Článek
Jako první pracovní pozici po vyučení se mi podařilo získat sice málo placené, ale klidné místo, kde bych mohla nabýt zkušenosti, jednalo se o pozici pomocného kuchaře v nejmenované restauraci na západě Čech, která se nachází na atraktivním, frekventovaném místě. Jídelníček nebyl nijak komplikovaný ani specifický. Jednalo se o všeobjímající gastronomii restaurantů, kde za nízké ceny objednat ovocné knedlíky, čínskou směs a maďarský guláš z jednoho jídelního lístku. Velká očekávání jsem proto neměla, šok ovšem přišel prakticky hned v prvním týdnu.
Ohřívání jídla mimo meze zákona i morálky.
V gastronomických podnicích platí z hygienických a dalších relevantních důvodů nejrůznější pravidla. Například i guláš, který chutná nejlépe uleželý, by měl zákazník obdržet pouze během dne, kdy byl uvařen. Poté se jednoduše nesmí vydat. To v případě místa mého dávného pracoviště byla zpráva, která se k uchu manažera restaurace buď nedostala, nebo ji ignoroval.
Jídlo po celém dni v ohřevné vaně s klidem putovalo do chladící místnosti a bylo druhý den vydáváno.
Jak bylo vydáváno? V chladící místnosti jste jej nabrali do plastového kyblíku od jogurtu, který jste poté umístili do mikrovlnné trouby. 5 minut ohřevu, aby se jídlo provařilo a může se vydávat.
Že onen kyblík zajisté nebyl určen k vaření jídla v mikrovlnce je nepochybné. Kolik chemikálií se tím do jídla uvolnilo se může člověk jen domýšlet.
Dezinfekce hadříků z minulého režimu, nebo z pekla?
Po několika týdnech, kdy jsem se snažila uchopit, k čemu jsem se to připletla, a dalšího hledání práce za neustálého uvažování, zda kontaktovat ČOI před svým odchodem, nebo ještě vydržet, jsem byla svědkem další neuvěřitelné kuriozity. Jednalo se o dezinfekci utěrek sloužících k čištění pracovních ploch, na kterých se manipulovalo s potravinami před jejich dalším zpracováním. Tyto utěrky jsem jednoho dne zahlédla naložené v kýblu, ze kterého jsem měla za úkol je vyndat a propláchnout je, zřejmě aby byl proces dezinfekce dokončen. Na omak byl hadřík slizký, z dálky smrdutý. Zajímala jsem se k čemu ty hadry jsou a co s nimi dále. Odpovědí mi bylo, že byly hadry přes noc naložené v octové vodě, aby se na nich nedržely bakterie a nyní je čas nechat je proschnout na topení. Umíte si představit mé zděšení, když se těmito hadry začaly otírat pracovní plochy.
Půjč mi ten kartáč na nádobí, mám práci.
Po měsíci a půl jsem stále nenašla zaměstnání, do kterého bych šla namísto tohoto, a tak i dále bylo možné přijít na další hrůznosti, které mi doposud nebyly představeny. Poněvadž jsem již z podmínek panujících v tomto provozu přešla do modu přežití, nedalo se o vysokém pracovním nasazení ani mluvit. Dostala jsem za úkol mytí nádobí. Tu práci jsem s radostí přijala, poněvadž budu alespoň zády k tomu všemu čeho jsem se do té doby musela účastnit. Dny plné mytí nádobí byly celkem pohodové, do dne, kdy přišel kolega z úklidu a chopil se mého kartáče na drhnutí připečených hrnců.
„Jen si to půjčím, jenom si tu něco udělám, ti to pak hodim do košíku“ prohlásil a začal opodál drbat podlahy. Mým kartáčem na nádobí. Načež jsem okamžitě odkráčela pryč odtamtud a několik dní poté jsem dostala výpověď.
Na otázky, zda jsou tyto praktiky běžnou praxí, reagovali dávno zapracovaní kolegové jen posměškem, jak jsem rozmazlená, a že si na ně vymýšlím. Že by se z plastových kyblíků měly uvolňovat škodliviny, si nikdo ani nepřipustil, a o slizkých octových hadrech se debaty také nevedly. Kartáč, kterým se čistí podlaha i hrnce zároveň, jsou místním standardem a prý to není problém, poněvadž se hrnec poté opláchne, je tedy čistý.
Jak ČOI situaci řešila, jsem se nikdy nedozvěděla, restaurace je nicméně v provozu stále. Po sdílení zkušeností s lidmi v oboru to v porovnání ani nebylo to nejhorší, co se v kuchyních může dít. Myslete na to příště, až budete zvažovat, zda upřednostnit lacinost na úkor kvality.
