Pískání a mluvení do politické atmosféry. Možný náhled na vývoj české občanské demokracie

Pískat sice není neslušné, ale z občanského prostředí ještě není závadné. Mluvit nebo kecat do společenského dění patří do občanského demokratického repertoáru. Navrhovat a kritizovat se může, pokud nechceme použít násilných prostředků, a pomlouvat může, pokud je to v mezích zákona.

Kritizovat v mezích zákonné demokratické regulace lze pro vládně i proti vládně. Také, když se nám to příliš nelíbí, můžeme jít do ulic vyřvávat, pokud nám hlasivky stačí. V občanské demokracii ale jde o to, kdo vás poslouchá, zda jej oslovíte, nebo neoslovíte. Záleží na tom, jestliže oslovená poltická reprezentace je lhostejná, nevraživá nebo popudlivá až vyloženě nepřátelská.

V české veřejnosti je někdo spokojen s vládou, jiný je zase nespokojen, ale v občanské společnosti všichni chtějí jediné, a to životní úroveň a sociální jistoty a v klidném společenském prostředí si užívat podle svých zájmů.

Problémy však nastávají, když vám do vašich občanských životů hází politické reprezentace vidle a z dobré nebo z nedobré vůle ohrožuje dosažené životní jistoty. V tom právě spočívá problém evropské a české občanské demokracie.

Demokracie, o které můžete mít jinou představu, než mají současné politické reprezentace. Pro někoho je v naprostém pořádku česká a evropská reprezentace, která se svou životní úrovní oddělila od jiných evropských a českých sociálních vrstev obyvatelstva. Pro jiné je představa občanské demokracie naprosto jiná.

Domnívá se, že v demokratickém prostředí vznikla až demokratická elita s výsadním postavením a odlišující se majetkově a finančně značně od životního průměru jiných sociálních vrstev v občanské společnosti.

Například v českém politickém prostředí najednou vznikla řada společenských a občanských nerovností, kdy občané angažovaní v zákonodárných sborech, ve vládních funkcích, a zvláště v soudních funkcích, vytvořily již ne socialistickou honoraci, ale občanskou a demokratickou. Socialistická a komunistická honorace se jeví po finančním zabezpečení jako skromná příbuzná současných demokratických elit.

Na pováženou se stává, že malá demokratická republika ve středoevropském prostředí vedle značné byrokracie a byrokratické technokracie ve státní správě, samosprávě, se vyznačuje nadměrnou územní strukturalizací i nadměrným počtem neziskových organizací. Organizací tyjících ze státních prostředků a lobbujících za různé společenské a politické zájmy.

V občanské demokracii jistě mají své nezávislé místo mediální prostředky. V současné občanské společnosti však až dezinformací a politickou aktivizací mají k objektivní informovanosti daleko. Mediální prostředí je provázané na politické a byznysové kruhy, kdy se jejich zájmy promítají více než jen objektivní informovaností.

Zřejmě se ukazuje, že odstranění komunistického a socialistického režimu nastartovalo české země do přechodného období směsice socialistických a kapitalistických vztahů v oblasti společenské, politické, ekonomické a sociální. Po více než třiceti letech existence občanské společnosti se postupně ukazuje, jaké jsou současné nešvary a přínosy nových občanských a demokratických pořádků.

Nedemokratická forma socialistické vlády jedné strany se satelitním stranictvím a prostřednictvím Národní fronty se neosvědčila. Nová vzniklá forma občanské a demokratické plurality se vymkla do vlády koaličního stranictví s programovou neuspořádaností. Silové řešení komunistické bylo nahrazeno nesilovým a demokratickým řešením koaličního nesourodého stranictví. V tomto stranictví se však ukazuje společenská a politická rozpornost v českém obyvatelstvu.

Obyvatelstvu, zhýčkaného v komunistických létech spotřebního socialismu a přiháčkovaného v letech bezbřehé názorového a liberálního a postkomunistického období. Období, které otevřelo českému obyvatelstvu nové evropské obzory.

