Článek
„Promiňte, nejste ten….ten….ten známý kuchař z televize?“ oslovila mne ta paní.
Zrovna jsem si sedl ke svému hamburgeru. V provozovně rychlého občerstvení. Tu ženu jsem zpozoroval dávno. Viděl jsem, jak mne zkoumavě pozoruje. Věk asi 45 let. S sebou dvě slečny. Jak se mám za chvilku dozvědět, jedna je její dcera (14 let) a druhá její kamarádka stejného věku. Všechny zašly na hamburger, a koho to tam nepotkají? Mne! Televizní hvězdu kuchařských pořadů. Megastar českých televizí!
Abych to vysvětlil: S Romanem Vaňkem, slavným to kuchařem, si mne lidé pletou často. Proč? Nejsme si zase tak podobní. Ale máme oba stejný kožní problém. Máme oba takové černé kruhy kolem očí. A i když si nejsme úplně podobní, tak přece jen jistá vizuální spřízněnost tady je. A když k tomu připočteme ty kruhy….no zkrátka a jednoduše občas mne někdo osloví s tím, že se domnívá, že jsem on. Někdy mám sto chutí říci: „Ano, jsem to já! Roman Vaněk! Půjčte mi peníze! Kdybych je nevrátil, přijďte si pro ně do televize, kde budu natáčet!“. Ale nepovím to. Jsem slušně vychovaný. Jen lidem vysvětlím, že je to omyl, že já NEJSEM Roman Vaněk, slavný a skvělý kuchař, jsem jen strojvedoucí metra, vařit neumím a ani se to nechci učit. Většinou toto postačuje. Lidé se omluví, odejdou. Ovšem tato paní ne. Protože na moji odpověď: „Dobrý den, madam. Ne, nejsem to já. Já nejsem žádný kuchař!“ reagovala: „Ale to neříkejte! No, dobrá, nejste třeba tak slavný, jako Pohlreich, ale kuchař přece jste. Nebuďte zbytečně skromný! Nepodceňujte se, přece!“ a sedla si k mému stolku.
„To je moje dcera, Karolína, a to je její kamarádka Ester. Chodí do deváté,“ představila mi svůj doprovod. A dodala: „Já jsem Jana, těší mne!“. Sedla si a koukala na mě bez jediného mrknutí. Seděla, koukala. Mlčela.
„Mami, kdo to je? Já ho vůbec neznám!“ špitla dcera. Špitla tak nahlas, že to bylo slyšet až na Marsu.
„To je ten známý kuchař, holky! Máme štěstí, že jsme ho potkaly!“ odpoví máma a dcera na mě kouká, kroutí hlavou, že mě nezná a kamarádka se jí ptá: „Kdo? V čem hrál? Já ho neznám! To je nějaký sportovec?“
A dcera své kamarádce odpoví: „Tohle? To asi sotva! Koukni, jak je tlustej!“. Kamarádka souhlasně pokyvuje.
„Víte, mistře, my do Prahy moc nechodíme. Jako do centra. Jednou za čas. A vyjdeme si, a koho nepotkáme. Vás! Máme neskutečné štěstí! Praha je plná celebrit!“
„Madam, to je omyl. Já nejsem ten kuchař! Já nejsem vůbec kuchař!“ namítám.
„Ne! Opravdu to neříkejte! Vaříte báječně. Tedy…..i když….no, nezlobte se, mistře, ale já to zkrátka musím říci. Nebudete se zlobit, když to řeknu? Tak já to tedy řeknu! Vařila jsem podle vás kuře. Nedávno. No….nechci být zlá, ale když chcete, když na tom trváte, abych byla upřímná, tak já to tedy povím. Moc se vám to tedy nepovedlo! Nebylo dobré. Mistře!“
„Mami, jaký kuře?“ ptá se dcera.
„To v sobotu!“
„Jo tohle, tak to bylo hnusný! To vařil on?“ ptá se dcera matky a ta odpovídá, že v podstatě ano.
Dcera a kamarádka hledají na mobilu, kdo jsem.
