Článek
„Ludvík se nám dal na cestu zločinu…zřejmě…,“ smutně mi povídá můj kamarád Jirka. A abych nezačínal od prostředka, tak nyní příběh, který chci vyprávět, utnu, a začnu odjinud, z jiného konce. Či spíše od začátku.
Tak tedy:
Mám kamaráda Jirku. Je o něco málo starší nežli já. Je ženatý, jeho manželka se jmenuje Jana. Jak píši, oba již jsou věku zralého, nebojím se říci, že jsou ve věku, kdy pomalu, zlehka, vyhlížejí důchod. Sice jen zlehounka, ale vyhlížejí. Jako já. Děti mají dvě, obě velké. Jedno z jeho dětí je Jana (jako máma), té je 26 roků, má dítě a je vdaná. Takže Jirka a Jana již jsou prarodiče. A jejich druhým dítětem je již zmiňovaný Ludvík. Chlapec, či spíše jinoch, kterému je čerstvě 22 let. Studuje vysokou školu. Tichý, do sebe uzavřený, hoch. Od mala to byl takový myslitel. Hodně četl, nebo si skládal Lego. Kdykoliv jsem k nim přišel na návštěvu, pořád se na něco vyptával. Nad mými odpověďmi přemýšlel, pak dost často svoji původní otázku rozšířil doplňujícím dotazem. Když dostal pytlík bonbónů, nejprve si všechny bonbóny na stůl pečlivě vyskládal, spočítal je, a až pak je snědl. Příště, když dostal stejné bonbóny, ke své hrůze třeba zjistil, že dnes je v pytlíku o jeden méně nežli minule. Nebo o jeden více. Jak, kdy. Tak, to je Ludvík. Od mala četl. Myslím knihy. Dovedl nacházet nesrovnalosti v těch příbězích, často to se mnou pak rozebíral. S Jirkou, ani s Janou, tedy se svými rodiči, to rozebírat nemohl. Jirka je…jak to kulantně říci…no není úplně intelektuální typ. Stejně, jako Jana. Jsou to obyčejní, prostí lidé, kteří jdou životem, chodí do práce, mají své výplaty, a tak jim to stačí. Aby to nevyznělo špatně, nejsou nějak špatní, nebo zlí. To ne! Mám je rád, jsou to moji přátelé a rád s nimi trávím čas. Jen vím, že když jsme třeba u nich, nebo u nás, na chatě, jistě nebudeme řešit témata, jako jsou červí díry ve vesmíru, či jaká kniha je momentálně top na českém knižním trhu. Budeme se spíše bavit o tom, jak moc zdražila elektřina, či rozebírat poslední díl pořadu Výměna manželek. Nevadí mi to. Vím, že na Jirku s Janou je spoleh, že kdykoliv jsem já, nebo moje paní, v životě něco potřeboval, pomohli mi, a že stejně tak bych pomohl já jim.
Proto, když mi nedávno Jiří volal, ať vezmu moji ženu a přijdeme k nim na víno, řekl jsem, že přijdu rád. A jakmile jsme s mojí paní dosedli v jejich obýváku do sedačky, konfrontoval mne Jirka s tou hroznou novinou:
„Ludvík se nám dal na cestu zločinu…zřejmě…,“ řekl smutně. Koukám na Janu. Ta jen pokyvuje. Postrkuje po konferenčním stolku talíř s jednohubkami, ať si dáme a nestydíme se, ale pokyvuje. Je to tak. Ludva je (zřejmě) zločinec.
Stát se to může. Stát se může v životě leccos, tak proč ne toto? Ale moc se mi to tedy nezdá. Ludvík? Ten Ludvík, který ještě před dvěma měsíci se mnou rozebíral systém školství v Argentině? Nerozuměl jsem tomu ani zbla, ale on byl silně v obraze.
„Strejdo, možná tam pojedu,“ řekl mi tehdy.
Ano. Jeho profesor na vysoké škole si Ludvíka oblíbil. Povedlo se mu (tomu profesorovi) získat nějaký grant na cestu do té vzdálené země, a vypadá to, že Ludva bude tím, kdo tam v rámci grantu pojede též. Bylo vidět, jak se těší. A proto mne teď udivuje, když slyším, že tento Ludva, vzorný student Ludva, se dal na cestu desperátskou, končící vězením. S výhledem přes okna zamřížovaná.
„A jak to? Co provedl?“ ptám se a moje paní do mě šťouchá, ať nejsem netaktní. Ale je vidět, že ji to také zajímá.
