Článek
Utopie lze považovat za idealizovanou představu lidské společnosti, obce nebo státu. Samotný pojem je spojený s anglickým humanistou Tomášem Morem a jeho knihy Utopie. Utopistické prvky obsahuje již biblická Apokalypsa. Augustinova koncepce Boží obec (kolem roku 420) propojovala existenci ideálního nebeského světa s dočasnou pozemskostí. Koncepce Tomáše Mora (*1748, †1535) „O nejlepším stavu obce a o ostrově Utopie“(1516) také popisuje ideální obec a kritizuje současnost.
Významnou utopistickou koncepci napsal například Tommaso Campanella (*1568, †1639) Sluneční stát (1623) a Francis Bacon (*1561, †1626) Nová Atlantis (1627). Utopistické prvky se objevují u Roberta Owena (*1771, †1858) Nový pohled na společnost (1813), François Marie Charlese Fouriera (*1772, †1837) Nový průmyslový svět (1829), Bernarda Bolzana (*1781, †1848) O nejlepším státě (1832), Herbert George Wellse (*1866, †1946) moderní utopie (1905).
Zvláště ve 20. století vznikla i řada negativních utopií, ve kterých převládají varování, a na která navazují science fiction, které zdůrazňují technické a technologické možnosti uspořádání lidské společnosti.
Utopistické představy většinou zdůrazňují soudobou reakci na společenské nedostatky a neduhy, oproti kterým představují své ideály. Jevgenij Ivanovič Zamjatin (*1884, †1937), Aldous Huxley (*1894, †1963) Krásný nový svět (1930), George Orwell (*1903, †1950) Farma zvířat (česky 1946) a román 1984 (česky 1948).
Pojem občanská společnost se objevuje ve spise Adama Fergusona (*1723, † 1816) „Pojednání o historii občanské společnosti“, anglicky „An essay on the History of Civil Society (1767)“, kterou lze v dějinném vývoji považovat za protiklad třídní společnosti.
Název sociologie je spojen, se jménem Auguste Comta (*1798, †1857), který jej jako první použil. Teorie systémů je ve 20. století spojena se jménem Karl Ludwig von Bertanlaffy (*1901, †1972).
V postmoderní společnosti vzniká celá řada teorií o sociální státnosti, kdy se představy značně liší, ale i vznikly pokusy o zavádění sociálních prvků v řadě současných států. Jiná je báze sociálního státu na bázi socialistické a jiná na základě sociálního smíru, nebo sociální a ekonomické rovnosti.
Pojem sociálního státu, na jehož vymezení neexistuje jednotná shoda, jde o názorovou pluralitu, a to zvláště na přelomu 20. a 21. století. Za sociální stát je možno považovat stát, který usiluje o zajištění životní úrovně a životních jistot pro své občany.
Jiné možné pojetí: Xavier de Souza Briggs (*1968): „Sociální stát je stát, ve kterém je demokraticky organizovaná moc (prostřednictvím sociálního zákonodárství a činnosti státních orgánů a institucí) užita k: zajištění základního příjmu pro každého jedince a jeho rodinu; zmírnění nebo překonání sociálních rizik v důsledku možných sociálních událostí s cílem zajistit přiměřenou sociální úroveň. K zajištění bezpečí a suverenitu jedince; poskytování veřejných sociálních k zajištění služeb (zejména v oblasti školství a zdravotnictví). K zajištění. odpovídající úrovně pro všechny jedince bez ohledu na jejich sociální status.“
Piet Thoenes (*1921, †1995): „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů.“
Alexis de Tocqueville (*1805, †1859): „První politickou institucí demokracie jsou náboženské obce.“ Lze jen dodat, že vedle klášterního komunitního života vznikly první společenské a křesťanské sociální komunity a později kibuce, v náboženském prostředí křesťanství.
