Článek
Z bohaté dokumentace katolické církve v 19. a 20. století je možno výběrově uvést několik zásadních dějinných událostí, ve kterých církevní představitelé zaujímali zásadní stanoviska k vnitropolitickému vývoji, a to v různých podmínkách československé a české státnosti ve 20. století.
Je to v první řadě vznik Borských tezí v českých historických zemích, dále vystoupení biskupa Kordače, J. Šrámka a B. Staška při rozkolu v církvi a při vzniku Československé církve husitské, vyhlášení Katolické akce v třicátých letech, pak vyhlášení kolaborantské akce prosocialistického kněžstva na začátku komunistické éry a vyhlášení církevní obnovy v roce 1988.
Borské teze (německy Heider Thesen) jsou dokumentem, který vznikl v Boru u Tachova, a staly se podkladem pro sociální učení církve (křesťanskou teologii). Tento dokument vznikl z podnětu katolického představitele Karla Löwensteina-Werthaim-Rosenberg. Stal se předlohou pro papežskou encykliku Rerum novarum papeže Lva XIII. (v roce 1891).
Encyklika podporovala práva pracujících vytvářet si odborové svazy na základě korporativismu a odmítala formy kapitalismu a politické ideologické ismy fašismu, komunismu, socialismu a liberalismu a poukazovala na formy vlastnických vztahů. Encyklika Rerum novarum stála u vzniku katolického sociálního hnutí a stranictví již za Rakouského císařství a ve vzniklé první Československé republice.
Klíčovým okamžikem při vzniku Československa byl zásadní postoj římsko-katolického biskupa Kordače a duchovních představitelů vzniklého lidoveckého hnutí J. Šrámka a B. Staška v záležitosti reformních snah Jednoty katolického duchovenstva v době vzniku Československé církve husitské.
Jinou klíčovou záležitostí byla stabilizace římsko-katolické církve, svatováclavské oslavy v roce 1929 a urovnání vztahu s Vatikánem, ale i Katolický sjezd v Československu, kterého se účastnili katolíci všech národností žijících na území státu.
Pro pozice katolíků v Československu mělo mimořádný význam vyhlášení celosvětové Katolické akce, jež přinášela do katolicismu nové impulsy pro zapojení laické veřejnosti do pastorační a evangelizační činnosti a oslovovala věřící politicky neorganizované i organizované.
Katolická akce vstoupila do intimního prostoru věřících a zároveň i prostoru pro jejich veřejné angažování na základě mezilidského solidarismu a humanismu. Katolickou akci založil papež Pius XI. dekretem Ubi arcano Dei consilio, který pak deklaroval katolický postoj k stále více se šířícímu sekularismu. V Československu vznikl v roce 1926 přípravný výbor, který vedl k založení Katolické akce v roce 1927, a katoličtí biskupové v roce 1935 vydali dokumentaci k zakládání katolické akce ve farnostech. Proběhl též celostátní a celonárodní sjezd československých katolíků.
Čeští katolíci se pod heslem za církev, národ a stát postavili za československou státnost v pohnutých letech 1937–1940. Vyjádřili se jednoznačně pro obranu republiky, pak za národní jednotu v době kritické i za národní souručenství, když zemský předseda české zemské organizace provolával nutnost národní jednoty u Svatého Vavřinečka na Domažlicku a následně skončil v koncentračním táboře
Je možno zdůraznit, že katoličtí humanitní a kulturní představitelé se v krátkém období Česko–Slovenska pokusili realizovat koncepci nového hospodářského řádu a pořádku, který byl však potlačen německými okupanty.
Na Slovensku, kde vznikl pod německou mocenskou sférou Slovenský stát, byl pokus o korporativní hospodářské uspořádání (stavovské uspořádání společnosti) překlenut nastupujícím nacismem do slovenské společnosti.