Jirka nám všem nalije panáka slivovice, pokyvuje, mlčky kouká na hladinu toho alkoholického nápoje, pak vzdychne, nedechne se a seznámí nás s tím, co se stalo.
„Nechal se tetovat!“ řekne rezignovaně a „kopne“ do sebe slivovici a nalije si hned další.
Ano. Dozvídáme se, že Ludvík se nechal tetovat. Před třemi dny. Pokud čekáte, že příběh pokračuje tak, že se nechal tetovat, pak přepadl banku, zmlátil kolemjdoucí babičku, vystřílel blízkou hospodu, a ještě podváděl na DPH, tak se nedočkáte. Jediným úkonem, který Ludvík udělal, je to tetování. Podle toho Jirka usoudil, že jeho syn je zločinec.
Nelze Jirku odsuzovat. Jsme oba ze staré školy. Je nám přes 50. Takže jsme vyrůstali v době, kdy tetování na těle bylo jasným poznávacím znamením mukla neboli vězně. Kdo byl tetovaný, seděl. Podle toho se poznal kriminálník.
„Počkej. Jen podle tetování jsi usoudil, že Ludvík je zločinec?“ ujišťuji se.
„Dal se ke gangu. A ke komunistům! Oboje tam má napsané!“ vysvětluje Jirka a Jana jen smutně pokyvuje. Co je to jen potkalo?
Důvtipnému čtenáři jasně došlo, že Jirka tetovaný není. Ani Jana. Dokonce ani já a moje paní nejsme. Já osobně tetování nemám rád, ale to jen proto, že se mi nechce, aby někdo píchal do mého těla. Jinak, ať se každý ozdobí, čím chce. To je každého věc. Kolikrát, když jsem v létě u moře, koukám a snažím se rozpoznat, co jaký nápis má znamenat.
Mimochodem, s tím mám jednu velmi humornou příhodu. V roce 2005 jsme byli s mojí paní u moře v Itálii. Nahoře, v Rosolina mare. Moje paní se tam seznámila s jednou Češkou. Také tam byla na dovolené. Jmenovala se Ivana a byla z Tábora. Dost jsme se tam na té dovolené potkávali. Úmyslně, samozřejmě. A jednou jsme byli spolu v moři. A Ivana, ta účetní z Tábora, měla na zádech tetování. Takhle nahoře, až skoro na krku. Čínský znak. Vlastně tři. Já čínsky umím. Je to jedna z mých dovedností. Učil jsem se čínsky osm roků, tento jazyk ovládám. Není tak těžký, jak se může zdát.
No a Ivana měla na zádech nápis. Jak to říci slušně? No, stálo tam, velmi VOLNĚ, přeneseno toto: „Jsem žena, která ráda poskytuje rozkoš mužům za peníze!“ Číňané mají pro tyto ženy speciální slovo. Konec konců, i my jej máme. No, tak tohle měla Ivana na zádech. Ptal jsem se jí, zda tuší, co tam má napsáno? Řekla mi, že jí v tetovacím salónu řekli, že to znamená: „Svobodná dáma“, a že se jí ty znaky líbily. Tak si je tam (cituji): „….nechala švihnout!“
Neměl jsem to srdce vysvětlit Ivaně, co vlastně tak hrdě nosí na zádech. A vlastně, když jsem poslouchal vyprávění té rozvedené čtyřicítky, když nám říkala o tom, jak hledá partnera, jak mužští nejsou, a ona stále jen hledá a hledá….tak jsem usoudil, že možná ten nápis pravdivý jest, tedy že zas tak moc nelže. Ale zpět k Ludvíkovi.
Takže jsme se dozvěděli, že Ludva je tetovaný, tedy zločinec. Zoufalost Jirky a Jany se dala přirovnat snad jen k zoufalosti, kterou zažívali, když přes léto nevysílala TV NOVA nové díly seriálu Ulice, ale jen reprízovala ty staré. Tehdy Jirka s Janou nechtěli žít. A i dnes se mi zdá, že sílu k dalšímu nádechu, který jim zajistí zase dvacet sekund dalšího žití, hledají také velmi těžko. Zatím dýchají, zatím žijí.
„To přece nemusí znamenat, že je zločinec, když je tetovaný!“ namítám, ale Jana oponuje: „Vasile, udělal to tajně. Nic nám o tom neřekl. A ještě se pak doma s tím pochlubil!“ naříká.
