Článek
„Tak ten byt v bytovce je pronajatý, představ si to,“ říká Viktor svojí manželce. Je ráno. Snídají. I když, vlastně ne. Viktor nesnídá. Dá si ranní cigaretu, hned po probuzení, vykašle svoje plíce, odchrchlá si na záchodě, vyplivne do WC mísy, nebo z okna jejich domku. Na zahradu. Pak se odebere do kuchyně, kde si dá pořádně silné kafe, další cigaretku a ukusuje slané tyčky, co jsou na stole. To je jeho pravidelný rituál. Je mu 57 roků, snídal pravidelně naposledy na vojně, když to bylo povinné. Snídá jen tu a tam.
Ani Veronika, jeho žena, nesnídá. Jen si zobne něčeho malého a jí pak až v práci. Je jí 54 roků. Dělá v kanceláři. Ve vedlejší vesnici. Tady v té vesnici totiž chcípl pes. 145 obyvatel, obchod otevřený jen v úterý a v pátek, hospoda, kravín, hřiště, hasičská nádrž a bytovka. To jsou jediné zajímavosti této vesnice. Veronika dělá ve vedlejší vesnici v družstvu. V účtárně. Viktor je u stejné firmy, taky u družstva, jezdí tam s traktorem.
Občas jezdí do práce společným autem, ale většinou ne. Mají rozdílné pracovní doby. Mají domek se zahradou, králíky, slepice, husy a čuníka. Na zahradě tři autovraky, starou pumpu a roky nepoužívanou zahradní houpačku. O dům mají opřenou lopatu, kterou nikdo zřejmě již nikdy neuklidí. Stromy neprořezané. Na plotě poštovní schránku od Vietnamců.
„A víš, kdo si ten byt pronajal?“ směje se Viktor a Veronika mechanicky utírá talíř, co právě umyla. Na talíři byla včerejší večeře. Kvůli jednomu talíři nemá cenu zapínat myčku. Viktor zřejmě v noci vstal, na talíř si nandal zbytek guláše od večeře, v noci to snědl. Talíř dal tak, jak byl, do dřezu. Kdyby jej alespoň napadlo omýt jej. Veronika by teď měla mnohem méně práce. Ale to jeho nenapadne. Nechá jídlo na něm zaschnout, takže Veronika musí ráno vstát, pustit na talíř vodu, a až po několika minutách, kdy se mezi tím sama umyje a učeše, přijít ke dřezu a talíř omýt.
„Pavel. Pavel Beneš. No, víš, který, ne? Ten pošuk z Brodu. Pronajal si to jako letní byt,“ směje se Viktor a dodává: „Ty měšťáci nemají rozum. Jsou to fakt pošuci. On si pronajme byt, aby byl na čerstvém vzduchu. Jezdí z bytu do bytu,“ směje se Viktor. Veronika zastaví svůj pohyb utírání talíře.
„Kdo?“
„Co, kdo?“
„Kdo že si to pronajal ten byt?“
„No ten mamlas. Ten Pavel. Ten Beneš. Víš, který, ne? Jak se nabízel na svatbu, že bude fotit. Jak jste se nepohodli. Jak jsme nakonec vzali jiného fotografa,“ říká Viktor, nadzvedne se mírně na židli, aby si mohl mohutně ulevit, zaburácí to kuchyní, a pak povídá: „Včera podepsal na obci smlouvu. Má to na rok,“ říká Viktor a pak se ptá: „Dal bych si chleba se sádlem. Výjimečně. Kde máme chleba? Nevíš?“
„Tam, kde vždycky. Už skoro 40 let,“ vzdychne Veronika a jde Viktorovi ukrojit chléb.
…
Je to rok zpátky. Veroniky dcera se bude vdávat. Aby také ne. Holce je 26. Syn, kterému je přes třicet, je už dávno ženatý. Ale holka ne a ne se vdát. Přítele má. Žijí spolu. On dělá u celníků. Ale svatba? Kdepak. Dneska lidé nespěchají. Ale konečně se rozhoupali.
