Článek
Pro Československo byl rok 1938 rokem převratných zahraničněpolitických a vnitropolitických změn. Přišel Mnichov, který znamenal rozhodný násilný zlom národní snahy hájit československé hranice se zbraní v ruce.
Česká mladá generace a studenti trpěli nejvíce a pak se vzchopili k aktivnímu i pasivnímu odboji. Prvotní příčinou se stal zásah okupantů do českého školství a snaha o germanizaci českého prostředí historických zemí.
Předvečer výročí 28. října 1939 proběhl ve znamení demonstrací, kdy česká mládež vyjádřila protiněmecký odpor, a použila k tomu i násilí. Mnoho studentů a demonstrujících utrpělo zranění po německé střelbě.
Začalo období pronásledování, zatýkání a politických deportací do koncentračních a pracovních táborů a záměrná germanizace ve všech odvětvích veřejného života. Následovalo uzavírání vysokých škol na období tří let. A ze škol se stala kasárna. Německá říše zahájila perzekuci a likvidaci české inteligence a posílala české obyvatelstvo na nucené práce do říše.
Proběhlo zatčení devíti předáků studentského hnutí v čele s dr. Josefem Matouškem (členem Výboru Národního souručenství) a jejich poprava bez soudního procesu. Řada studentů byla internována v koncentračním táboře v Oranienburgu.
V táborech byli vězni barevně označováni: Židé žlutě, zloději z profese zeleně, práce se štítící hnědě, Adventisté fialově, homosexuálové a lesbičky růžově a političtí vězni červeně. Řada internovaných zemřela v koncentračních táborech nebo na následky věznění.
Protektorátní poměry: německé pracovní, shromažďovací tábory a koncentrační a vyhlazovací tábory V Protektorátu Čechy a Morava hned po německé okupaci bylo české obyvatelstvo podrobeno teroru německé správy. Gestapo pozatýkalo údajné odpůrce socialistické nacionální státnosti a ideologie a možné nepohodlné a předpokládané odpůrce.
Gestapo se soustředilo na bývalé československé činitele, ale také na české humanitní a kulturní prostředí. Hned od začátku okupace se zaměřilo na židovské i romské obyvatele a jejich odvozy do koncentračních táborů.
Předmětem persekuce se staly vysoké školy a vznikající národní odboj v českých historických zemích. Za období Protektorátu bylo popraveno přes 8 000 osob, oběti v koncentračních táborech činily přes 20 000 lidí. Podle údajů poválečného protifašistického hnutí:
• Oběti z řad partyzánského hnutí 500 osob; • Oběti z řad nuceně nasazených 3 400 osob; • Oběti z řad antifašistického hnutí 1 000 osob; • Oběti z řad českého obyvatelstva 6 000 osob; • Oběti z veřejného a kulturního prostředí 1 000 osob;. Oběti konečného řešení židovské národnosti 73 000 osob; • Romské oběti 6 000 osob. Nejsou zahrnuty údaje z partyzánského odporu.
Německé koncentrační tábory „Přes zamalované okénko jsem vyškrabal malý otvor a vidím tam ruského vojáka, ukazuje Eserovi. Byla to rána od bajonetu, který mu vrazil doprovázející esesman při transportu do zad. Rána krvácela a voják žádal ošetření. Lékař kouřící cigaretu se zasmál a potom vojáka nakopl, ten se převalil a více ze země nevstal. Prosím to udělal lékař. Naplnila se slova Písma svatého. Přišel esesmanův pes a lízal jeho ránu. Měl více soucitu a milosrdenství. Naplnila se slova Písma svatého. Zvíře mělo s člověkem více útrpnosti než člověk.“ Ze vzpomínek katolického kněze, který prošel koncentrákem v Dachau a Sachsenhausenu a pak komunistickým lágrem.