„Paní. Tohle je omyl. Vy si mě s někým pletete! Já vím, že vypadám jako Roman Vaněk….“, namítám a ona vyhrkne: „No jistě! Roman Vaněk! Tak jste to vy! Já si nemohla vzpomenout na jméno! Já věděla, že to je nějak od „M“, nebo tak nějak. Pane Vaněk, můžu být upřímná? Já jsem moc ráda, že vás potkávám. Já vám chtěla napsat. Někam na ten Tik-Tok, nebo tak! Upřímně, ano? Jedna věc mne trápí. Věci na to kuře mne stály tisíc korun. Řekněte, kdo mi to zaplatí? Já to dělala podle receptu od vás! Všechno dle návodu. Do písmene!“
„Tisíc korun?“ divím se.
„No, chápu. Jste hvězdný kuchař. Každý se musíme nějak živit. Ale víte co, já jsem s holkou sama. A takhle tahat peníze ze samoživitelek? No, nevím nevím. To vás ta moje tisícovka snad ani nemůže těšit, ne? Vy byste mi teď těch tisíc korun asi nedal, co? Co to pro vás je? Pár peněz. Jste celebrita. Peněz máte, že nevíte co s nimi. Ale co já? Samoživitelka! Víte, kolik to pro mne je? Tisíc korun!“
„Madam. Pusťte mne, prosím, konečně ke slovu! Já nejsem ten, kdo si myslíte, že jsem! To je omyl! Celou dobu se mýlíte!“
„Aha. Chápu. Jde o peníze. No, tak nic. Rozumím. O tu tisícovku jde. Nejsem hloupá. A taky asi jde i o něco jiného, že? Slavný kuchař, co lidem vaří jídla, dělá machra, a přitom se tady cpe hamburgerem zabaleným do papíru. Chápu! To by se nikomu nelíbilo být takhle přichycen. Já tomu rozumím!“ mrkla na mne spiklenecky a dodala, že ona je můj člověk. Nikomu to naše tajemství (koukla na hambáč) nepoví!
„Mami! Hrál v Ulici?“ ptá se dcera maminky, koukaje do mobilu. Kamarádka říká, že určitě ano, protože tam hrál přece každý. A kamarádka směrem ke mně vznese dotaz: „Hrál jste v Ulici?“
„Ne. Nehrál. Vlastně moment!“ opravím vydolujíc z paměti ten okamžik, kdy jsem si jednou přivydělal 500 korun tím, že jsem se nechal natočit, jak zabouchávám dveře auta. To bylo tak: moje dcera skutečně v seriálu Ulice hrála. Kompars. Školačky, co běží po schodech. A já ji vezl na natáčení. Půl dne se to točilo. A mne tehdy natočili, jak zabouchávám dceře auta. A skutečně jsem asi půl sekundy v Ulici hrál. V jednom díle, jednou.
„Hrál,“ odpovídám popravdě.
„To bude on!“ listuje mobilem dcera a ukazuje kamarádce jakési fotky. Střídavě koukají na mne a do mobilu.
„Ukažte, děvčata!“ nakláním jejich mobil ke mně. Nevím, jak to dokázaly, jak na to přišly, ale koukají se fotky Davida Ratha. Tomu nejsem podobný tedy vůbec.
„Mami! On seděl!“ varují přede mnou matku po chvilce holky, když si přečtou, co jsem já skutečně zač! Jaký gauner jsem!
„Pane Vaněk, řekněte, mám doma lososa. Jak bych ho měla udělat? Poradíte?“ nevšímá si dcer matka. Dnes se setkala s celebritou a je jí úplně jedno, jestli jsem seděl, visel, nebo ležel. Teď sedím tady, ona si se mnou povídá. Vůbec jí třeba není nápadné moje odmítání, že to nejsem já. Nebo moje uniforma řidiče Dopravního podniku – metro. Nic z toho jí nezabrání sedět (nepozvána) se mnou u stolku a dolovat ze mne recept na lososa.
