Ztracené dítě v metru

Tento článek má za cíl pomoci Vám správně vyřešit situaci, která může nastat, a která je noční můrou všech rodičů. Jste v metru, s dětmi, a jedno z nich se ztratí. Jakkoliv se může zdát, že řešení situace přece musí být jasné každému, vězte, že není. Často se dítě zatoulá, a často se potkávám s tím, že lidé zareagují chybně.

Tedy, dnes si rozebereme jednu konkrétní následující situaci. Nebudeme řešit jiné možné situace, ale budeme se věnovat poměrně časté příhodě: Maminka vede za ruku dvě děti. Obě dcery. Jedna má osm let, druhá je pětiletá. Jedou po jezdících schodech dolů, souprava metra je ve stanici a maminka zvolá:

„Holky, metro! Honem! Utíkáme!“.

Ano, jakoby snad za tři minuty další metro nejelo. Musí se, za cenu nejvyšších obětí, stihnout PRÁVĚ tento spoj! A tak holky běží. Ta menší dcera zakopne, maminka jí pomáhá na nohy, což je zdrží. starší mezitím vběhne do soupravy….dveře se zavřou a starší je uvnitř, kdežto maminka a mladší dcera venku! Pokud si teď klepete na čelo, že řešení je přece jednoduché, tak vězte, že DENNĚ, ano skutečně denně se najdou maminky (a i tatínkové), reagující špatně. Tedy hystericky a nábožně. Proč nábožně? Začnou totiž volat: „Jéžiši Kriste, já tam mám dceru!“ mlátit do dveří soupravy a volat: „Proboha! Bože! Dělejte něco, Bože! Jéžiši Kriste!“.

Jakkoliv je vůbec k diskusi, zda bylo rozumné dobíhat uvedenou soupravu, nyní si rozebereme, jaký je správný postup, a jak se domoci toho, aby rodina byla opět pohromadě. Jak psáno, je to jednodušší, nežli se zdá, ale vězte, že opravdu každý den dojde k tomu, že cestující reaguje nesprávně, a pak, když mu vysvětlujete, jak měl správně zareagovat, stane se z něj myslitel, neboť řekne: „Aha, já myslel, že….,“ .

Takže modelová situace je navozená, dcera v soupravě metra, maminka s druhou dcerou na nástupišti. Rodina je rozdělena! Tragédie největší! Drama jak vyšité. To by Shakespeare nenapsal, tohleto!

Absolutně nejlepší je, pokud budete s dětmi na podobnou situaci připraveni. Tedy, již před vstupem do metra se domluvíte, že pokud byste se náhodou rozdělili, ten, kdo odjede, vystoupí na příští stanici a POČKÁ na další členy tlupy, kteří dojedou příštím vlakem. Tohle je z řešení z říše snů. Ovšem ne každý na něj mentálně má.

Může se stát, že malá holčička, která vidí maminku na nástupišti a odjíždí jí, začne ve vagónu plakat. Není se čemu divit. Na nějakou domluvu o vystoupení si třeba ani nevzpomene. A když vzpomene, a příští stanici vystoupí, nevěřili byste, jak časté je, že v rámci aktivního přístupu sedne na opačný směr a jede sama zpět. Na původní stanici. Kde ale maminka již není, neboť jede dalším vlakem za svým ztraceným dítětem. A tak se holky nahánějí týdny a týdny. Ne, to přeháním, ale někdy je to složité, přemluvit jednu z nich, ať nikam nejezdí a počká na tu druhou. Tedy opakuji, nejlepší je, když se s dětmi dohodnete předem v klidu, a tu a tam si ověříte hloubku znalostí a dohody.

„Co budeme dělat, kdybychom se ztratili (y)?“ zeptejte se jich.

Dnes má každé dítě mobilní telefon. To je ideální, pokud se rozdělíte, zavolat mu. Ale opět, šedivá je teorie, zelený strom praxe. Holčičky do deseti let věku mají povětšinou svůj mobil v kabelce u maminky, takže opuštěná maminka může zavolat tak maximálně sama sobě z jednoho telefonu na druhý.

Takže, jak na to, pokud nejste předem domluveni a Vaše rodina je rozdělena?