Německé koncentrační tábory začala Velkoněmecká říše budovat již od roku 1933. Jejich budování zintenzivnilo ve válečných letech. Existovaly pracovní tábory, transportní přechodné, kde se čekalo na další transport, tábory vyhlazovací k hromadnému vraždění lidí. První koncentrační tábor vznikl v Dachau (1933). Od roku 1935 byla uzákoněna rasová a biologická likvidace méněcenného a neárijského obyvatelstva (Norimberské zákony) a do koncentračních táborů byli posíláni Židé.
Prvním vyhlazovacím táborem bylo Chelmno (1941) a pak následovala celá řada dalších táborů. Z celkového počtu 18 milionů lidí poslaných nacisty do koncentračních táborů zahynulo přes 11 milionů a z toho asi 2 miliony dětí. Za protektorátu Čechy a Morava existovaly v českých historických zemích různá táborová zařízení internační, pracovní i jiná.
Na samotném území historických zemí existovala řada koncentračních táborů, kterými prošlo okolo 38 tisíc lidí. Tábory měly většinou charakter velkých internačních a soustřeďovacích míst. Táborem Buchenwald prošlo přes 240 tisíc vězňů, z toho také téměř deset tisíc politických vězňů. Někteří z nich byli oběšeni, někteří ze zdravotních důvodů týrání nepřežili.
Koncentrační tábory měly charakter internační věznice a řada z nich vyhlazovací. Ve vyhlazovacích táborech byly systematicky vražděny miliony lidí, pro toto nelidské jednání existuje název holocaust.
Samotné vyhlazovací tábory vznikly na základě německých vyhlazovacích programů. Oběti byly spalovány v krematoriích nebo byly ukládány do hromadných hrobů. Tyto tábory se nacházely na území Velkoněmecké říše i na území podrobených evropských zemí.
Počet obětí Velkoněmecké říše se odhaduje v řádu milionů. Ze vzpomínky vězněného katolického intelektuála Františka Mařana: „Židy bili klacky, váleli se v ledovém mrazu a museli lízat sníh. Židů se nacistický režim chtěl zbavit nejdříve, a proto s nimi zacházel nejsurověji. Když jsem se s Dachau poněkud obeznámil, dal jsem se do hledání Dr. Alfréda Fukse… Za několik dní jsem Dr. Fukse zahlédl při odklizování sněhu…, když k němu přiběhli dva esesmani. Jeden mu dal několik ran klackem, druhý ho povalil a oba po něm za sprostých nadávek šlapali. Když už je ta sadistická zábava unavila, naložili jej na kolečko – hlava mu poskakovala po kole… každý z nás věděl, že s Alfrédem Fuksem je konec.“ Katolický novinář a publicita dr. A. Fuks byl 16. února 1941 umučen v koncentračním táboře Dachau.
Ze seznamu katolických duchovních a mládežnického hnutí SKM, vězněných v Dachau a z jejich životních údělů: Adolf Kajpr, Tovaryšstvo Ježíšovo, TJ (1902–1959) – jezuita, který se stal duchovním rádcem a vedoucím redaktorem časopisu Dorost, Sdružení katolické mládeže a spolupracovníkem řady katolických časopisů a novin. V období Protektorátu byl zatčen, odvezen do koncentračního tábora Dachau. Po válce se vrátil do řádového života. V roce 1948 se stal redaktorem časopisu Katolík. Po nastoupení Komunistů k moci byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen v procesu s řeholníky. Prošel několika komunistickými lágry. V jednom z nich, v Leopoldově, zemřel.
Jezuita, který svým příkladným životem vstoupil do českých a církevních dějin. Alois Koláček TJ (1887–1970) – po studiích na zahraniční univerzitě působil v jezuitské koleji na Velehradě a pak jako superior v Praze. Působil jako duchovní rádce v SKM a jako redaktor Dorostu. V roce 1940 byl gestapem zatčen a byl vězněn v Dachau. A. Koláček se vyznačoval aktivně při organizování poválečné katolické mládeže.
Václav Hašek (1913–1980) – dlouholetý člen, funkcionář a novinář Sdružení katolické mládeže a redaktor Dorostu a Nových směrů. V roce 1941 byl zatčen a stal se vězněm v koncentračním táboře Dachau. V poválečném období se stal jednatelem Třetí generace mládežnického hnutí Československé strany lidové a aktivním funkcionářem lidoveckého hnutí a později pracovníkem Katolické Charity.