„Paní! Poslouchejte mne chvilku! Prosím! Já nejsem ten, kdo si myslíte, že jsem! Chápete mne konečně? Vy si mě pletete! S kuchařem Vaňkem. Ale to nejsem já. Jsme si jen podobní!“ vysvětluji té osobě. Ona kouká, poslouchá, pak se zeptá: „Dávno jsem se, pane Vaněk, chtěla zeptat: Vy máte manželku?“ a hned dodá: „Nezlobíte se, že se vás takto ptám? Ale vždycky jste se mi líbil jako chlap. A já jsem sama….,a když jsem vás teď potkala, tak si říkám, holka, za zeptání nic nedáš!“
„To je pravda, za zeptání nic nedáte!“ souhlasím.
„Ale to já bych klidně i dala. Kdyby na to přišlo, to já bych klidně i dala. Vám ano. Pane Vaněk. A jestli chcete, pane Romane, můžeme si klidně tykat. Já jsem Jana!“
„Mami! Tady píšou, že má dvě ženy. A že seděl. A byl někde v politice!“ nenápadně informuje svoji matku dcera.
„Tak, znova, madam! A naposledy! Já nejsem Roman Vaněk! Pochopte to! Nejsem! Já jsem obyčejný člověk! Co si jen zašel na hamburger. Paní. Vy se pletete!“
Sedí. Kouká. Mlčí. Přemýšlí. Pak řekne: „No….nevím, nevím….,“ a zkoumavě mne pozoruje. Pak se otočí na dceru a její kamarádku a povídá: „Asi holky půjdeme. Když se tady nechce uznat, že je někdo tím, kým je….,“ a naznačuje, že se zvedne. Čeká, zda ji zadržím.
Nezadržím. Ale její výraz se stejně rozzáří: „A jedno selfie, pane Vaněk? Alespoň to by snad šlo, ne?“ vrhá se mi kolem krku a nařizuje dceři, ať nás spolu vyfotí. Nemám sil bránit se.
„Máme to!“ pokyvuje dcera. Udělá raději tři, či čtyři fotky.
„Moc vám děkuji, pane Vaněk. My nebudeme otravovat. Vy určitě máte hlad. Jezte. Vychutnejte si svůj hamburger. My jsme jako hrob. Že slavný kuchař chodí na hambáče. Nebojte, nikdo se to od nás nedozví!“ ujišťuje mne.
Všechny tři odcházejí kousek stranou. Zapínají si bundy a mentálně se srovnávají se svým prožitým zážitkem. Slyším, jak se matka dcery ptá, zda mne vyfotila i s tím hamburgerem? Že za to Blesk dá majlant! Slavný kuchař se cpe hambáči v rychlém občerstvení. Dcera říká, že to tam má všechno, že to cvakla raději třikrát, a že o mámu měla trochu strach, když byla u mě. Že přece jen, seděl jsem v base, a to není jen tak. Kamarádka nechápe, co že to chtějí s fotkou udělat, a když jí obě řeknou, že to prodají Blesku, ona se ptá proč?
„Dluží mi tisíc korun, přece! Sympatický je, ale je dost namyšlený! Všimli jste si, jak byl odtažitý! Jednou chce být hvězda, chce být v televizi, tak musí přijmout to, že jej lidé oslovují. Nic jsme mu neudělali, přece. On si myslí, že je něco víc, ale je obyčejný člověk, jako my!“ vysvětlí jim to Jana.
Rozbaluji si svůj hamburger. Chci jej sníst. Konečně. Ale je úplně studený.
„Jste to vy?“ ozve se mi za zády. A už toho mám dost! Otáčím se a říkám: „Ne!!!!“
Ale jsem to já. To mne oslovil soused. Z baráku. Náhodou mne potkal zde a ptá se, zda jsem to já.
„Jo, jsem to já! Buďte zdráv!“ zdravím se s ním.
Opodál stojící Jana a její doprovod pokyvují hlavou, že to celou dobu moc dobře věděly. Jsem to já!
Být celebritou není lehké. Lidé mnohdy nemají vychování a chovají se, jako byste byl jejich majetek. A když jste celebritě podobný, dozvíte se o ní mnohé. Třeba to, že Roman Vaněk dluží nějaké samoživitelce tisíc korun za zkažené kuře, protože to se mu opravdu, ale opravdu nepovedlo.
Váš Vasil Kladívko.