„Jitka mi pomůže s pečením a tak,“ říká Veronika jméno svojí nejlepší kamarádky. Viktorovi je to jedno. Právě se vrátil z hospody, pomočil celý záchod, nemohl se trefit do mísy a svalil se na gauč. Pustil si televizi v obýváku a povídá si s moderátorem, co moderuje televizní soutěž: „To víš, že jo. Ty tomu tak rozumíš, tvoje peníze bych chtěl mít. Makat bych tě poslal. Chtěl bych to vidět po jedné šichtě na traktoru,“ křičí na něj a ulevuje si. Informace o tom, že jeho manželka požádá o pomoc svoji kamarádku, jej naprosto nezajímá. Naprosto. Ona pořád něco pindá.
Jitka je skvělá kuchařka. Dokonce nejlepší kuchařka, jakou Veronika zná. Takže volba je jasná. Musí se na svatbu napéci a dvě kuchařky si navzájem pomohou.
„Jasně. Stav se za mnou. Hele, já teď ve městě vedu takový kurz vaření. Organizuje to úřad. Pro takové ty dědky, co neumí ani uvařit čaj. Ale je tam jedna moje pomocnice, Jana, možná by ses s ní mohla domluvit. Ona by třeba sama koláče napekla, nebo možná i dort by zvládla. Ale musíš si to domluvit sama s ní. Cenu a tak,“ říká do telefonu Jitka. A tak Veronika druhý den odpoledne bere svoji Fábii a jede do města. Parkuje u úřadu, jde dovnitř.
Jitka ji vítá. Právě se ona a její asistentka Jana pokouší vysvětlit deseti žákům, výhradně mužům, jak se dělají lívance. Muži snaživě krouží metličkami, ale nejde to ani jednomu.
„Támhle pan Beneš. Prosím tě, Veru, můžeš se mu chvilku věnovat a ukázat mu, jak se míchá metličkou,“ říká Jitka a dodává: „Čím dříve tady skončíme, tím více času budeme mít pro sebe!“
„Já jsem Milá,“ představuje se Pavlovi Veronika.
„To jste. Již od pohledu,“ řekne ten šedesátník.
„Ale ne. Já se tak jmenuji. Veronika Milá, můj manžel je Milý,“ vysvětluje Veronika a Pavel Beneš se zasměje: „Tak to máte dobré, když je váš manžel milý. Já jsem Beneš. Pavel Beneš,“ říká a dodává: „A vůbec netuším, co tady s tou metličkou teď dělám,“ směje se.
„Ukažte,“ řekne Veronika, bere mu metličku z ruky. A jakmile se té metličky dotkne, dotkne se tím i jeho ruky. Je to jejich první dotek. Ale zdaleka ne poslední.
…
Doprovodil ji k autu. Ale nejdříve spolu dvacet minut vařili, pak umývali nádobí, pak si povídali. Ona pak šla k děvčatům, domluvila vše kolem svatby. Ale když se asi po hodině rozhodla už jít, kouká, Pavel je stále na chodbě. Všichni již odešli, ale on čeká na židli, na chodbě!
„Co vy tady?“ ptá se ona a dodává: „Něco jste zapomněl?“
„Vás,“ směje se Pavel a ptá se: „Mohu vás doprovodit k autu?“
„Myslíte těch dvacet metrů před dům?“ nechápe Veronika.
„Ano,“ odpoví on.
„Tak ano,“ řekne ona nejistě. Je jí 54. Žádný muž, kromě jejího manžela, ji takto nedoprovázel mnoho roků. Nechápe to. O co tomu dědkovi jde? I když, dědkovi. Je to sice věkem dědek, ale vypadá k světu. Co si jako myslí? Jistě to je nějaký obšourník. Ale proč se soustředí zrovna na ni? Ona není nic moc. To ví. Ale taky, proč býti za hvězdu, že ano? Viktor je s ní již roky, pro toho se dělat nemusí. A v práci? Tři ženské a ona. Věkově je jim dohromady přes 230 roků. Občas do kanceláře přijde předseda, občas někdo další. Ale nikdo, kvůli komu by se ona musela načesávat a šňořit.
„Vy mě neposloucháte?“ ptá se Pavel.