Za prvé, uklidněte se. Opakuji, uklidněte se. Nepropadejte v pláč, v náboženství, nevolejte Boha, ani Ježíše. Nic se neděje! Metro lidi nežere! Podívejte se pod nohy. Stojíte za bílou čárou. Ta čára odděluje nástupiště a tzv. bezpečnostní pás. Ten pás, to je prostor u hrany nástupiště. Ta čára tam není jen tak pro legraci. Dokud stojí cestující za ní, strojvedoucí vlak nerozjede. Tedy stojíte-li za čárou, u vlaku, strojvedoucí bude dávat hlasitým houkáním najevo, že máte ustoupit, aby mohl jet, ale nerozjede se! Tedy, pokud jste maminkou (či tatínkem, abych byl genderově vyvážený), jděte svižně tímto pásem ke strojvedoucímu. Druhé dítě si dejte tak, aby necupitalo podél vlaku, ale na druhé straně. U vlaku jděte Vy. A máváním na strojvedoucího dejte najevo, že máte nějaký problém. Osobně jsem zažil tatínka, který takto reagoval, šel ke strojvedoucímu, ale cestou si vyřídil mobil, nějaké ty maily a udělal si manikúru. To přeháním, uznávám, ale šel jako šnek. To prosím ne. Chce to svižnou chůzi, protože v tunelu za Vámi je další vlak a rád by také vjel do stanice.

Neustupujte z bezpečnostního pásu. Pokud tak učiníte, vlak odjede.

„Pane řidiči, můžete mi, prosím, otevřít dveře, já tam mám dceru,“ řeknete. A pan strojvedoucí otevře. Sice neochotně, a naštvaně, ale otevře. Proč naštvaně? Protože NENÍ řidič, ale strojvedoucí.

„Pane strojvedoucí, můžete mi, prosím, otevřít dveře, já tam mám dceru,“ je mnohem lepší a výsledek je téměř zaručený.

„Pane strojvedoucí, můžete mi prosím otevřít dveře? Já to metro nestihla, ale potřebuji nutně tímto metrem jet,“ je věta, kterou snad ani nezkoušejte říkat, pokud by Vám ujelo metro, a Vy jste se chtěli mocímermo do soupravy dostat. Popsaný postup je možné užít skutečně jen, když máte v soupravě dítě, nebo v jiné ZÁVAŽNÉ krizové situaci. Není určen, pokud chcete jen to metro stihnout. Obecně platí, že je-li soupravy připravena k odjezdu, je nutno bezpečnostní pás uvolnit a odjezd umožnit. V tunelu už jede další souprava a koleje musí být volné. Takže samotný mnou popisovaný postup je dost na hraně grafikonu, ale pokud to uděláte svižně a slušně, myslím, že Vám strojvedoucí vstříc vyjde. Samozřejmě, vyjít vstříc nemusí, ale pokud se jedná o dítě, myslím, že vyjde.

Co ale dělat, pokud souprava s dítětem už odjela? Nejste nijak domluveni, dítě v čudu, a co teď?

Platí to, co v minulém případě. Za prvé se uklidněte. Pokud se Vám povedlo vidět zadní část odjíždějícího vlaku, je to velká výhoda. Proč? Protože každý vlak má v rohu za sklem takové číslo. Je buď jednomístně, nebo dvojmístné. Bude dost výhodou, pokud si jej zapamatujete. Neboť takto se souprava identifikuje. Je to číslo oběhu a podle něj každý v metru pozná, o jakém vlaku se hovoří.

Jakmile tedy víte, že Vám dcera odjela ve vlaku s číslem 23 za sklem, máte napůl vyhráno. Pokud nevíte číslo oběhu, prosím, koukněte se na hodinky. Ať alespoň znáte čas, kdy se to stalo. A co bude dál? Budete volat Policii? Není důvod. Najděte dozorčího. Většinou je nahoře, tam, kde se označují jízdenky. Zaklepejte na něj a řekněte mu, co se stalo. A já Vám teď dám dvě možnosti, jak dozorčího informovat. A Vy si sami v duchu vyberte, která z možností spíše povede k tomu, že najdete své ztracené dítě.

