Svatý Radek

Svatý Radek.

Radek se opravdu jmenuje Radek Svatý. Kolikrát jsme si z něj z jeho jména utahovali. Komické je, že se narodil 1. listopadu, tedy na Svátek Všech svatých. Je to dobrý kluk. Není to žádný vědátor, to uznávám, ale jako elektrikář ani vědátor být nemusí. Svoje řemeslo zvládá dobře, žije poctivě a počítá roky do důchodu. Je mu 59 let. Neměl moc lehký život. Zejména po stránce vztahové. Byl kdysi ženatý, děti neměli. Rozvedli se. Pak si našel postupně několik žen, s každou byl nějakou dobu, ale vždy to zkrachovalo. Ovšem před třemi lety, ve svých 56 letech, našel konečně tu pravou. Radku. Komické. Radek a Radka.

Radek chodí na pivo do hospůdky tam, kam já. Odtud jej znám. Dříve chodil více, nyní chodí méně. Ale občas zajde. Vypráví nám neustále o své partnerce, Radce. Osobně ji neznáme. Nikdy s ním nepřišla. Ale jak jsme z Radkova vyprávění pochopili, ačkoliv jí je také přes padesát, tak Radka je něco mezi sexbombou, světicí, M. D. Rettigovou a Matkou Terezou. Takový mix dokonalé ženy, dnes již se nerodící. Ale, jak říkám, neznáme ji osobně.

Radek je ze tří sourozenců. On, bratr a sestra. Radkův otec dávno zemřel, matka žije, ale Radek ji nedávno zavrhl. To bylo tak: Radek žil u ní. U mámy. Jen na čas, když se tehdy oženil, bydlel jinde, se svojí manželkou. Ale před svatbou, a i po rozvodu, bydlel u mámy. Třípokojový panelový byt byl pro ně dva tak akorát. Radek a jeho matka.

Ona ta jeho matka byla asi docela dost drsná osoba. Prý mu neustále vyčítala krach jeho manželství, to, že si nenašel novou ženu, se kterou by měl děti, prostě a jednoduše, když nadešel dle jejího mínění správný čas, rozdělila majetek. A Radek ostrouhal. Dostal nějaké úspory, to ano. Poměrně nízké. Ovšem byt dostal bratr a chatu sestra. Takže Radek, ve svých (tehdy) 55 letech, neměl nic. Neměl výhledově kde bydlet, neměl nic. S maminkou se dost zle pohádal. Ona mu vyčetla, že je budižkničemu, že nemá děti, že nemá nic, že promrhal život a on se urazil. A pak potkal Radku. A ta vnesla, dle jeho slov, do jeho života slunce. Po krátkém oťukávání se k ní přestěhoval. A žijí spolu tři roky. Život je slunečním svitem zalitý, denně se probouzí vedle své lásky životní.

„Ona by pořád jen chtěla tamto…no tělesný styk…,“ řekl nám jednou, když popisoval jejich milostný život.

„Hmmmm, to máš kliku,“ odpovídali někteří.

„Ji někdy přiveď,“ navrhovali jiní.

Ale Radek Radku nepřivedl. Protože prostě ona nechtěla. Rád by se s ní i pochlubil, ale ona nechtěla. A tak pro nás zůstávala ženou tajemnou, neznámou paní Columbovou, ženou, kterou jsme měli znát jen z obdivného Radkova vyprávění.

Ovšem osud tomu jinak chtěl. Měl přijít okamžik a paní Columbová, tedy Radka, měla mít své inkognito strženo. To bylo tak:

Radek potřeboval jít na nějaký úřad. Možná i na soud, to já nevím přesně. Ale ve stejný okamžik potřebovala Radka, která nevlastní řidičský průkaz, odvézt na hrob. Své mamince, nebo komu. No a souběh těchto dvou termínů způsobil, že Radek se mne ptá: „Neodvezl bys MOJI Radku na hřbitov? Benzín zaplatím.“

Je jasné, že na úřad za něj jít nemohu, takže na mě delegoval činnost druhou. Říkám, že zrovna v ten určený čas mám volno, Radku klidně odvezu, alespoň ji poznám. A benzín, ať on neřeší. Srovnáme to pivem. A tak, v den předmětný, v čase určeném, čekám na místě smluveném, vyhlížeje sexbombu věku zralého. Nejprve se domnívám, že došlo k omylu, když mi dveře auta otevírá žena vzezření šedivého, neupravená. Vytáhlá, hubená, samá ruka, samá noha. Poznala mne podle auta, které jí Radek popsal. Ano, je to Radka.