„Promiňte, co jste říkal?“
„Ptal jsem se vás, jestli si třeba nedáme kávu. Támhle naproti,“ opakuje Pavel a Veronika odpovídá: „Tak, to se nezlobte. To ne. To asi ne. Já jsem vdaná, víte. A už musím. Děkuji za doprovod,“ řekne a sedá do vozu. Startuje až napodruhé. Pavel stojí vedle auta, zvedne ruku k pozdravu. Veronika jen slyší přes zavřené okénko, jak on říká: „To je škoda. Kdybyste si to rozmyslela, tak já chodím sem každé úterý a…,“ motor auta zaburácí. Veronika sešlápla pedál až k podlaze. Letmo zamávala. A usmála se. A odjela.
Co to právě zažila? Chová se jak puberťačka! To snad není možný! Kontroluje se v zrcátku. No já vypadám! Nenamalovaná. A co to mám na sobě? Jasně, blůzu do města. Ale ty boty?!?! Kdo ale mohl vědět, že….zarazila se. Že co? Že tam bude nějaký obšourník? No a co? Dědek jeden.
Dojede domů. Viktor je v garáži. Opravuje sekačku. Kleje. Nadává. Sedí na bobku, celý kus zadku mu kouká.
„Jsem tady,“ řekne Veronika směrem k jeho půlkám zadku a Viktor odpoví: „Ty vole, já se na to snad vys..u, na tenhle šroub, kdo to tady vymyslel tohleto!“ kleje. Veronika říká: „Jitka nám pomůže. A ještě i Jana. Její kamarádka,“ říká do Viktorových zad.
„To nejde povolit!“ přidá ještě Viktor pár nepublikovatelných nadávek a zabere vší silou. Jak zatne břišní svaly, opět se projeví jeho plynatost. Veronika jen stojí a pokývá hlavou a dodá: „Akorát tam budu muset do města ještě něco několikrát domluvit,“ říká a Viktor zařve: „Co? No, jo. No. Mně je to jedno. Dělej si, co chceš. Já tady musím povolit ten šroub,“ křičí a plynuje.
…
A tak Veronika rozhodla, že přijme Pavlovo pozvání na kávu. Sama se ujišťovala, že to nic není. Že je to jen káva. Že o NIC nejde. Ale nežli tam znova jela, asi osmkrát se převlékala.
„Nemám co na sebe!“ volala na Viktora, který zrovna vedle v kuchyni nakládal hermelín. Neodpověděl, protože jej to nezajímalo. Slova jeho ženy jej nezajímají. Ona jej nezajímá. Ve skupině ona, hermelín, pivo, hospoda, kamarádi, traktor, větry a televize je jeho žena jednoznačně poslední.
Veronika si došla k holiči. A na pedikúru. A na manikúru. Pak se jen smála. Co blbne? Kvůli jednomu kafi?
Pak jela do města, tep měla asi 220, zastavila na parkovišti, vydýchávala se a pak si řekla, že se chová jak nějaká prvnička. Usmála se a šla dovnitř. Do úřadu.
Kurz vaření. Bude tam? Nebude? Veronika si říkala, že by byla dost legrace, kdyby tam ON nebyl. Ale ON tam byl.
„Dobrý den, nerada ruším, ale já jdu za tebou,“ ukázala na Jitku.
„Dobrý den, Veroniko,“ pozdravil ji ON. Je tam. Až vzadu. Snaží se obalit řízek. Nejde mu to. První to dává do vajíčka.
„Chcete pomoci?“ ptá se jej Veronika a Pavel říká: „Vám to ale dneska sluší. A voníte. Čím to voníte?“
„Vy jste si všiml? Ale jděte. To já ani vlastně nevím, co to je. Něco jsem na sebe jen tak hodila a nacákala,“ lže ona.
„Tak, co to káva? Dáte mi zase košem?“ ptá se Pavel a Veronika říká: „Jaká káva? Jo tahle. Vy furt s tím vaším kafem. Já to už úplně zapomněla. Ale jo, tak jo. Můžeme, ať mám od vás konečně pokoj,“ směje se ona.
….
