Článek
V současné české demokratické a občanské společnosti ve volebních obdobích se stále více promítá faktor demonstrací a různých zájmových protestů. Faktor demonstrací a protestů, završující občanskou aktivitu, má od 19. století různorodý politický, sociální a národní charakter.
České revoluční projevy spojené s rokem 1848 se postupně projevily v politický bojkot a parlamentní protesty a manifestační deklarace a proklamace. Později provázely národnostní a sociální chvění.
Za všeobecné a národní chvění lze považovat demonstrace na podporu vzniku československého státu v roce 1918 a následně propojené s následným ozbrojeným zápasem o československou státní identitu v letech 1937 až 1939, kterou provázely politické, sociální a národní nepokoje.
1. republiku od jejího počátku provázely národnostní rozpory politických menšin a jejich stranických reprezentací za autonomii a odluku od československého státu, vedle demonstrací a sociálních protestů. Zlomový okamžik pak přichází s politickým zápasem o zachování Československa proti Velkoněmecké říši, proti zániku 1. republiky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Jednalo se o celonárodní demonstrativní vystoupení obyvatelstva českých zemí.
2. republika přinesla autoritativní demokracii a protesty celo národního charakteru za národní jednotu, až manifestační celonárodní nesouhlas se vznikem protektorátního režimu a s připojením k Velkoněmecké říši. Vzniklo celo národní souručenství českého obyvatelstva, zanikající pod německým útlakem, ale zůstal pasivní a aktivní odpor po celé válečné období.
Československý reálný odpor se pak projevil ve Slovenském národním povstání v roce 1944 a v Pražském povstání v roce 1945. Jsou to okamžiky, kdy došlo nejdříve v politickou a vojenskou aktivitu ve vzniklém Slovenském státě a následně k české národní aktivaci na konci druhé světové války.
Obnova Československa pak probíhala v občanském a politickém manifestování ve 3. republice. V poválečném období vznikla lidově demokratická republika za částečné omezenosti pluralitní demokracie. Za národnostních protestů na Slovensku a československého občanského souhlasu se socializací české státnosti.
Československá veřejnost ve své jedné části po roce 1945 manifestovala a protestovala pod vedoucí úlohou Komunistického stranictví za budování socialistické státnosti. Druhá část za demokratické pojetí západoevropských demokracií.
Násilný společenský a politický zvrat v roce 1948 zahájil období komunistické totality a dílčích odporů proti socialistickému režimu, které byly násilně potlačeny. Nastalo období komplexní politické a ekonomické socializace a postupné přeměny lidově demokratické státnosti v socialistickou výstavbu za angažovanosti části obyvatelstva a neangažovanosti druhé.
Cesta výstavby marx-leninského socialismu však byla přerušena vznikem reformního období socialismu s lidskou tváří v letech 1968 až 1969. Je to období, kdy již socialistická a občanská veřejnost žádala reformu socialismu a obnovu lidských, občanských a náboženských svobod. Vznikla škála omezených demonstrací a proti režimových protestů.
Snaha o reformní socialismus byla přerušen vstupem armád Varšavské smlouvy a vznikem dlouholeté okupace sovětskými vojsky. Vzniklo dlouholeté období normalizace československého obyvatelstva. Vznikly i zárodky pasivního občanského odporu v oblasti lidských práv a tajné katolické církve a utlumení politické aktivity obyvatelstva a zvýšené angažovanosti v zájmových činnostech.
Československé obyvatelstvo ze své politické a společenské letargie se začalo postupně probouzet až v období tak zvaného spotřebního socialismu v osmdesátých letech. S uvolněním v zahraničně politické oblasti a se vznikem perestrojky a glasnosti v samém centru komunismu, v Sovětském svazu.
V letech 1987 až 1989 vzniká živelný odpor a řada občanských a náboženských demonstrací a protestů Období proti režimových vystoupení v českých zemích a na Slovensku, spíše náboženského a národního zaměření. Nastalo období zániku socialismu a socialistického Československa a vzniku samostatné České a Slovenské státnosti a odchodu sovětských armád.
Začala demontáž totalitní komunistické a socialistické státnosti a nová společenská a politická revitalizace. Se vznikem občanské státnosti se postupně a účelově začalo měnit pojetí demonstrování a společenských a zájmových protestů. Nová demokratická ústavnost a stranická pluralita přinesla nový druh demonstrací a společenských a stranických protestů.
Po počáteční společenské a politické euforii nastalo období postkomunistické stabilizace a zakotvení nového občanského hodnotového systému. Nastoupení nové demokratické cesty za nové tvorby životních a sociálních jistot. Jistot již v nových podmínkách globalizace, multikultury a celosvětových, evropských a českých krizích.
V novém civilizačním vývoji v postkomunistické občanské společnosti se začal postupně vyvíjet i nový druh demonstrací a protestů nenásilného a demokratického charakteru. Rovněž nový druh občanské solidarity a pojetí společenské humanity. Do popředí vystoupla státní a občanská odpovědnost rozpočtového a dluhového charakteru, ale i solidarita v rámci EU a bezpečnostní záležitosti státu.
Nastal rovněž i nový druh společenské a politické vyhraněnosti nejen v politickém spektru, ale i u českého obyvatelstva. Typově vzniká i nové pojetí demonstrací a protestů uvnitř jednotlivých volebních období. Vzniká množina úvah a názorů, jak překonat a překonávat krizová období, jak optimální stabilizaci životní úrovně a sociálních jistot pro české obyvatelstvo.
Demonstrace a protesty se začínají odlučovat od politického stranictví a začínají v českém společenském a politickém prostředí nabývat rámec jakési obavy o neustálenost a ve stálou společenskou rozpornost v české současné demokracii a ústavních demokratismech.
Zřejmě se hledá nová reforma a revitalizace vnitřní a zahraniční identity české a středoevropské státnosti a Evropské unie. Zřejmě se jedná o hledání a vyjádření na cestě k novému pojetí české demokratické a občanské státnosti.