„Ahoj, já jsem Radka,“ představuje se, sedá na sedadlo a zapíná bezpečnostní pás.

„Ahoj, Vasil,“ opětuji pozdrav a dávám najevo, že jsem tedy pochopil, že si tykáme. Vím, kam mám jet. Hřbitov ve vesnici asi 50 kilometrů za Prahou. Jsem Radkem dostatečně poučen. Startuji.

„Ty jsi ten, co píše, nebo ten, co chlastá?“ zeptala se Radka, když jsme se rozjeli.

„Prosím?“

„No, já si nepamatuji všechna jména vás, ožungrů, z hospody, tak jsem si vás zařadila podle nějakého rysu. Ty jsi, který?“

„Já? Asi … asi …,“ přemýšlím, a pak řeknu: „…asi ten co chlastá i píše!“

„Aha. Už vím. Ten, co chlastá a má Fabii. To nejsi ty. Ale koukám na tebe, taky chlastáš, co?“

„Teď?“

„No, teď snad ne. Teď řídíš, ale jinak. Docela je to na tobě vidět!“

„Děkuji za kompliment.“

„Ale ne, to neber osobně. Ale vypadáš jako vypítko. A já alkohol nenávidím. Podívám se a vidím. Chlastá! Jako můj soused. Mladý kluk. Kolik mu může být. 42. Více ne. A on je hubený jak tyčka, ale břicho, břicho má takhle!“ naznačí vyboulení a pro vysvětlenou dodá: „Z chlastu! Já mu pořád říkám, sousede, nechlastejte! Ale on si nedá říci! Chlastá! Já jej vždy sjedu pohledem, takhle, od shora dolů, aby jako věděl, co si o něm myslím. A když je na balkoně, co myslíš, že dělá?“

„Chlastá?“

„Hulí a chlastá. Tak já vždycky řeknu Radkovi, aby si vzal hrnek s čajem a já i on sedíme vedle na balkoně a povídáme si o tom, jak je chlast škodlivý!“

„Zase je s ním na světě krásně, ne?“ namítám. Ona mlčí. Pak se zeptá: „Nebo ty chlastáš proto, že chceš umřít dříve? To je taky možnost. Lidi to na světě nebaví, chlastají, aby tady nebyli dlouho. Proč chlastáš?“

„Já nevím, ale já myslím, že zase tak moc nepiju!“

„Pivo si dáš, to mi neříkej! Možná i dvě, co?“

„Denně myslíš?“ ptám se.

„No denně ne. To bys byl tutový ožrala. Ale myslím týdně. Vypiješ dvě piva týdně? Jestli jo, jsi závislák!“

Mlčíme. Nechce se mi vést dialog na téma, proč jsem alkoholik, a co mi to přináší.

„Co to máš vzadu za balíček?“ převede hovor Radka jinam. Všimla si balíčku vzadu na sedadle.

„To je pro moji dceru. Dneska má svátek. Koupil jsem jí chytré hodinky,“ odpovídám.

„To je hrubá chyba. Děti si nemáš kupovat. Proč takový drahý dárek na svátek? Můžeš mi k tomu něco říci? Pozvi ji na zmrzlinu, nebo jí kup čokoládu, ale tohle je hrubá chyba. To se ti vrátí, uvidíš! Až budeš starý, pokud se tedy dožiješ, protože chlastáš, tak pokud se dožiješ, tak se na tebe děti za tohle vykašlou. Uvidíš!“

„Ty máš děti?“ ptám se.

„Tři. Ale už dospělé. Kluk, dcera, dcera. Kluk bude mít letos třicetiny. Dcera 25 a druhá 20. Jsou to dospělí lidé!“

„To jo. Ale pořád je s dětmi starost, ať jim je, kolik jim je!“

„To je právě to, co není pravda. Tady ti osud vrací, jak ses k nim dříve choval. Z tvých slov poznávám, že nemáš s dětmi moc dobrý vztah, že nejsou moc vychované. Je mi tě líto. To může být tím, jak chlastáš. Viděli tě tvoje děti někdy opilého?“

„Co? Asi jo. Nebo ne? Já nevím,“ odpovídám, zaskočen rozhovorem. Čekal jsem to mnohem méně konfrontační.