Z jedné kávy bylo káv podstatně více. Pavel a Veronika se zamilovali. NEUVĚŘITELNÉ! Ne hned. To bylo tak:
Pavel je rozvedený. A není to žádný proutník. Ba spíše naopak. Je strašně moc sám. Chtěl by i oslovit ženu, dokonce si dal inzerát, ale nemá štěstí. A Veronika? Ta povídá a povídá. Povídá Pavlovi o sobě. O svém životě. A on? On ji poslouchá! Fakt! Ptá se. A z těch otázek je vidět, že jej to zajímá. Veronika zažívá ten neznámý pocit, kdy ji někdo poslouchá.
Doma se pak dívá v zrcadle v koupelně na svoje tělo. Copak já se můžu někomu líbit? Já? Vidím přece, jak vypadám. Pak se jen hořce usměje. Copak ON jí snad řekl, že ONA se mu líbí? Ale ano, řekl. Pořád ji chválí. A dotýká se jí. Tak jemně. Hladí ji po ruce. Kdy naposledy ji Viktor pohladil po ruce? Bouchly dveře. Viktor přišel z hospody. Ptá se, jestli je něco k jídlu a kde? Veronika mu přes dveře říká, že v lednici je svíčková. Viktor se ptá v které lednici a ona říká, že v kuchyni. Viktor cosi zakleje a jde si ohřát omáčku. Veronika se prohlíží. Už třikrát se s Pavlem sešla. Maskuje to přípravami na svatbu. Chodili po městě. Vedle sebe. Ne, za ruce se nedrželi. Ale povídali si.
Pavel je sám. A Veronika? Vlastně taky. Vdávala se za Viktora strašně moc mladá. On byl její první muž. Na výběr na vesnici moc nebylo. Chvilka chození, pak těhotenství. Její rodiče a rodiče Viktora to všechno dohodli. Novomanželé si postavili. Domek na vesnici. To už měli jedno dítě. Pak přišlo druhé. A pak obě z hnízda vylétly. Dcera se bude vdávat.
„Víš, co jsem si uvědomila?“ ptá se Veronika Pavla. Leží v posteli. Milovali se. Jejich pátá schůzka skončila takto.
„Co?“ zeptal se Pavel. Naklonil se k ní a lehce ji líbal .
Ona se styděla. Tak moc se styděla se před ním svléknout. Ale vlastně to šlo ráz na ráz. Pátá schůzka.
„Co kdybychom dnes, místo na procházku, či na kávu, šli ke mně?“ zeptal se ON a ONA chvilku mlčela a pak kývla. Moc moc moc se těšila. Těžko se to vysvětluje. Bála a těšila zároveň.
„Co sis uvědomila?“ ptá se Pavel, když Veronika mlčí.
„Uvědomila jsem si, že je mi 54, bude mi 55 a nikdy v životě jsem nepoznala lásku. Až s tebou. To je hrozné, že ano?“ zeptala se jej ona.
Ano, je to tak. Veronika nikdy nemilovala. A nikdy nebyla milována. Viktor byl jen její manžel. Ona mu nikdy nebyla nevěrná.
„Tehdy, když jsem poznala svého manžela, vlastně jsme si zbyli. Já jsem si myslela, že je to láska. Ale nebyla. Celý život jsem si pak říkala, co z toho ti lidé dělají. Pche, láska. No a co? Ale až teď jsem ji poznala. A děsím se, že jsem se celý život o ni nechávala připravit,“ říká nahá Veronika Pavlovi.
Ano, potkala je láska.
Chodili městem, lízali zmrzlinu, drželi se ruce. Milovali se. Veronika celá rozkvetla. Viktor si ničeho nevšiml.
„Mami, ty jen kveteš,“ řekla jí dcera a Veronika povídá: „To ta tvoje svatba, víš. Moc se na ní těším,“ říkala.
A pak ji a Pavla ve městě potkala největší drbna od nich z vesnice. Nevedli se za ruce, nelíbali se. Jen šli. Ale to stačí. Drbně oči svítily jak žárovky.
…
„Tohle je pan Beneš. On by na svatbě fotil,“ říká Veronika ukazuje Pavla Viktorovi. Byl to Pavlův nápad. Jakmile je potkala ta drbna, navrhl, aby byl vydáván za svatebního fotografa.
