Článek
V českém parlamentarismu existují různé politická hnutí a strany v rámci poslanecké sněmovny a senátu. V řadách současných poslanců a senátorů se vyskytuje škála žen a mužů, kterým voliči dali hlas a kteří reprezentují stranickou různorodost v českém parlamentarismu.
Typickým znakem v personální skladbě je zastoupení blahobytných sociálních a středních vrstev, na slabých a chudších sociálních vrstev. Lze možno konstatovat, že se jedná o asymetrické sociální veřejně i neveřejně angažovaného českého obyvatelstva.
V českém veřejném prostoru a při politických marketinkových koncepcích se spíše vytahují osobnosti ekonomicky saturované, jevící různorodé zájmy pro veřejnou činnost. Zájmy, které propojují jejich odborné společenské pozice s obhajováním a navyšováním svých pozic v angažování pro nějakou stranu a společenskou výhodnost.
Nelze pominout, že v českém politickém spektru se skrývají poslanci a senátoři ve vyšším společenském a morálním principu nějak zaobaleného do programových frází za různého přístupu k lidské současné realitě a občanské a státní perspektivě.
Je to i jakási směsice osobností, pro které občanské volby jsou jen výtahem ve společenském a politickém prostoru obhajovat osobní, skupinové a stranické zájmy, leckdy proti politické atmosféře, panující v jejich volebních obvodech. Vedle této směsice existují i osobnosti, které vyznávají nějaké lidské hodnotové postoje a způsoby prožívání lidských údělů.
Z hlediska nějakého sociologického hlediska se jedná vždy o povolební sestavu, kdy osobní racionalita se mísí s emočním jednáním. Jednáním mimo společenský davový efekt, ale i se vznikem až nekontrolované davové pudovosti. Parlament i v demokratickém pojetí ve svém osobitém složení vždy se nemůže vyhnout i iracionálnímu jednání a rozhodování. Zvláště při vzniku mimořádných okolností a různých politických a společenských nejistot.
V demokratickém parlamentarismu vždy rozhoduje většina, která se stává vládní většinou a menšina vytváří opozici. Opozici, kdy její programová nabídka selhala a neoslovila občanskou veřejnost. Programová opozice individuálně stranická nebo opoziční vždy stojí před rozhodnutím obhajování programu, který neoslovil voličskou veřejnost, nebo revitalizovat svůj program a provést personální změny svých stranických reprezentací.
V českém parlamentním a zákonodárném prostředí však vznikla pokračující politická vyhraněnost. Politická hrana proti hraně, kdy opoziční strany zaostaly ve programové a personální revitalizaci. Nastala však revitalizace vzniklé vládní koalice přes vnitřní programovou politickou a stranickou rozpornost, ale mocensky prokazující soudržnost okolo společného vládního programu.
Za uvedeného stavu vládní koalice se více pracovně profilují a prosazují své záměry a programové cíle a svou pragmatickou politiku, kdy opoziční stranictví se dostalo do pozice ve volebním období jen kritiku a nesouladu opozičních stranických identit.
Lze také na současnou politickou situaci pohlížet jako na střet již v končícím postkomunistickém období mezi neoliberalistickým pojetí v současném neoliberalistickém pojetí životních údělu a sociálně konzervativního pojetí. V podstatě se jedná o způsob a druh demokratických a regulačních opatření.
Opatření optimalizujících a zabezpečujících v globalizačním a multikulturním prostředí stabilitu životní úrovně a sociálních jistot obyvatelstva. Politická vyhraněnost je protikladem nutného občanského souručenství v nejistých časech. Stává se společenskou negací a zátěží při nutnosti životní stabilizace občanské společnosti a jejich životních a sociálních jistot.
Jeví se, že pomalu nastává čas, kdy v českém parlamentarismu pozbyde své opodstatnění, křiklounství, frazeologie a nenaplněná kritičnost. Ukazuje se však, že krizová celosvětová, evropská a česká politická i ekonomická situace si bude vynucovat omezenost politické a společenské vyhraněnosti. Negativní vyhraněnosti ve prospěch určitého souznění a shody hájení českých a evropských zájmů české občanské společnosti.