„Jak nevíš? Taková věc, důležitá věc, a ty nevíš? Já třeba svého otce neviděla jinak, nežli, jak se říká, na plech. Nikdy nebyl střízlivý!“

„Co dělal za práci?“

„Vím, já? Asi něco někde v nějaké továrně,“ odpovídá mi ona a pokračuje: „Já jsem to jasně a striktně zavedla směrem ke svým dětem. Nikdy mne neuvidí opilou, to je jasné, ale nikdy mne ani neuvidí pít alkohol a jíst čokoládu!“

„Čokoládu?“

„Čokoláda je závislost. Já nejsem ráda závislá. Tím jsem si v životě už prošla!“

„Byla jsi závislá? Na čem, jestli to není tajné?“

„Není. Na lásce. Ale řekla jsem si: DOST!“

„Jak se dá být závislý na lásce?“

„Tak předně, musíme si říci, co je láska? Láska je omyl. Přelud. Něco, co vždy cítí jen jeden z těch dvou. A ten druhý, ten, co miluje méně, je pak vždy vítězem. Tím jsem si prošla. Milovala jsem. A když jsem milovala, za svojí láskou jsem šla. Jako slepá!“

„Jakože ses rozvedla, jo?“

„Taky. Ale pak jsem zjistila, vždycky zjistila, že to byl jen přelud. Moje děti mají každý jiného otce. Protože já vždy věřila, a vždy si natloukla. Jsem hloupá nána!“

„Třeba nejsi. Třeba jsi jen věřila tomu nesprávnému,“ nabízím alternativu.

„Ne, ne. Ono je to vyvážené. Jing a jang, znáš to, ne? Když je někdy moc štěstí, musí pak přijít neštěstí, aby to bylo v rovnováze. Takže jsem se lásky vzdala. Cíleně a vědomě!“

„A co Radek? Jak ten do toho zapadá?“

„Jak, jak?“

„No, říkáš, že si vědomě hlídáš štěstí, ale co Radek? Tam jsi přece zamilovaná, nebo ne?“

„Pche! Láska? Zamilovanost? Povídám ti, že jsem si to zakázala,“ říká a zvedne dlaň nahoru, až ke stropu vozu: „…když jsi v emocích, třeba takhle nahoře, tak to je zamilovanost. Jenže pak, ZÁKONITĚ, musí přijít tohle!“ sníží dlaň někam na úroveň řadicí páky.

„Jako pád?“

„No, jistě! Nahoru a dolů. To jsou životní zákonitosti. Já to vím. Já to tak mám. A to jsem si právě zakázala! Mně stačí, když je to takhle,“ ukáže dlaní pohyb, jako vlnky na vodě a dodá: „…když to jen bublá, víš?“

„Bublá?“

„No. Není potřeba, aby to bylo nahoře, protože já vím, že to pak bude dole. Ale když to bublá, VĚDOMĚ bublá, tak já jsem spokojená!“

„Takže s Radkem bubláte?“

„Jak on, to já nevím, ale já ano. Bublám!“

„A to ti k životu stačí?“

„Co já ještě můžu chtít od života? Víš, kolik mi je?“

„Osmnáct?“

„Jsi milý. Ne. Bude mi 60. Za pár let. Děti se se mnou nebaví, mám jen Radka, se kterým bublám, tak co já můžu ještě chtít?“

„Proč?“

„Co, proč?“

„Proč se s tebou děti nebaví?“

„Jsou naočkovány svými otci. Proti mně. Každý z mých mužů mne vždy jen zadupával a srážel! Každý!“

„I Radek?“

„Ne, ten ne. Tam jsem to konečně pořešila. Poprvé ve svém životě. Chceš říci jak?“

„No, spíše by mě zajímalo, co máš s těmi dětmi. Ale budiž. Tak, jak?“

„Jak jistě víš, Radek se pohádal s maminkou. Přepsala majetek na jeho sourozence. No a Radek, ve svých skoro šedesáti, nemá nic. A já mám byt. Radek bydlí u mě!“

„Takže musí poslouchat,“ konstatuji já.

