Článek
Poslouchající stejné hloupé rádio, které hrálo a nevědělo nic o jejich strachu a bolesti.
Byla jsem tam nejmladší. Naštěstí.
Před ozařovnami jsem potkala jiné tváře. Viděla jsem je. Sledovali obrazovku. Každý den ve stejný čas.
Viděla jsem je sedět v křesle, kde jim do žil pumpovali jed, na kterém závisel jejich život.
Chemoterapie.
Věděla jsem, proč tam sedím já. Kvůli životu, který mě čeká. Kvůli lásce, kterou chci ještě dát. Kvůli dvěma splněným snům, které čekají na mámu.
A pak tu byli oni. Tváře plné vzpomínek. Vlasy bílé. Seděli mlčky a bojovali o přítomnost. O možnost setrvat ještě chvíli.
Přes bolest, kterou přináší stáří.
Přes bolest, kterou přinesla nemoc.
Přes bolest, kterou působí léčba.
Seděli a nevzdávali se.
Čekárna na onkologii mě naučila pokoře a tichu.
