Článek
Úvodem dnešního povídání chci jasně říci, že NENÍ, opakuji NENÍ, mým cílem kohokoliv kritizovat, snižovat úroveň něčí odbornosti, či snad napadat existenci zubní pohotovosti, jako takové. To ne! To rozhodně ne! Jsem rád, že takový druh služby u nás je, doktorů, sester a ostatních pacientů si vážím. Mám rád všechny lidi a každý si zaslouží úctu. Následně popsaný zážitek je jen mou osobní, subjektivní, zkušeností, a nemá za cíl nic jiného, nežli třeba trochu váženého čtenáře pobavit. Nevymyslel jsem si nic, skutečně jsem to zažil. Ovšem, jak psáno výše, nikoho nekritizuji, na nic si nestěžuji. Můj cíl je čtenářův úsměv.
Nesmím též zapomenout uvést, že mám zubaře. Mám zubaře, ke kterému pravidelně docházím, máme se vzájemně v úctě, on se mi stará o chrup. Nechci dopadnout jak hrdinové pořadu Výměna manželek, kde většinou všichni čtyři účinkující mají 30 zubů. Myšleno všichni účinkující dohromady. Na kontroly tedy chodím pravidelně, do chrupu (co se dá dělat), když je nutno, tak investuji, a jsem zodpovědný.
A přesto:
Je pátek večer, hodiny v práci ukazují 19:55, a já právě nastoupil na první ze dvou nočních směn, co mám před sebou. Začínám ve 20:00. Kolega, co měl denní, mi předává směnu, povídá, co je nového, já koušu do housky, poslouchám jej…a najednou křup! Zlomil se mi zub!
Kolegovi říkám, že zub je kaput, že v pondělí musím zavolat svého zubaře a je mi jasné, že tohle bude zajímavý víkend. Při každém slovu, které se snažím vydat, můj jazyk naráží na špičku zůstatku zubu. Špičku, co trčí do dutiny ústní, drásavě dře jazyk do krve a já tuším, že tohle bude ještě zajímavé. A bylo. Během hodiny jsem měl jazyk do krve. Zub nebolel, ale jazyk ano. A pak hlava. Nemohl jsem promluvit, nemohl jsem polknout, nemohl jsem ani jíst, ani pít. Zkrátím to. Vydržel jsem do neděle ráno. Dvě noci jsem to vydržel. Obě noční směny. Ale v neděli ráno jsem prostě musel dojet na pohotovost a požádat o provizorní zabroušení té špičky s tím, že ostatní udělá můj zubař, až bude v týdnu v práci.
Byl jsem od návštěvy pohotovosti zkušenějšími a znalejšími kolegy v práci varován. Prý jsou tam řezníci, prý zuby neopravují, ale jen trhají. Namítám, že chci jen zbrousit ten trn, co trčí do dutiny. Nechci nic více. Kolega mi nabízí, že mi to pilníkem zbrousí on, tady v práci. Odmítám. Nejsem blázen a raději se svěřím profesionálům. Měl jsem to přijmout. Ale o tom níže.
Tak tedy. Je neděle, 7:05 ráno. Vcházím do té příslušné budovy v centru, kterou mnohý obyvatel našeho krásného hlavního města zná. Jdu do příslušného patra. Na schodech potkávám jakousi cizinku. Mladé, tak šestnáctileté děvče. Je to krásný člověk a já mám po chvilce zjistit, že to není šestnáctiletá studentka, ale že je to doktorka, která mne bude ošetřovat. Takže asi bude starší, než mnou odhadovaných 16. Opravdu nádherná osoba.
Vejdu do čekárny.
„Už jste tady byl?“ táže se mne sestra. Je taky moc milá. Šestnáct jí tedy určitě není. Je jí více. Asi o 50 let více. Ale to je celkem jedno.
„Ne…jsem tady poprvé…já, víte…mám tady…,“ začnu ukazovat můj problém, ona mne uzemní: „Vyplnit papír, sednout! Čekat!“ ukáže na jakýsi dokument, který mám vyplnit a kamsi odejde. Tak sedám a začnu vyplňovat. Jméno, příjmení, kdo všechno smí být informován o mém zdravotním stavu…píšu. V čekárně je nás hodně. Asi deset, možná patnáct. Tak nějak mi dojde, že jsem jediný Čech zde. Na chodbu slyším přes dveře ordinace, jak se jakýsi cizinec domáhá ošetření, kdežto je mu namítáno, že nemá ani doklady, ani kartičky pojišťovny. Takže je to problém. On říká, že kartičku má, ale ne u sebe, ale že ji donese. Je mi jasné, že zaměstnanci zde si zažijí svoje, a že nemají lehký život. To je mi naprosto jasné. Diskutovat s lidmi, z nichž mnozí nemají své věci v pořádku a domáhají se ošetření. Musí to zde někdy být dost dobrodružné, odhaduji.