„Nemusí! Chce! To je rozdíl! Vědomě pochopil, že je mnohem lepší, pro jeho život lepší, když do hospody půjde jednou za dva týdny, a ne každý týden. Vědomě a rád si to uvědomil. Stačilo mu to jen opakovaně připomínat. Několikrát denně mu připomenout, co je v jeho životě špatně. A on to pochopil. Nic více není potřeba!“

„Aha. A co ty děti?“

„Jaké děti? My už děti mít nebudeme. Já už nejsem v tomto smyslu žena. Já už jsem nežena. Jestli jako chápeš?“

„Jako že jsi po přechodu?“

„Nemluv tak vulgárně. Ale ano, jsem! Jsem nežena!“

„Aha. Ale já se ptal na tvoje děti. Co je s nimi?“

„Nebaví se se mnou. Syn je naštvaný, že jsem mu prodala byt, kde bydlel. Je to vyžírka!“

„On bydlel v bytě a ty jsi mu jej prodala?“

„Ne. On si to jen myslí. Prostě a jednoduše, byt, kde se narodil, a kde jsme bydleli, jsem já pak opustila, když jsem si koupila ten, co mám teď. A v tom původním bytě zůstal syn. Já mu povídala, že se o něj prostě ale musí starat. Jenže tos neviděl. On si dělal třeba vajíčka a myslíš, že umyl pánvičku? Ani náhodou! Omastek byl nastříkaný na tom obložení kolem sporáku. Třeba. Co já se do něj nahučela. Povídám: Starej se tady o to! Uklízej! Nebo ti to prodám! A on? Ani ty ponožky si neuklidil. Neustále byly na opěradle židle. Já tam chodila na nečekané kontroly. Měla jsem klíče. Ale on ničeho nedbal. No, a tak jsem prostě jednoho dne, když byl kluk v práci, přivedla makléře, a za měsíc měl byt někdo jiný. Aby se kluk poučil!“

„Hm. A on se místo toho naštval?“

„Kdyby jen to. Našel si chlapa, co ho živí. Bydlí s ním!“

„Jako fakt, jo?“

„Dneska je každý gay. Dneska je to snad móda, nebo co. Ale co? Kluk je velký, bude mu třicet, ať si dělá, co chce. Pro mě skončil. Bordelář!“

„Hm. A holky?“

„Říkám, že není na holky!“

„Myslím holky, jako dcery? Ty se s tebou baví?“

„Taky ne. To víš. Otcové je očkují. Jedna fetuje. S tou jsou starosti!“

„No, to věřím. Kolik jí je?“

„25 jí bylo.“

„A fetuje?“

„No, drogy úplně ne. Ale kouří takové ty vodní dýmky a pije. Alkohol. Dnešní mladí se neumí snad ani bez alkoholu bavit. Já jí říkám: alkohol je jako fet. Je to stejné. Dokud budeš fetovat, nejsi moje dcera! Konec, zvonec!“

„Hm. A ta nejmladší?“

„No, tak to si poslechni: od té už jsem babička! To je, co? Já říkám, že ano, ať souloží, ale ODPOVĚDNĚ. A ne, jako králíci. Schválně se tě zeptám: jaká je definice vážného vztahu? Jaký vztah je vážný?“

„Takový, kde se lidé nesmějí?“ tipuji.

„Ne. Takový, kdy dojde k pohlavnímu styku. A víš proč? Protože z JAKÉHOKOLIV pohlavního styku může být nový život. A to je sakra vážné. Tedy, pokud ta dívka je žena ne nežena, jako já. Už.“

„Aha. No to zní logicky,“ připouštím.

„No, a holka se množí jak králík. Má přítele, to ano, dokonce se i vzali. Já jim na svatbu tedy nešla! Já ne! Povídám, jestli tam bude alkohol? A oni, že ano! A já navrhla, NEALKO svatbu. Jestli jako to nechtějí udělat alternativně? Bez alkoholu. A víš, jak to dopadlo?“

„Jak?“

„Nakonec mě ani nepozvali. Tak vidíš. Otcové je očkují!“

„No jo. S dětmi je to kříž!“

„Já myslím ale, že ty to taky děláš špatně. Když se podívám na ten dárek pro tvoji dceru, vidím, že k svátku je to dost drahé!“

„Hm. Já dělám všechno v životě špatně!“ vzdychnu a nemíním se o tom tématu dál bavit.

„Asi ne. Neshazuj se. Kdybys přestal chlastat a začal cvičit, z tebe by možná ještě nějaká ženská měla radost!“

„Já myslím, že moje paní ze mě má radost. Občas,“ namítám.

„Ty máš ženskou, jo?“

„Ano. Alespoň myslím,“ směji se.

„Vážně, jo? No, to bude určitě taky nějaká taková, chlastačka, jako vy všichni z té hospody,“ pokývá hlavou ona.

„Moje paní nepije!“ namítám a Radka se ptá: „A češe se?“

„Jasně, že jo. A ty?“ ptám se já.