Nové evropské a české obzory Evropské unie, která nepostřehla jak evropská, tak česká politika je proložená byrokratickými a jinými mocenské zájmy, Zájmy již v globalizované a multikulturní společnosti, kde existují vývojové trendy k mocenskému centralizování moci na tří stabilizující se supervelmoci.

Výsledkem se stalo, že životní úroveň obyvatelstva, žijícího v mírových podmínkách, došlo a stále dochází k zanedbání péče o evropskou a státní bezpečnost, a zároveň k evropské a české bezstarostnosti. Najednou je ohrožena mocenská stabilita v globalizačním období a rozkymácely se společenské, ekonomické a sociální pořádky a do popředí začaly vystupovat spíše konfliktní než mírové mezilidské vztahy. Mírové vztahy za existence bezzubé OSN a jiných mezinárodních aktivit.

V evropském a v českém prostředí se demokratický kapitalismus posunul do liberální kapitalistické formy, odhazující své křesťanské hodnoty a posouvající se do jiného hodnotového a sekulárního stavu. Do stavu společenské euforie, kdy většina lidstva prožívala, a ještě prožívá, stavy jiných společenských a sociálních turbulencí a nedostatečnosti životních potřeb.

Pro českou státnost ve středoevropském prostoru vzniká zásadní otázka, jak reagovat na současné vzniklé a vznikající globální, evropské a sociální poměry.

Ve dnech nejistých se jeví jako o p t i m á l n í p ř e k l e n o u t vnitropolitickou vyhraněnost a rozpornost a hledat celo společenskou shodu. Shodu na vyřešení, nejdříve neodkladné společenské a sociální situace vlastního obyvatelstva. Za druhé prioritně se zapojit na nutné a již potřebné restrukturalizace a revitalizace Evropské unie.

Z množiny možných náhledů na vývoj a perspektivu české a evropské státnosti je možný z různých úhlů pohledu. Lze vyslovit pro někoho i příliš kontroverzní postoj. Postoj k české společenské a demokratické státnosti. Státnosti v období evropské a české spíše ne stabilnosti než stabilizovanosti.

Na začátku druhého čtvrtletí 21. století asi nelze hovořit o SVĚTOVÉ, EVROPSKÉ A ČESKÉ STABILITĚ, KDYŽ LIDSKÁ CIVILIZACE SE OCITLA A OCÍTÁ V OBDOBÍ VŠEOBECNÉ NEJISTOTY A HYBRIDNÍCH MOCENSKÝCH KONFLIKTŮ.

Konfliktů souvisejících již s globálním řádem a pořádkem na celé planetě. Současný řád a pořádek se vyznačuje značnou nestabilitou a výbušností v společenských, mocenských, ekonomických a sociálních stavech.

Lze klást otázku, a zamyslet se, zda česká demokracie a její mechanismy se v postkomunistickém období natolik opotřebovaly, že si zasluhují již renovaci.

Postkomunistická demokracie přinesla řadu svobodných výhod, ale i na druhé straně ustálila řadu negací, zvláště společenského a personálního charakteru. Výhod, které bezpochyby poskytuje demokracie a demokratické instituce.

Nelze ani pominout, že v období postkomunismu se v občanské demokracii zahnízdila všeobecná uvolněnost a s ní i korupce, nová šedá ekonomická zóna a nadbytečný byrokratismus, bezdomovectví. Na druhé straně se českému obyvatelstvu otevřely světové a evropské obzory. Změnilo se sociální složení obyvatelstva, ale vznikly nebývalé sociální nerovnosti a určitý druh chudobnosti.

V postkomunistické státnosti nebývale nabotnalá zákonodárná, vládní a soudní moc a nárůst všech státních, vládních, soudních institucí i vzniklých ziskových a neziskových organizací. V české republice se začalo žít na vrub bezpečnostních opatření. Odstranila se vojenská povinnost obyvatelstva, snížení úlohy bezpečnostních složek státu a vznikla až nezdravá závislost na NATO a spoléhání na Evropskou unii.

Určité části české současné společnosti vyhovuje neoliberální pojetí a zaměření české a evropské demokracie. Jiné části nevyhovuje současná společenská a demokratická regulace, kdy ústavní orgány a vládní koalice se prohlašují za nositele a hlídače i vykladače morálky a všech hodnotových systému ve státě.