„To by šlo. A představím tě Viktorovi. A ať si bába drbe, jak chce!“ řekla Veronika.
„Nazdar. Já jsem Viktor Milý,“ představuje se Viktor. Zrovna seděl v kuchyni, na sobě jen trenky. Ani tílko nemá.
„Pavel Beneš,“ říká Pavel a Viktor se ptá: „Panáčka?“
Bere láhev s čirou tekutinou, zřejmě slivovicí a ptá se dál: „A na kolik to focení nakonec tedy vyjde?“ ptá se. Pavel odpoví: „Rád bych si na tom udělal jméno. Tak bych to udělal zadarmo. Ale chci to dát do svého alba, jako reklamu, takže bych se chtěl kolem toho tady buď s vámi, nebo s vaší paní několikrát sejít a pobavit se o tom,“ říká Pavel a Viktor s odmítavým gestem vykřikne: „Se mnou nic neřešte. Všechno tady s paní Milou,“ ukazuje na svoji ženu a ta jen vzdychne: „Všechno hodí na mě,“ a kývne směrem k Pavlovi.
…
Scházeli se legálně. Plánovali svatbu. A milovali se. U Pavla. Ale i u Veroniky. Když byl Viktor v práci. Milovali se v kuchyni. V obýváku, v ložnici. V koupelně. A pak zase v kuchyni.
„Jsi blázen! Já jsem vdaná!“ odpověděla Veronika, když jí jednou Pavel požádal, ať jde bydlet s ním. K němu.
„Nikdy jsem nikoho neměl rád, jako tebe. Je mi přes 60. Kolik času mi zbývá? A kolik tobě?“ zeptal se.
„Rozvod? Nesmysl! Máme majetek, dům a co by tomu řekla vesnice a co by tomu řekly děti!?!?“ namítá Veronika.
Ale uvědomila si, že to sama chce. Když pak Pavel odjel a ona byla ve vaně, tak přemýšlela. Viktor to dnes přehnal v hospodě. Zvracel do WC mísy. Slyšela jej přes stěnu a rušilo jí to v jejím přemýšlení. Copak jej může opustit? Vždyť je jí skoro šedesát! Nesmysl! Tohle je pro mladé. Ona již takto dožije! Viktor odešel z WC a ptá se Veroniky, jestli je něco k jídlu a kde. Ona mu přes dveře odpovídá.
Ne, tenhle vztah s Pavlem je zničující. Ano, užila si. Líbí se jí to. Ale nemůže mu nabídnout více. A nechce! Ano, ona nechce více! Ale opravdu nechce? Komu tady lže? Sama sobě! Vždyť není den, aby si nepředstavovala, jak žije s Pavlem. K Viktorovi ji už nic netáhne. Nic. Vlastně ji nikdy nic netáhlo. Nechala si zničit život. Rodiče jí říkali, že se musí vdát, tak se vdala. Kamarádky již byly vdané, tak ona se vdala taky. A Viktor byl nejblíže. Ale nikdy s ním nezažila lásku. Nikdy. Ani nic krásně tělesného. Vlastně nikdy nezažila to, co zažívá nyní. Proč je ona ještě stále tady?
„Kde máme příbory?“ bouchá Viktor na dveře koupelny.
…
„Nemůžeme takhle pokračovat!“ řekne pak ona Pavlovi. A dodá: „Já nemůžu!“
Pavel to nechápe. Ona jej miluje, on ji. Ale pak mu to dojde. Ona nechce udělat nějaké rozhodnutí. A ON ji k tomu nechce nutit. Ona vysvětluje, on chápe. Pokývá hlavou. Naposledy se milují a v slzách se rozejdou. Ona ještě zkouší vysvětlovat, jak je to pro oba lepší.
Nepíše. Nevolá. Ona denně kontroluje mobil. Narychlo sehnaný fotograf si řekne pět tisíc za práci a Viktor se rozčiluje, proč Veronika vyhodila toho původního, co to chtěl dělat zadarmo.
„Jsi blbá,“ řekne jí a Veronika potvrdí, že má Viktor pravdu.
Svatba. Veronika vidí šťastnou dceru. Závidí ji.
