni již začalo u n a v o v a t českou veřejnost. Stále více se ukazuje, že čeští voliči touží po změnách. Zvláště, když životní úroveň stále klesá a s ní deklarované sociální jistoty. Ukazuje to i propad preferencí stran vládní koalice. Česká veřejnost si asi již dost užila předvolebních programů jednotlivých stran a povolebního průsečíkového pragmatismu. Programu vyjadřujícího více méně ambice vládní koaliční elity. Vládnutí, které se zaštiťuje frázemi o české prosperitě a mimořádných politických i ekonomických úspěších. Česká veřejnost si stále více uvědomuje, že reálná situace je jiná.
Systémové a nesystémové vládní nedostatky
V civilizačním lidském vývoji stále vznikají nové organizační mocenské systémové a nesystémové struktury ve státních formách v dějinách lidství na planetě. Nebylo tomu jinak v minulosti, není tomu jinak ani v přítomnosti a ani v budoucnosti. Mocenské politické struktury jsou proměnné, když jejich prvky a součásti jeví již dějinnou opotřebovanost.
Není tomu jinak ani ve struktuře a organizační výstavbě českého státu a formy vlády. Postkomunistická státnost začala vykazovat určitou stagnaci, vyčerpanost i nutnost renovace a inovace. Vznikla sice demokratická státnost, která přinesla řadu občanských výhod, ale také celou řadu ekonomických a sociálních nevýhod.
Státní systém, struktura, ekonomika a sociální složení obyvatelstva se sice změnilo. Systémová a organizační forma byla nahrazena novou zákonodárnou, vládní a soudní mocí za ponechání řady negací z komunistického systému a státnosti. Výsledná realita však nepředstavuje novou efektivnost, ale projevuje se většinou stagnačně. Kde hledat příčiny?
Je to jednoduché - vyžilé státní ústrojí a personalistika se přenesla do nově se tvořícího ústroje nově se tvořící demokratické státnosti. Výsledkem se nestaly klady smíšených systémů a struktur, ale spíše zápory. Nevznikl zeštíhlený stát, ale stát přeorganizovaný s obrovskou státní a komunální správou a s obrovským státním aparátem. Pro příklad - s dvě stě generály, s množstvím politických náměstků a s propojením a vznikem politické ekonomické a vládní elity. Místo jedné vládnoucí totalitní strany vznikla vláda demokratického mnohostranictví. Vznikla nová občanská společnost s novou ekonomickou a sociální nevyvážeností. Společenský a ekonomicko sociální vývoj přinesl v období 1992 - 1924 nové společenské a ekonomické výzvy, které se nepodařilo zvládnout a dosáhnout úrovně jiných předních demokratických států. Výsledkem se nejdříve stala „blbá nálada“ a později frustrace obyvatelstva a vznikla současná protestní nespokojenost.
Ústavnost není žádná modla
V lidském vývoji civilizace není ústavnost žádná modla, ale je součástí vývojového procesu společenských a organizačních (státních) struktur. Ústava není něco, co vzýváme a zapřísaháme se. Je to asi optimální nástroj (souhrn pravidel) pro určité uspořádání v lidských společenských (státních) celcích, ve vývoji lidství na planetě. Je to výdobytek lidského poznávacího procesu v oblasti forem mezilidského soužití a jeho optimalizace ve společenských (státních )strukturách a organizačních formách. Je to snaha v různých společenských a mocenských podmínkách o pravidla mezilidského soužití v daném společenském prostředí pro občany. Je to také něco proměnného, je to také systémový prvek, v čase a prostoru existence občanské společnosti v různých civilizačních etapách.
V současném českém společenském prostředí ústava a ústavnost vyjadřují vzniklý stav po skočení komunistické ústavnosti na nových demokratických základech a nové státnosti. Vzniká však otázka, zda tato pravidla potřebná k přechodu k demokratické ústavnosti (po více než 30letech), odpovídají stavu a potřebám současné občanské společnosti, zda v některých částech jsou zralá pro renovaci a inovaci, pro další perspektivní vývoj demokratické a občanské společnosti - pro další perspektivu. Je asi již čas k zamyšlení a k analýze přínosu kladů a záporů minulého společenského a politického vývoje v české státnosti. Jak dál přizpůsobovat ústavu a ústavní pravidla současným potřebám, způsobu a životnímu stylu. Jak dál optimalizovat ústavu a ústavní pořádek pro navýšení státní a národní prosperity, směřující k sociální státnosti a životní úrovni občanské společnosti.