Jsou to příklady možnosti občanské, ekonomické a sociální rovnosti, ale i mezilidského soužití ve společnosti. Koncepce a myšlenka sociální státnosti se postupně vyvíjela a v průběhu staletí měnila svoje formy a obsah, který doznal zásadních změn až na konci 19. století. Z vývojového a dějinného hlediska lze sledovat vývoj jednotlivých sociálních prvků v evropském civilizačním prostředí:
– Vzájemná pomoc a výpomoc
– Poskytování pomoci potřebným
– Řešení lidské bídy, hladu, pomoc nemocným a bezmocným
– Vznik chudobinců, nalezinců, špitálů v církevní režii
– Vznik spolků vzájemné svépomoci
– Vznik charitativních organizací na církevní bázi
– Vstup státu ve smyslu daně pro bohaté na řešení bezdomovectví
– Úprava pracovní doby, snaha o řešení nezaměstnanosti na podnikatelské a státní úrovni
– Vznik sociálního a státního zákonodárství
– Vznik charitativní spolkoví činnosti a pojištění.
Průkopníkem sociálního pojištění se v Německu stal Otto von Bismark (*1815, †1898). Koncepci ochrany jedince: od kolébky až k hrobu je spojena se jménem William Beneringa (*1879, † 1962). Sociální teorii a sociální opatření rozvinul Karl Gunnar Myrdal (*1898, †1987).
Na Washingtonské konferenci o práci (1919) bylo přijato 6 konvencí o sociální ochraně, které se týkaly: osmihodinové pracovní doby, státem organizované péče, shromažďovací svobody, ochrany pracujících, nároků na dovolenou a podpory v těhotenství Sociální zákonodárství se začíná postupně uplatňovat ve státě, v pracovní a hospodářské činnosti a v americkém prostředí vzniká teorie demokratického kapitalismu.
V evropském prostředí vznikla teorie třídního boje, ale i třídního smíru, vedle jiných sociálních teorií. Teorie sociálního státu v tržních hospodářských podmínkách našla zvláště uplatnění v evropských skandinávských zemích a v různých modifikacích i jinde.
Na základě křesťanské sociální teologie vznikla koncepce sociální státnosti a na základě socialismu koncepce socialistické sociální státnosti. Sociální stát není prozatím anirealitou, fantazií nebo vizí. Je to jen vyjádření sociální touhy lidské bytosti po mírovém prožití života, v uspořádané a spravedlivé společnosti. S touto touhou v postmoderní společnosti souvisí životní úroveň, sociální jistoty i rovné uplatnění ve společenském a pracovním dění. Zda lze tuto touhu naplnit ukáže teprve další průběh lidských dějin.
Lidstvo ve svém putování v pozemském a kosmickém prostředí ještě nedospělo k civilizaci, ve které by byl překonán osobní a kolektivní egoismus a vznikla taková mezilidská solidarita, kdy lidé by byli schopni, vzdát se dosažené životní úrovně ve prospěch druhých. Nebo jedna část lidstva v zájmu solidarity vzdát se již dosažených životních jistot ve prospěch ostatních.
Na přelomu 20. a 21. století dospělo lidstvo do období globalizace a multikultury, kdy ještě neustávají různé mocenské střety a stálé jsou žhavé mocenské vztahy na planetě. Stále hrozí nebezpečí chaosu a nepředvídatelný vývoj, který se může kdykoliv zvrátit a vyústit v katastrofické scénáře.
Společenský vývoj však také přinesl prvky demokracie, mezilidskou solidaritu a humanismus. Vize sociálního státu znamená životní úroveň a sociální jistoty pro každého a vždy pro všechny žijící lidské generace. V současnosti, lidskou vizí stále zůstává nejen lokální, ale celoplanetární občanská společnost, která by vznikla na mezilidské solidaritě a humanitě.
Vize jednotné občanské společnosti na planetě, na základě lidských a občanských práv a svobod. Lidské dějiny ve svém vývoji již překonaly řadu různých civilizací a stále zůstává otevřenou záležitostí jejich smysl a cíl v kosmickém prostoru.
Literatura: Perspektiva lidstva, člověka a sociální stát, Václav Ryneš, 2015, ISBN 978-80-86292-75-5