„Hlavně se mějte rádi,“ popřeje jí při gratulaci nevěstě, a pak sedí bokem a přemýšlí. Tak takhle tedy ona dožije? Vedle muže, ke kterému nic necítí a ani on k ní? Takhle to má opravdu být?
Jednou jede do práce. Autem. Mezi vesnicemi, na straně u silnice, vidí známý vůz. PAVEL! Ona zastavuje.
„Co tu děláš?“ říká a ptá se na případnou poruchu.
„Čekám tady na tebe. Vím, že pojedeš. Musel jsem tě vidět! Zlobíš se?“ ptá se on.
„Nezlobím,“ říká ona a slzy se jí derou do očí.
Jedou do lesa. A jsou spolu. Intenzivně a lačně.
„Já ale přece nemůžu od Viktora odejít!“ říká ona, zatímco si rozepíná oblečení a Pavel odpovídá: „Já to chápu. Ale já prostě nemůžu být bez tebe, musel jsem tě vidět,“ a chvatně se svléká též.
…
Opět se začali vídat. Ale jen tu a tam. Veronika se snaží o jakousi korekci schůzek. Ale přitom by si sama přála vidět se co nejvíce.
„To je, co?“ směje se Viktor. Právě manželce řekl, že ten volný byt v bytovce si pronajal jako letní byt ten fotograf, co jim měl fotit svatbu. A Viktor dodává: „Bavil jsem se se starostou. Ten fotograf říkal, že se mu tady líbí. Pche. Magor. Co se mu tak tady může líbit? Kravín? Je to pako,“ směje se.
„Ty nemáš vůbec rozum!“ řekne Pavlovi Veronika. Právě se „náhodou“ potkají při procházce vesnicí.
„Dobrý den, sousedko!“ zdraví ji nahlas Pavel a jde se jí představit: „Já jsem Beneš. Tady z bytovky. Dobrý den,“ říká a Veronika povídá: „Milá, těší mě,“ podává mu ruku a oba zdraví kolem jdoucí sousedky. Jakmile jsou sami dva, Veronika spustí. Nejprve to o tom rozumu.
„Ne, nemám rozum. No a co? Chci ti být nablízku. Být tam, co ty. Dýchat stejný vzduch, jako ty, dívat se na stejná oblaka, jako ty,“ říká Pavel a Veronika povídá: „Jo, jenže takhle to praskne. Velmi brzo a velmi nahlas!“ říká ona a Pavel se zastaví a povídá: „Miláčku,“ ale Veronika jej utiší: „Nemůžeš mi tady tak říkat!“ ale Pavel pokračuje: „Miláčku. Medvídku. Lásko moje. Já už nevěřil, že mě ještě tohle potká. Já vím, že se chovám možná divně. Ale já chci prožít zbytek života a dožít jej s tím, koho miluji. Ty říkáš, že jsem nerozumný. Ale kdo z nás se chová více nerozumně? Já, nebo ty? Já jdu za svou láskou. Ale co děláš ty? Nechceš, aby ti ten, kdo tě miluje, a koho snad miluješ ty, říkal miláčku? To je větší nerozum, nežli moje chování. Já za to nemůžu. Miluji tě a ty to víš. Každý den se trápím, že nejsme spolu, a každý den věřím, že jednou budeme. A když ti navrhnu, že chci být s tebou, tak co mi odpovíš? Řekneš, že bys ráda. Ale, že nemůžeš, protože tě tady drží sňatek s mužem, kterého jsi dle svých slov nikdy nemilovala, a který zřejmě nikdy nemiloval tebe. Řekneš, že nemůžeš odejít, protože tě tady drží majetek v podobě několika cihel naskládaných na sebe a slepených maltou. Řekneš, že nemůžeš odejít, protože se bojíš, co by tomu řekla vesnice. Ta vesnice, která tě jen štve a pomlouvá. Řekneš, že nemůžeš odejít, protože co by tomu řekly děti? Ale ty děti mají svůj život a žijí si po svém. Tak řekni, kdo z nás se chová rozumně a kdo ne? Nemusíš se se mnou bavit. Můžeme tady dělat, že jsme cizí lidé. A potkávat se ve městě. Souhlasím. Ale já chci být tady a být ti na blízku. Mít ten pocit, že jsem tam, kde jsi ty. Že na mě prší ve stejnou chvíli, jako na tebe, že cítím stejný vítr, jako ty, a mít tu naději, že tě někdy NÁHODOU, při procházce vesnicí potkám. Jako dnes. Já mám totiž právě teď ten pocit, že k sobě jako patříme, víš? Že jsme pár. Ty a já,“ říká Pavel.