Státní rozpočet
V moderním občanském státě roční rozpočty a střednědobé a dlouhodobé prognózy hrají významnou úlohu pro prosperitu a efektivitu státu a jeho obyvatelstva. Ukazují na rentabilitu a kladnou nebo zápornou účelovost státního a komunálního hospodaření za příslušné plánovací roční období. Státní rozpočet má význam na spokojenost nebo nespokojenost občanů státu. Je významný z hlediska, zda občané vyjadřují důvěru nebo nedůvěru vládnoucí politické elitě. Rozpočty obvykle ovlivňují občanskou pozornost a rozhodování, které stranické programy budou preferovat, a které zavrhovat - v politické volební soutěži.
V českém současném politickém prostředí existuje několikerý pohled na sestavování vládních rozpočtů. V první řadě politický a stranický (obvykle s nějakým cílovým zaměřením), pohled části odborné veřejnosti (z různých důvodů spojené s vládní elitou). Pohled opozičních politiků (jejich odborných poradců), pohled nezávislých (nepolitických odborníků) a pohled občanské veřejnosti, kritický i nekritický nebo apatický. Existuje tedy množina pohledů, ve kterých výhradní rozhodovací pravomoc patří vládní politické reprezentaci. Politické reprezentaci, která obvykle je nedoslýchavá a rozhoduje silově, kde se mísí osobní, stranické a jiné různé zájmy, kde rozhodují koaliční dohody (politické kšefty). Tak vznikají české vládní rozpočty, kdy třeba vládní většina je nepreferovaná nejen opozicí, ale i občanskou většinou.
Poznámka na okraj: Optimálním řešením se nejeví politický pragmatismus a mocenská silová řešení. Snad lepší je nutnost nejdříve dohody vládního stranictví s opozicí, dohody na odborné úrovni (všech různorodých odborných poradců). Zároveň pak dohody politiků a odborníků - pod tlakem, že nebude rozpočet přijatý. Nepřijetí rozpočtu pak by znamenalo demisi vlády. Je to jeden z námětu z různých jiných možností.
Důchodová reforma
V občanské a demokratické společnosti volební soutěže nejsou o tom, který stranický program bude přijatý a ani o nějakém programovém a nadstranickém slepenci. Nejde ani o tom, že jednou vládne vládní koalice a po druhé opozice, každá s jiným programem.
Jde však o to, že občanská veřejnost si přeje a vyžaduje takovou vládní a reprezentační garnituru, která zabezpečí životní úroveň a sociální jistoty. Tyto životní priority, a to bez rozdílu stranickosti, ať vlády pod vedením Petra nebo Pavla nebo vládou více nebo méně politicky zabarvenou.
Je to především zájem osobní, skupinový a národní, že zásadní společenská rozhodnutí současnosti a perspektivy, nepatří do rozhodovacích pravomocí jednotlivců nebo politických a dočasně pověřených reprezentačních elit. Jde o tak zásadní rozhodnutí, která se týkají všeho obyvatelstva, všech sociálních vrstev, kde je i občanské referendum na místě.
Poznámka: Jednostranná silová řešení, která přesahují jednotlivá volební období, bez souhlasu občanské většiny, jsou spíše negativním, než pozitivním a odpovědným řešením. Vždy existuje více alternativních řešení. Politika propojená se sociálním inženýrstvím a pragmatickou prognózou nemusí přinést perspektivně sladké sociální ovoce. Vývoj společenských, politických a ekonomických změn nelze vypočítat kalkulačkou a nepomůže ani umělá inteligence. Vždy zůstává ve společenské pozici člověk (občan) a jeho racionální a emotivní vidění své životní reality a prožití posledních let života. Je i lidské, že v občanské společnosti, co jedna politická a reprezentační elita považuje za správné, tak následná ze chybné. Za společensky neodpovědné je možno považovat tu politickou elitu, která slovně proklamuje dohody a naslouchání jiným, kdy za slovy nenásledují činy!!