Jirka dodává: „To bylo pořád, jak chodí k tomu profesorovi z té vysoké školy. Ale kdo ví, kam chodí? Mně to bylo hned divné, proč by chodil k učiteli domů? Jako který učitel by se ti takhle věnoval? Říkám ti, Vasile, že ten kluk v něčem jede! Chytil se špatné party!“
Celý večer rozebíráme Ludvíkovo zaškobrtnutí. Nedozvídám se vlastně nic podstatného. Načež klapnou dveře a přichází Ludvík. Domů.
„Jé, ahoj strejdo,“ radostně mne zdraví. Pak se zeptá: „Co je? Vy jste nějací smutní?“ dívá se na nás čtyři.
Jana Ludvíka objímá a říká, že pořád to bude její syn, ať už jede v čemkoliv, Jirka se napřahuje a říká: „Já bych tě…!!!!“ ale máchá naprázdno.
„Tak se pochlub Vasilovi, co máš na těle!“ vyzývá svého syna Jirka.
Ludvík klopí zrak. Pak mi ukazuje, co spáchal. Za pravým uchem, na krku, má trojúhelníček.
„Tohle, jo?“ koukám na to. Přemýšlím. Ví Ludvík, co to znamená? Já to náhodou vím. Protože u nás v práci je jeden, který má také takový trojúhelníček a vysvětlil mi, co to znamená. Ale ví to Ludvík?
Koukám na ten trojúhelník a Ludvík povídá: „A na předloktí mám toho,“ a vyhrnuje si rukáv.
Na levém předloktí má nápis: LGBT. A dvě srdíčka. Obě srdce mají (omlouvám se) penisy, které jsou navzájem propletené. Vypadá to, že Ludvík tuší, co znamená trojúhelník za uchem. Druhé předloktí jasně dokáže, že to opravdu tuší. Tam jsou dva nápisy. První je: G COMMUNITY a druhý I'M GAY.
„Vidíš, Vasile. Komunista!“ ukazuje Jiří na nápis G COMMUNITY.
„Strejdo, nezlobíš se?“ ptá se mě Ludvík.
„Já? Proč?“ ptám se.
„No, ty přece chápeš, co to všechno znamená?“ ptá se Ludvík.
„Myslím, že jo. Jen si tipnu a zeptám se současně: ten profesor, který se ti tak věnuje, že on není ženatý?“ ptám se.
„Žije s maminkou. Je svobodný,“ přitakává Ludvík.
„A to tetování, to tě přesvědčil on?“ ptám se.
„Ano.“
„A spolu pojedete do Argentiny?“
„Ano,“ přikyvuje Ludvík.
„Co jako? Co to má znamenat?“ nechápe Jirka a dotazuje se, zda ten profesor z vysoké školy tahá jeho syna na cestu zločinu?
„Ani ne,“ kroutím hlavou. A dodávám, že věc je prostší, nežli se zdá.
„Jo. A jak to tedy je?“ nechápe Jiří.
Znám jej dobře. Vím, jaký názor má na homosexualitu. Ludvík se na mě dívá, ptá se, jestli je možné, že tohle všechno jeho rodiče nepochopili?
„No, možné je leccos,“ konstatuji já a Jirka se domáhá vysvětlení, jak to tedy s kriminální dráhou jeho syna tedy je.
Jak říkám. Vím, co si Jirka o homosexualitě myslí. Považuje ji za úchylku. Je přesvědčen, že za vším tímhle je nezdravá strava, pochybení ve výchově a americké filmy. Podle Jirky normální člověk být homosexuál nemůže. Jen úchyl. Špatně vychovaný úchyl. Koukám na Ludvíka a Jirku. Vím, že kdyby teď Ludvík řekl tátovi, že jede v organizovaném zločinu, jistě by Jirka zažil menší šok, nežli jej teď čeká.
„Já ti to, táto, všechno vysvětlím. Tohle není, že jsem komunista…,“ začne Ludvík.
Sedám si na své místo. Nalévám si víno a kochám se. Blednoucí Jirka a nechápající Jana. Vysvětlující Ludvík. Představení začíná. Královsky se bavím. To je panečku pohled. Vím, že na konci toho všeho oba rodiče svého syna podpoří. Jirka i Jana jsou správní lidé a své děti milují. Ale přál bych Vám vidět ten proces uvědomění si reality. To se nedá popsat, to se musí zažít…
Váš Vasil Kladívko.