Možnost první:

„Dobrý den, pane dozorčí. Odjela mi dcera. Ve vlaku 23 směr Zličín. Je v posledním voze. Jmenuje se Johanka, je jí 10, má na sobě žlutou bundu a čepici se Spidermanem.“

Anebo, druhá možnost:

„Jéžiš. To jsem ráda, pane výpravčí, že jste tady! Odjela mi dcera. Ne tahle, co držím za ruku, ale druhá. Já mám dvě. Každá má sice jiného tatínka, ale mají se rády, jsou spolu odmala. Na tu starší ten otec neplatil alimenty. To je, co? Chlap si udělá dítě, ale platit na něj, to se mu nechce, to ne. Vidíte, jak holka bulí! Má strach že sestřičku neuvidí. Nebul!!! Kdy odjela? No teď? Jak jakým směrem? Jo, kam jsme jely, jo? No, na plavání přece. Holka má skoliózu, musí chodit plavat. Já to měla v mládí taky, ale vyrostla jsem z toho!“

Pokud si myslíte, že přeháním, tak vězte, že ne. Popsaný příklad číslo dvě je skutečný a pravdivý. Opravdu cestující mnohdy dozorčímu řeknou všechno možné, jen ne to, co je potřeba k tomu, aby se holka našla.

A Vy jste tedy správně pochopili, že příklad číslo jedno je správně. Mluvte stručně, jasně a dávejte informace, které jsou nutné k nalezení dítěte. Nevymýšlejte si! Pokud si říkáte, proč byste si měli vymýšlet, tak vězte následné: Souprava má pět vagónů. Tak to je dané. Divili byste se možná, kolikrát já slyšel, že zapomenuté dítě (nebo věc) je v sedmém vagónu u osmých dveří. Souprava má, opakuji, vagónů pět, a dveře čtyři. Když se Vám cestující dušuje, že něco nechal v sedmém vagónu, že sedmička je totiž jeho šťastné číslo, a on do jiného prostě nechodí, tak nezbývá nežli pokyvovat a myslet si svoje.

Tedy, pokud Vás metro rozdělí, zkuste dojít svižně za strojvedoucím a neříkejte mu: „Pane řidiči!“. Může se stát, že strojvedoucí nebude reagovat. Pochopte, on tam není od toho, aby komunikoval s cestujícími, a občas se jej lidé ptají na cestu, jakou jízdenku si koupit, a tak podobně. On vysílačkou dostává třeba pokyn, aby urychlil odjezd, že další souprava čeká v tunelu, takže je třeba možné, že nebude reagovat. Má odpovědnost za stovky lidí v soupravě. Pak se zachovejte tak, jak je psáno výše, kontaktujte dozorčího, a sdělte mu číslo oběhu soupravy. Jakkoliv si myslím, že strojvedoucí by Vám vstříc vyšel vím, že mnohdy je pod velkým tlakem a musí co nejrychleji opustit stanici. A vím, že někteří cestující moc nemají soudnost, když jsou za strojvedoucím a ptají se jej, jestli jízdenka, kterou drží v ruce, jim vystačí do ZOO a zpátky, přičemž požadují, aby strojvedoucí při své odpovědi uvážil, že oni se chtějí podívat na slona, což tedy zabere nějaký čas, a jestli by jim pan strojvedoucí nemohl poradit, či nějak zjistit, kudy nejlépe v ZOO ke slonům? Takže ano, může se stát, že pan strojvedoucí nezareaguje, protože prostě nebude mít k dalšímu otevření dveří časový prostor. Je nutno chápat, že jakmile otevře dveře, spousty cestujících to budou považovat za signál k držení dveří pro další své dobíhající kamarády. Takže směrem ke strojvedoucímu to prosím berte jako možnou ŽÁDOST s tím, že on nemá úplně v popisu práce žádosti vyhovět. Ale já kluky znám, většinou vyhoví. Jsou to normální tátové od rodin, a pokud nebudou v závažném časovém presu, vyhoví.

Pokud vlak již odjede, či pokud strojvedoucí nevyhoví, dojděte za dozorčím. Řekněte mu vše potřebné, on ví, kam zavolat a co udělat.

Nejlepší samozřejmě je, pokud jste na danou situaci připraveni. Tedy domluveni s dítětem, co a jak dělat. To je nejlepší a nejjednodušší řešení. Dítě na Vás počká na následující stanici, Vy dojedete za ním, máte všichni zážitek. Pokud ale domluveni nejste, a pokud už vlak odjel, dozorčí to vyřeší. Zavolá na stanici, kam vlak přijíždí, zavolá na dispečink, prostě ví co a jak.