Jakási zmatená spolupacientka se mne ptá, co má kam napsat, a jestli zubní pohotovost je zde. Neumět já ještě ze školy dobře rusky, vůbec bychom se nedomluvili, protože ona jiný jazyk neovládá. Radím ji. A pak jdu na řadu! Jdu do jedné z ordinací. Je tam ta mladá doktorka a jakási, již nemladá sestra. Není to ta sestra, co mi dávala papír k vyplnění, ale jiná. Ordinace je malá, je tam jen křeslo pro pacienty, nějaké skříňky, stolek, za kterým sedí právě zmíněná sestra a velké okno. Dalo by se říci, prostor jako dlaň.
„Dobrý den,“ zdravím to doktorské mládí.
„Čepici na věšák, tašku si odložte!“ zní rozkaz sestry. Mezi sestrou a doktorkou, je dvougenerační věkový rozdíl. Sestra má ordinaci evidentně pevně v rukách. Tady vládne ona!
„90 korun!“ řekne ještě přísně. Znamená to, že mám zaplatit poplatek. Nemám s tím žádný problém. Za práci se platí, to je jasné.
„Můžu kartou?“ táži se. Měli byste sestru vidět. Právě jsem jí zapálil dům a znásilnil psa. Přesně tak se na mě tváří.
„To nemáte hotově?“ zeptá se mírně ironicky a já říkám, že mám, ale nevím, jestli ona bude mít na tisícikorunu.
„No, nějak to dám,“ vzdychne ona. Už ji štvu, a to jsem jen vešel. Poznám to. Našla devět stokorun. Pokládala je obřadně na stůl, občas se zarazila při počítání, ale nakonec napočítala devět set. Deset korun jsem nechal jako dýško.
„Tu tašku si odložte!“ rozkáže mi. Na mysli měla moji tašku s počítačem. Na noční si jej s sebou beru, a když je volněji, přehrávám si na něm filmy.
„Kam?“ ptám se.
„Co kam?“ nechápe ona můj dotaz.
„Kam si mám dát tu tašku?“ ptám se. V celé ordinaci není jediné místečko, kam bych ji tak nějak s klidem mohl umístit. Můj pohled letí ordinací a já vážně nevím, kam si tašku dát.
„No tam si ji brát prostě nebudete!“ zahrozí mi ona a ukáže na křeslo zubařské.
„Kam ji ale dám?“ rozhlížím se.
„Odložte si tu tašku, prostě!“ říká ona přísně. Je mi jasné, nejsem hloupý, že tohle je poslední varování, kdy ještě nedojdu úhony. Je mi jasné, že další upozornění již bude s pohlavkem. Abych neprovokoval.
Pokládám ji na zem a namítám, že v tašce je počítač.
„Hm. To je pěkný!“ vzdychne ona. Co jí to jen ti lidé dělají? Nosí si k zubaři počítač! Čeho se to ona jen dožila? Šedesát let je zdravotní sestrou a to co dělají lidé teď, to je vrchol! Kam ten svět spěje? Tohle neřekla, ale bylo jasné, co si myslí.
„No, sem asi ne, že jo?“ zhodnotila místo, kam jsem si tašku položil.
„Tak tady?“ pípnu nesměle a ona odfrkne: „No, tak když vám nevadí, že až někdo otevře dveře, že vám to rozbije…mně je to jedno. Je to vaše taška!“ kroutí nade mnou hlavou. Jsem prostě ztracený případ.
Evidentně mě měla plné zuby. Toužebně jsem koukal na zubařské křeslo a čekal, kdy již na něj budu vpuštěn. Ale ještě jsme neměli se sestrou hotovo. Ještě zbýval jeden dotaz.
„Vyplněno máte?“ zeptala se přísně, koukajíc na papír, co jsem měl vyplnit.
„Mám,“ špitl jsem.