Je nutné též vyzdvihnout katolickou sjezdovou činnost za Rakouského císařství v historických zemích a všeslovanský unionismus za první a třetí republiky, které se staly manifestacemi katolíků všech národností v Československu. Zvláště je nutno ocenit Manifestace a demonstrace katolické veřejnosti za náboženskou svobodu při pádu komunismu v roce 1989. Nadšení se však nepodařilo katolické církvi přenést do postkomunistického období.
Po druhé světové válce a vzniku lidově demokratické státnosti a Národní Fronty Čechů a Slováků se objevil i nový sekularismus na základě komunistické ideologie a socialistické ekonomické a politické radikalizace.
Římsko-katolická církev a katolicismus se dostaly do střetu se zesilující formou etatizace a omezování působnosti církve ve veřejném sektoru. Vyvrcholení nastalo po převzetí moci KSČ.
Nastalo období omezení církevní činnosti a vzniku kolaborantského hnutí duchovenstva a Obrozené ČSL. Česká církev, přežívala ve věznicích a internacích Vatikánu věrného duchovenstva a v emigraci. Katolická veřejnost se rozdělila na prorežimně angažované a neangažované.
V podmínkách socialismu se zrodil v letech 1968–1970 pokus o obnovu náboženské svobody, který skončil v komunistické normalizaci a konsolidaci. Československá římsko-katolická církev a nové generace katolíků již narozené za socialismu našly v sobě sílu stát spolu s aktéry pádu komunismu a nastoupení cesty k demokratické státnosti.
K demokratické státnosti, ve které se setkaly s demokratickou liberální sekularizací, kdy již opadl patos pádu komunismu a v nových podmínkách tržního hospodářství se snížil počet věřících a změnila se úloha církve v oblasti pastorační a evangelizační činnosti.
V první třetině 21. století se stále snižuje počet věřících. Narůstá však počet vyznavačů interní víry bez církevního organizování u českého obyvatelstva.
Z dokumentace římsko-katolické církve
Z pastýřského listu biskupa královéhradeckého z května 1946 Katolíci: „Program křesťanského státu přijali jsme i my od našich osvoboditelů a jest naší povinností jej střežit a hájit. Co však pozorujeme? Sotva uplynulo pár měsíců od našeho osvobození, již se našly skupiny občanů, které zneuctívají svobodu, snaží se všemi prostředky odkřesťanštit a zavést bezvěrectví do všech jeho složek proti vůli ostatních, zejména katolíků. Jen jakoby z milosti ponechávají nám nepatrné ústupky, pokládající nás za občany druhého řádu… Naši odpůrci však nám dávají námitku jistě vám dobře známou. Náboženství nepatří do politiky… ale politika se ve skutečnosti také vměšuje, jak jsme viděli do věcí náboženských a do zájmu Božích, a tu nelze býti katolíkům lhostejným k takovému zasahování a nemůže odlučovat politiku od náboženství…“
Hlas československých biskupů v roce 1949: „V nesmírně vážné chvíli našeho náboženského a národního života obracíme se na Vás s tímto listem právem učící církve… Všichni jsme v poslední době svědky široce založené akce, jejímž cílem je přinutit československé biskupy k uzavření dohody mezi církví a státem. Sdílíme s naší veřejností názor, že poměr církve a státu je opravdu neutěšený a bolestný… Víme dobře, kolika práv jste byli zbaveni, jako Vám bylo neznámo, kolik příkoří musela církev u nás v poslední době již vytrpět… Jen si všimněte, jak se vede dnes Církvi v Československu. V rozhlase i veřejných projevech je vedena soustavná kampaň proti ní, zejména proti Svatému Otci, biskupům, kteří jsou jediní Bohem ustanovenými představiteli