Redaktorem Dorostu a Nových směrů byl i Bohumil Boček TJ, který se vyznačoval výrazně komentovaným protinacistickým zpravodajstvím, po zavření Vysokých škol za Protektorátu emigroval a zapojil se do katolického hnutí v emigraci. Jedná se o příklady aktivní účasti členů jezuitského řádu v zápase a odporu proti nacistické okupaci v českých zemích.
V koncentračním táboru se ocitl i poválečný arcibiskup a pak kardinál Josef Beran, který byl zatčen po heydrichiádě a pak znovu po komunistickém převzetí moci. Byl léta internován a byla mu umožněna později emigrace do Vatikánu.
Za heydrichiády byl zatčen Štěpán Trochta, byl deportován do koncentračních táborů (Terezín, Mauthausen a Dachau). Po válce se stal litoměřickým biskupem a později byl jmenován kardinálem. Za komunistického režimu byl odsouzen k 25 letům žaláře.
Z českých katolických představitelů byli například v koncentračním táboru bývalý předseda zemské organizace ČSL Bohumil Stašek a lidovecký činitel Alois Tylínek.
V koncentračním táboře byli vězněni také Josef Plojhar, který byl v období komunismu předsedou kolaborantské ČSL, a duchovní Josef Beneš, který se stal předsedou kolaborantské organizace Mírové hnutí katolického duchovenstva (MHKD), i někteří jiní, kteří vstoupili do souputnického lidoveckého stranictví s KSČ.
B. Stašek v předvečer války ve svých mariánských projevech a u svatého Vavřinečka na Domažlicku před statisíci vlastenců a věřících skládal své vlasti slavnostní přísahu. V koncentračním táboře Dachau pak zněly jeho náboženské a vlastenecké projevy: „Je ještě spravedlnost, je ještě Pán Bůh!“
V koncentračním táboru Dachau bylo vězněno 6 819 Čechů a zahynulo tam 1414 Čechů a Slováků. Z posledních dnů v táboře Dachau: „V posledních dnech, kdy zahynul, bylo velké napětí. A tábor byl přeplněn. Již v listopadu 1944 vypukla epidemie skvrnitého tyfu, kdy zahynula řada vězňů. Vězni byl nalezen dokument, podle kterého všichni vězni měli zahynout před příchodem nepřítele.
V dubnu byl vydán pokyn k evakuaci z Dachau a připojených táborů. Při evakuaci zahynulo nebo bylo zastřeleno asi přes tisíc vězňů.“ (Citace z knihy Stanislava Zámečníka) Z Dachauských novin č. 1 – z táborového časopisu ze dne 30. dubna 1945: „Den našeho osvobození 28. duben 1945 – v neděli 20. dubna 1945 po prudké bitvě američtí bojovníci nám přinesli osvobození.“
Katolické duchovenstvo v odboji
České katolické duchovenstvo v dějinách českého národa a státu mělo značný vliv na duchovní křesťanskou spjatost s národem a státem. V krizových okamžicích českého národa vždy burcovalo za národní identitu a za soudržnost.
Postava vlasteneckého jezuity B. Balbína a celá řada obrozeneckých kněží a buditelů stála u národního obrození. Čeští duchovní stáli u zrodu československé státnosti v roce 1918.
Byli tu i v okamžicích zániku československé státnosti a začátku německé okupace v letech 1938–1945, ale i v letech komunistické totality v letech 1948–1989.
Česká katolická církev a její duchovní se angažovali v zahraničním odboji za druhé světové války. Své nekompromisní češství prokázali v německých koncentračních táborech a pak komunistických lágrech.
Pokračování: České duchovenstvo za protektorátu a komunismu
RYNEŠ, Václav. České duchovní skalisko: český katolicismus v 19.-21. století.(s. 592-597) Praha: Epocha, [2025]. ISBN 978-80-278-1593-7.