Po vzoru byrokratické a neoliberální Evropské unie stali jsme se vykladači evropského současného sporného hodnotového systému místo dbání o svou ekonomickou prosperitu a upevňování sociálních jistot obyvatelstva.

V českém společenském prostředí v postkomunistickém období se vyhranila množina postojů, kam má česká republika směřovat ve vnitrostátní, evropské, středočeské oblasti. Jak se mají řešit ekonomické a sociální záležitosti za vyrovnaných rozpočtů a nezadlužovanosti svého obyvatelstva.

Různé postkomunistické vládní koalice nabízely různá řešení, která se měnila při vzniku různých koalic a výsledkem je, že ani po více než třiceti letech jsme nedosáhli úrovně vyspělých západoevropských ekonomik. Nepodařilo se stabilizovat ekonomiku a ani jednotné postoje a priority vnitřní hospodářské a sociální stability. Naopak v celém postkomunistickém období jsme svědky neustálé rozpornosti v politickém spektru a až protikladných programových trendů a realizačních opatření.

Na prahu druhé čtvrtiny 21. století a vzniku nové povolební koalice v roce 2025 je možno uvažovat, zda a jak a proč je nutno překlenout období liberální spotřební demokracie a stabilizovaného demokratického pořádku k nové české a evropské perspektivě.

Jak nastoupit cestu od mnohotvárného pojetí české perspektivy k nějakému ujednocení a porozumění v celém politickém spektru a v české veřejnosti. Pokud se nedokáže za současné vládní koalice překonat někdy až žabomyší rozpornost, je možno se ponořit do krizí již dosažených hodnot v české občanské společnosti.

O co se jedná na začátku druhého čtvrtletí 21. století?

O překonání názorů, že česká republika není spálenou zemí, i iluze, že jsme prosperující demokratické společenství. Iluzí, že pokles populace se dá rychle změnit, iluzí, že mávnutím proutku zanikne naše státní zadluženost.

Iluzí je, že nějaký čaroděj dobroděj vyřeší pokles životní úrovně a stagnaci našeho sociálního, zdravotního, školského poklesu. Iluzí je i, že pečená kuřata z nebe nám budou stále padat do otevřených úst.

Není a asi nebude snadné české politické palice v politickém spektru přesvědčit, že je v zájmu občanském, národním, státním překonat rozpory, když lidově řečeno hoří koudel u zadku.

Konči pomalu existence pamětníků socialismu a komunismu a nastala éra generací již etablovaných v demokratickém a občanském prostředí. V občanské společnosti však zůstává pachuť ještě vzniklé společenské rozpornosti postkomunistického období.

Jedna úvaha z mnohých o současných povolebních možnostech, jak řešit těžko uchopitelnou záležitost českého společenského a politického vyhranění a až perverzní politické nelásky a osobního i společenského odstupu.

Asi je nutno si uvědomit, že jen čtyřleté volební období je krátká doba na úvahy a záměry radikálně řešit a reformovat nejen Česko, ale evropské společenství. Nelze občanskou společnost radikálním reformismem proměnit, ale jen pozvolným reformismem a postupným odstínováním závad a nesrovnalostí méně bolestivých pro českou, a to zvláště neoliberální veřejnost. Hledat i reformovat se skřípením zubů.

Je třeba si uvědomit rozdílnost opatření okamžitých, ročních, čtyřletých, od opatření střednědobých a dlouhodobých. Od nutnosti politického manévrování až k vytváření účelových a programových koncepcí. Politika je o dohodách, toleranci, rozvaze a emočním zaujetí a o dávkování pro veřejnost. Je také o dávkování razance s poklidností a dávkováním nepopulárních opatření do postupného veřejného zapomínání.

V současném globalizačním období je nezbytné realizovat vždy okamžitá opatření k mocenskému uchopení a vzniku současné stabilizace státních a samosprávných institucí a organizací. Následné jsou pak postupné krůčky a kroky ze stabilizace k prvotním společenské a státní stabilizaci.