„Já taky. Proč by ne?“ urazí se ona.

Mlčíme. Pak mi ještě chvilku Radka povídá o Bohu. O tom, jak to všechno je, jak ona poznala, jak se věci mají, a jak jsou někteří lidé blbí, když nechápou to, co je jasné. Přijíždíme ke hřbitovu. Radka otevře tašku, co měla u nohou.

„Konývka tam bude, že ano?“ ptá se.

„Asi jo. Dost často na hřbitovech bývá,“ povídám já.

„Takže jo. Konývka tam bude, hadr mám, svíčky mám, metr mám, sirky mám, košťátko na ometení mám,“ kontroluje si Radka obsah tašky.

„Metr? Na co metr?“ nechápu já. Ale brzo mám pochopit.

Jdeme k hrobu. Radka přeměří náhrobní desku, do prachu na ní udělá prstem čáru a desku tím rozdělí na dvě poloviny.

„O tuhle se stará ségra,“ vysvětlí mi a pečlivě obstará svoji polovinu hrobu. Zabere jí to asi půl hodiny. Já mezitím chodím mezi náhrobky, koukám, kdy kdo umřel. Pak dojdu k Radce.

„Hryže tě svědomí, co?“ zeptá se ona.

„Cože? Mě? Proč?“

„No, jak chodíš mezi těmi hroby, já tě pozorovala. Říkáš si, co všechno jsi v životě projel, že jo?“

„Ne. Proč?“

„No, to bys měl,“ pokývá ona a ptá se: „Jdeme?“

Sedáme do vozu. Radka říká, že její sestra je naočkovaná svým manželem, a že se s Radkou nebaví.

„Tak jí nebudu uklízet její část hrobu, ne? Nejsem blbá!“

„Ne?“ ptám se.

„Ne!“ odpovídá.

Jedeme. Radka se mě ptá, jaká divadelní hra se mi kdy líbila? Odpovídám, že mám rád třeba hru Romeo a Julie.

„Láska. To je krásné. Věřím na lásku,“ vysvětluji.

„Hm. Tak to jsi pěkně mimo. Ten Shakespeare tam měl příliš mnoho chyb. Tak mladí lidé, jak psal on, nejsou schopni takové lásky!“

„Aha. To jsem nevěděl.“

„Láska je za odměnu, za to, jak žiješ. Život se skládá z odměn a z trestů!“

„Co je trestem?“ ptám se.

„Třeba rakovina. Rakovina je trest za život!“ odpovídá mi ona.

„Moje máma a můj táta vedli nějaký špatný život, že umřeli na rakovinu?“ ptám se a ona řekne rozhodně: „No, samozřejmě! Jak jinak?“

Mlčím. Tohle se mi určitě nechce rozebírat. Jedeme mlčky. Ona začne po chvilce sama.

„Co si myslíš o té vláce na Ukrajině?“

„Nevím,“ jsem stále ještě trošku naštvaný. Nemám rád tyhle chytrolíny, co trousí debilní moudra o rakovině za trest. Sám jsem si s maminkou prožil její umírání. S otce už méně, ale stejně vím, jak je to hrozné. A ona tady kecá něco o rakovině za trest.

„Podle mě je to opět jen o mužském egu. Kdyby se prostě ti dva šašci domluvili, tak co? Kousek jednoho státu by měl ten druhý, ale lidé by tam byli šťastni a je to. O co jde?“

„Co ty bys řekla tomu, kdyby ti někdo, třeba soused, zabral sklep a řekl, že je jeho. Byla bys v klidu, nebo by ses nějak bránila?“

„Jaký soused? Ten opilec? Co ten by dělal s mým sklepem? To nedává logiku!“

Jedeme. Ona povídá o všem možném. Jak duchovně roste, jak drží půsty, jak hledá Boha všude možně a všude možně jej nachází. Pak přejde k tématu SEX.

„Muž potřebuje sex alespoň třikrát do týdne,“ řekne zkušeně a já se podivím: „Opravdu? A není to s věkem různé?“

„No, možná je. Ale Radek, v jeho věku, potřebuje sex třikrát týdně. Tak to prostě je!“

„No, tak to je chlapák,“ směji se já.

„Ty mi opět nerozumíš. Ne, že jej chce. On jej potřebuje!“

„Tak, to ti asi nerozumím, to máš asi pravdu!“

„Prostata. To je ten problém. Muž, jak nesexuje třikrát týdně, má potíže s prostatou. Potíže takového charakteru, že oproti tomu je porod jen procházka jahodovým sadem!“

„Říká se růžovým, ale to nevadí. Takže chlap musí mít sex, i když nechce?“ ujišťuji se.