Veronika mlčí. Pak řekne: „Viktor se zblázní. Až mu to povím,“ a políbí Pavla. Pak se schoulí do jeho náručí, vesnice nevesnice.
….
„Měsíc. Táhnou to spolu měsíc!“ křičí Viktor v hospodě. Před měsícem se přistěhoval ten nový do bytovky a najednou se jeho stará zbláznila. Viktorovi začali lidé postupně donášet, že ti dva to spolu táhnou. A dnes je i viděli.
„Jemu dám přes hubu a i jí!“ rozhodl Viktor, dal si ještě panáka na cestu a šel domů.
„Co máš s tím magorem z bytovky?“ zaútočil na svou ženu.
„Už týden ti říkám, že si chci s tebou promluvit. A týden jsi nepřišel střízlivý!“ říká Veronika.
„To mě nezajímá. Co s ním máš?“ křičí Viktor.
Veronika povídá: „Koukej. Příbory jsou tady. Podívej. Prádlo máš vyprané a vyžehlené na měsíc dopředu. Dál si to musíš zajistit. Co se týče domu, domluvíme se později. Děti už to vědí, včera jsem s nimi mluvila,“ řekne Veronika a Viktor nechápe. Pak jde do ložnice, ke skříni. Otevře ji. Půlka je vyklizená.
„Kde jsou tvoje věci?“ nechápe.
„Jsou pryč. Už týden tě prosím, abychom si promluvili,“ říká Veronika.
Viktor se posadí na gauč. Pak promluví: „Ty chceš jako žít tam s tím, jo? Mám tomu tak rozumět, že chceš jako žít s ním?“
„Já chci hlavně konečně žít,“ říká ona a Viktor se diví: „To tě po měsíci, co se přistěhoval, tak zblbnul, jo?“
Veronika mlčí a pak řekne: „Jsme spolu už rok. Od té doby, co jsem jela za Jitkou,“ vysvětlí ona a Viktor se ptá: „Za jakou Jitkou?“
„To je jedno. Já se ti omlouvám, ale já to prostě chci zkusit. Žít někde, kde mě někdo miluje,“ povídá Veronika a Viktor oponuje:
„Ale přece tady….tady…tady máš myčku, žehličku a garáž. A taky….taky…tady přece bydlíš!“ nechápe. Veronika se jej zeptá: „Miluješ mě?“
„Co?“ nechápe Viktor.
„Jestli mě miluješ?“
„Tohle je snad pro mladý, ne? Co blbneš?“
„Láska, že je jen pro mladé?“ diví se Veronika a Viktor oponuje: „Ty jovka, Veroniko. Ty jsi úplně zblbla, nebo co? Láska, milování. Co to s tebou je? Ty bys snad chtěla, abych tě pořád ocicmával a ošahával, ne? V našem věku!“
„Jo, budeš se divit, ale chtěla!“
„Já jdu a rozbiju mu hubu!“
„A proč?“ ptá se ona.
„Co, proč? Protože mi brousí za ženou! Proto!“
„Kterou miluješ?“ ptá se Veronika a Viktor povídá: „Pořád jen miluješ. Bla bla bla. O to přece nejde. Ty patříš sem a hotovo. Tak to bylo a tak to bude. Hotovo, dvacet!“ rozhodne Viktor a Veronika povídá: „Tak, já jdu. Auto si beru. Fábii. Nechám ti Oktávku. Dáme si týden, možná dva, a pak to probereme,“ říká a Viktor máchá rukou: „Tak si jdi. Jsi laciná ženská! Bezcenná!. Táhni! Stejně se vrátíš!“
Nevrátila.
Tak to někdy bývá…Váš Vasil Kladívko