… Poslední konference biskupů v Praze byla rušena bezpečnostními orgány, přičemž došlo k obsazení pražské konzistoře státním zplnomocněncem a arcibiskupská rezidence dána pod dohled tajné policie, takže svoboda předsedy biskupské konference byla zcela omezena a při tom je takové opatření krajním narušením ústavních svobod a mnoha dalších platných zákonů… Tento negativní postoj státu vůči Církvi nelze ospravedlnit ani tvrzením, že biskupové odmítli jasné prohlášení loajality vůči republice, neboť toto tvrzení se nezakládá na pravdě… Dějí se všemožné pokusy vyřadit nás úplně z pastýřského úřadu a řízení Církve osobují si lidé nevěřící, lidé od Církve odpadlí a takoví, kteří nemají žádná práva, žádné kompetence a žádné církevní pověření…
Jde v pravdě o soustavně a dobře plánované a důsledně prováděné pronásledování katolické Církve v Československu… takzvaná katolická akce není akcí katolickou, nýbrž hnutím rozkolným, a že každá účast a spolupráce na ní musí být stíhaná církevními tresty. Inspirátoři a svolavatelé upadli do již ipso vacto ex komunikace, to je byli vyloučeni z Církve… Nedejte se vyprovokovat k nepředloženým činům… Bděte a modlete se… Všem hlavně pak těm, kdo trpí protivenství pro spravedlnost, žehnáme Ve jménu Otce a Syna i Ducha Svatého. Amen.“
Tři významné duchovní osobnosti teologů za komunistické totality. Jedná se o provinciála jezuitského řádu Františka Šilhana (1905–1985), teology Josefa Zvěřinu (1913–1990) a Otu Mádra (1917–2011), kteří se po dlouholetých kriminálech a zákazech duchovní činnosti věnovali vzdělávací katolické duchovní činnosti a duchovní činnosti na pokraji ilegality. F. Šilhan se snažil o obnovu činnosti řádu a řehole v letech 1968–1970.
Z modlitby F. Šilhana z roku 1949: „Modlitba o sílu. Pane dej nám: více odvahy už při procitnutí břímě dne jako balvan zatěžující srdce a ramena. Více důvěry, když na nás dopadá tíseň zevnitř a zvenčí. Více klidu, když nás potkávají zkoušky každým dnem těžší a drtivější. Pevnější naději, třebas do našich srdcí stoupla mučivá beznaděje a chce nás učinit zatrpklými. Vroucnější spoléhání na Tebe, když nás zachvacuje skleslost buď pro všechny ty nesnáze, které se zdají neřešitelné, nebo pro záplavu strastí, které nás hrozí strhnout s sebou…“
Teologické texty (samizdat). Duchovní Oto Mádr po svém propuštění vydával teologickou revue Víra a později s J. Zvěřinou Teologické texty.
Nastalo období křesťanského socialismu v područí komunismu, kdy se obrození lidovci nezastali nejdříve vězněných, později šikanovaných katolíků věrných Církvi a biskupům a Svatému stolci v období náboženské nesvobody.
Římsko-katolická církev však přežila období komunistické sekularizované státnosti. V Československu však přežila církev v generacích vychovaných již za socialismu a po 2. vatikánském koncilu. Je možno i podotknout, že takzvaní socialističtí katolíci za komunistické totality nepozvedli své hlasy za vězněné sestry a bratry a pro náboženství a víru pronásledované.
Organizovaní katolíci v socialistické obrozenosti ještě v roce 1987 ve svých programech a stanovách vyjadřovali věrnost Národní frontě a Komunistické straně Československa a Sovětskému svazu na věčné časy.
LITERATURA:
RYNEŠ, Václav. České duchovní skalisko: český katolicismus v 19.-21. století.(s. 604-609) Praha: Epocha, [2025]. ISBN 978-80-278-1593-7.
RYNEŠ, Václav. Paradigma a vize lidské společnosti. Praha: Epocha, [2019]. ISBN 978-80-7557-217-2.
RYNEŠ, Václav. Z dějin lidství v kosmu. Praha: Epocha, [2023]. ISBN 978-80-278-0103-9.