„No, tak běžte, sedněte si! Na co čekáte? Až vám pošlu žádost s kolkem?“ rozkázala sestra a smála se svému vtipu. Bylo nad slunce jasné, kdo je v této ordinaci pánem. Jestli sestra, nebo to doktorské mládí.
Sedám si do křesla, popisuji svůj problém. Snažím se o vtip, říkám, že kolega chtěl zub pilovat pilníkem.
„Nemluvte!“ rozkáže od stolu sestra.
„Pardon,“ omlouvám se.
Doktorka pracuje. Je jemná, milá, snad by se mnou i komunikovala. Mluví česky, docela s milým přízvukem. Ale stejně jí není dopřáno.
„Co je to za ulici, kde bydlíte? Já to nemůžu přečíst?“ ozve se sestra od stolu. Jak bych její tón popsal? Viděli jste někdy nějaký film, kde nějaký gestapák vyslýchal zadrženého? No tak zhruba tak nějak se nyní sestra ptala.
Odpovídám název ulice, kde bydlím, sestra mne okřikuje, ať nemluvím, že paní doktorka se pak nedostane do úst. Jsem snad poprvé u zubaře, nebo co? To je dneska tedy den!
Mlčím. Doktorka mi oznamuje, že provizorně obalí tu špičku zlomeného zubu výplní, že to nebude drásat jazyk, ale že mám neprodleně navštívit svého zubaře, ten vše napraví. Mám pocit, že i ona se bojí mluvit.
„Vy jste si změnil jméno, jo?“ ozve se opět sestra.
„Já? Ne!“ hlesnu. Ale, kdyby na tom trvala, změním si jej. Jak řekne ona, tak to bude!
„Hmmm, jasně,“ řekne sestra a z jejího tónu chápu, že mne prokoukla. Moc dobře takové ptáčky, jako jsem já, ona zná. Nejsem tak neprůhledný, jak si myslím. Na ní si nepřijdu.
„Fakt, jmenuji se celý život stejně, omlouvám se za to,“ snažím se ještě namítnout, ale sestra křičí: „Nemluvte, jsem řekla! Když mluvíte, nejde vás ošetřit!“
„Promiňte!“ omlouvám se.
Končíme. Celý zákrok trval asi minutu, možná dvě. Beru si čepici a tašku.
„Proč jste se ptala na to jméno?“ najdu v sobě odvahu a zeptám se.
„Jsem tady to psala do počítače a vyběhl jste mi tady jinak!“ dozvím se vysvětlení.
„Já?“ nechápu.
„Někdo jiný, ne! Někdo, kdo se jmenoval stejně jako vy, ale jinak!“ dává vše do pořádku sestra. Prostě někdo, kdo se jmenuje jako já, ale jinak. To dá rozum, že? Teď už je to naprosto jasné.
Odcházím. Jsem unavený, ale spokojený. Dvě probdělé noci za sebou. Rozbolavělý jazyk naráží na provizorní výplň a po dvou dnech se konečně nepíchá o trn zubu,
Jedu domů. Rychlá sprcha, a honem spát. Únava vítězí. Spím. Vzbudím se za čtyři hodiny. Au!
Jazyk naráží na trn zubu. Plomba je pryč. Slovo PROVIZORNÍ bylo v tomto smyslu skutečně zásadní. Plomba někam zmizela. Prostě nebyla.
„Dej si tam žvýkačku, tou to obal, a v pondělí zavolej svému zubaři! Pohotovost je tak, když potřebuješ zub vytrhnout. Za co asi měla ta doktorka tu plombu chytit, když ten zub byl odlomený?“ řekla mi moje paní. Ona je chytrá. Ona se vyzná. Ještěže ji mám.
Dal jsem tam žvýkačku, v pondělí šel k zubaři a ten vše vyřešil.
Jak psáno. Není mým cílem hejtit nějak zubní pohotovost. To ne. Ale moje zkušenost je taková, že jsem narazil na zajímavou doktorku, velmi svéráznou sestru a výsledný zákrok vydržel…no nevím jak dlouho, neboť mne provizorní výplň opustila ve spánku. Ale dlouho ne.
Je dobře, že pohotovost máme. Je dobře, že máme doktorky a sestry. Je všechno dobře. Já tomu, kdo by chtěl navštívit toto zařízení, jen poradím: neberte si s sebou počítač, a HLAVNĚ, neměňte si jméno! NIKDY! Rozumíte? Nikdy si neměňte jméno. Sestra to pozná! Nejste tak chytří, jako ona!
Váš Vasil Kladívko