„A co když dozorčí zrovna nebude ve své kukani?“ můžete se zeptat.

Ano, to se může stát. On (ona) má spousty jiné práce, nemusí tam být pořád. Pak zvednete mobil a zavoláte na Policii. Číslo znáte. 156, či 158. Ale až tehdy volejte, pokud předchozí kroky selžou. Zažil jsem osobně tatínka, co v podobné situaci, kdy měl dítě ve voze metra a sám stál na nástupišti, rovnou volal 158 a povídá: „Stojím tady na nástupišti, dítě ve vlaku, pošlete hlídku, ať otevře ty zatrolené dveře od soupravy!“. Neřekl „zatrolené“, ale použil jiný, o dost expresivnější, výraz.

Jakkoliv chápu, že pro rodiče může být traumatizující stav, že má dítě někde, kde není pod jeho kontrolou, prosím, nejprve se, coby rodič, vždy UKLIDNĚTE. Jakmile rodič propadne na nástupišti hysterii, začne křičet, slzet, zoufat si a naříkat, dítě ve voze to vidí. A slyší. Ty dveře nejsou zvukotěsné. A když vidí jednoho z rodičů, jak s pláčem objímá zbylé dítě a děkuje Bohu, že mu alespoň jedno zanechal, a že na to druhé nikdy nezapomene, tak logicky, propadne hysterii i to odjíždějící dítě.

Já musím říci jednu věc. Setkávám se s podobnou situací v metru dost často. Dítě odjede, rodič se zhroutí. A já vidím, jak se kdo chová. A říkám odpovědně, že NEMÁM, strach o budoucí generaci. Jakkoliv je ta situace vždy dost vyhrocená, tak nejracionálněji, tedy rozumově nejlépe, reagují většinou ty ztracené děti. Jasně, je to pro ně šok, když rodič zůstane na nástupišti a souprava se odjede. Ale ty děti se většinou srovnají mentálně dost rychle. Po pár okamžicích začnou uvažovat. Počkají na příští zastávku, vystoupí, nebo samy dojedou do cílové stanice, kam měly jet. Zatímco maminka (tatínek) se někde hroutí a dýchají do pytlíku, dítě má zážitek a jede poprvé samo metrem.

Tohle platí pro děti tak ve věku osm až jedenáct let. Mladší děti jsou ještě malinké na to, aby dokázaly vyhodnotit situaci a povětšinou brečí. A ty starší? Děti starší jedenácti let povětšinou 100 až 150% času tráví na mobilu, přítomnost rodičů nijak nevnímají, takže případné rozdělení vnímají spíše jako čas navíc, kdy mohou být ještě více na mobilu. A když jim matka volá, že se rozdělily, tak jen nadávají, že jim matka voláním přerušila video, na které koukaly. Jsem hluboce přesvědčen, že takový třináctiletý dospívající tvor mnohdy ani netuší, že je v metru, a že není doma. Protože jeho pozornost končí u displaye mobilu.

Tedy resume: Uklidněte se. Pokud je to možné, požádejte pana STROJVEDOUCÍHO o otevření dveří. Pokud to již možné není, najděte dozorčí (ho) a ona (on) to vyřeší.

Situaci řešte hned. Znal jsem rodiče, kteří přišli po hodině s tím, že syna hledají, ale asi nebudou úspěšní, tak jestli by šlo nějak něco udělat? Že mají takový divný pocit, když je syn již hodinu v čudu. Je mu šest a možná by se to mělo řešit.

A nebojte se. Metro opravdu lidi nežere, takže se určitě zase shledáte. Jen prosím, uklidněte se, když se toto stane. Domluvte se s dětmi předem, co byste dělali v dané situaci, ale pokud se skutečně stane, že dítě odjede, a Vy nevíte, nejprve se nadýchněte, nepropadejte panice či zoufalství, ale racionálně vše řešte.

Přeji všem mnoho příjemných zážitků při cestování v metru a vůbec při cestování obecně.

Snad Vám můj dnešní článek pomohl. Příště, pokud bude zájem, si napíšeme, co dělat, pokud v metru ztratíte nějakou věc.

Váš Vasil Kladívko.