„I když nechce on, a ani ta žena. Ale je to zdravotní prevence a zdravotní nutnost. Já mám doma kalendář a tam to mám naplánované. Úterý, čtvrtek, sobota. Já už jsem nežena, takže nehrozí nějaké vypadávky z důvodu… no však víš!“

„Aha. To zní romanticky!“

„Ano. Já si to taky myslím. Na sex musí být prostor a čas. To je moje heslo. Žádné zadní sedadlo v autě. Na to jsem byla už jako mladá, že když on po mně někdo něco chtěl, já trvala na posteli a na čase. Dneska už ten čas je, logicky, menší, ale stále ty tři hodiny tomu dáme.“

„Tři hodiny?“ divím se.

„No a ne? Co je při sexu důležité? Doteky. Tři hodiny. Ne v kuse. To ne. Dáme první kolo, jsme u sebe, a jedeme pak druhé a někdy i třetí.“

„Chudák Radek,“ řeknu já.

„Jak, chudák? Snad naopak, ne? Co by za to jiný chlap dal? Ví, kdy bude mít sex, jak dlouho ho bude mít, a že bude, i když se jemu, nebo třeba jeho partnerce nechce. Co bys chtěl více?“

„Radek tě musí strašně milovat,“ ujede mi.

„Musí. Co mu zbývá. Nemá kde bydlet,“ souhlasí ona.

„Já to myslel jinak, ale to nevadí,“ vysvětluji já.

„No, podívej, takhle, co si budeme povídat? Já Radkovi dala do života řád. Nechodí na pivo. Nejí tučná jídla. Nekouká na ty svoje pitomé pořady v televizi. Ale když chceme mít hezký večer, uděláme si čaj a předčítáme si nahlas z knihy. Pokud tedy není úterý, čtvrtek, nebo sobota! To je myslím sen každého muže, ne? Radkovi já poskytuji 100 % svého volného času. A co za to chci? Nic jiného, nežli 100 % jeho času. To je fér, ne?“

„Můžu se na něco zeptat?“

„Ptej!“

„Nebude ti vadit, když tenhle náš rozhovor zpracuji do povídky? Tohle se musí dostat k lidem!“

„Klidně. Sice nevím, co je na tom našem rozhovoru tak výjimečné, ale klidně. Ale hlavně tam ze mě nedělej nějakou ušlápnutou, zakřiknutou, nesebevědomou puťku. To já vážně nejsem.“

„Neboj. Tak to určitě nevyzní. To ti mohu slíbit!“ slibuji.

Jedeme, mlčíme. Již se blížíme k místu, kde ji mám vysadit.

„No, tak zase někdy… já ti moc děkuji, bylo to milé povídání. Je mi líto, že jsi to, jak se říká, odnesl ty, myslím ten odvoz, ale nedá se nic dělat, hvězdy jsou hvězdy,“ řekne mi ona, když už vidíme místo, kde zastavím.

„Jaké hvězdy?“

„No, hvězdy mi řekly, kdy mám jet na ten hrob, přece. Radek říkal, že by mne tam odvezl, ale dnes odpoledne. Jenže hvězdy jasně řekly, že to musí být DOPOLEDNE, a to Radek nemůže!“ vysvětlila mi ona, já brzdím a zastavuji na místě určeném.

„Tohle mi nikdo neuvěří. Až tohle napíšu, stejně si lidi budou myslet, že si vymýšlím,“ říkám si spíše pro sebe.

„Co?“

„Nic, to je jedno. Tak se měj a páček, shledáček!“ říkám.

„Hm. To jsou ty tvoje pózy. Páček, hledáček! To je ono. Stále se za něco maskuješ, a stále nechceš být sám sebou. Jako Radek. Všichni jste stejní. Zapouzdření, za maskou nezájmu. Kdepak. Vy muži jste jedna série!“ pokyvuje ona, a když vidí můj zadumaný výraz, ptá se: „Co si myslíš?“

„Myslím, že Radek je opravdu svatý!“

„No, jistě, že ano. Vždyť se tak jmenuje, ne?“ podiví se Radka, rozloučí se a bouchne dveřmi.

Tohle mi nikdo neuvěří. A přesto jsem si nevymyslel vůbec nic.

Tak to zažil Váš Vasil Kladívko.