Článek
„Všude je jen samý sex, divím se, že to někdo už konečně nezarazí,“ konstatoval děda. Ano, mám stále ještě dědu. Můj otec již nežije, ale děd ano. Je mu 91 let! A v dubnu mu bude 92. Považte. Je, v mezích normy, soběstačný. Bydlí ve svém bytě, ale je tam s ním Jitka a Václav. Dva, přibližně třicetiletí, lidé. Jitka je dcera mého bratra, Václav její manžel. O dědu se starají, ale my se snažíme pomoci jim, jak nejvíce to jde.
Sedíme v neděli u oběda. Vařila moje paní. Je skvělá kuchařka. Ona je obecně skvělý člověk, takže proč by neměla být skvělou kuchařkou?
Děda jí. Mlčíme. Máme ptáčky až ze Španělska. Alespoň tedy myslím, když se to jídlo tak jmenuje. S rýží. A děda, do ticha oběda, pronese větu, že všude je dnes samý sex. Nechápe, proč to někdo nezarazí?
„No, to je taková doba,“ konstatuji já. Jsem rád, že u stolu nejsou žádné malé děti.
„To za nás nebylo! Na tohle všichni dojedeme!“ prorokuje děda a dodává, že za dvacet, třicet let, mu dáme za pravdu. Říká, že se jen bude smát. Že si na to počká!
Děda je přirozeně chytrý člověk. Školy nemá, to ne. Ale má něco, co bych se nebál nazvat přirozenou inteligencí. Mnohokráte se stalo, že něco říkal, něco prorokoval, my se jen smáli, a hle…ono se to vyplnilo.
„Ten Klaus, povídám vám, to není dobře pro tuhle zemi!“ konstatoval kdysi. V roce 1990. Když se země opita úsměvem Václava Klause, vydávala pod jeho vedením na cestu renesance kapitalismu.
„Dědo, tomu nerozumíte. On je požehnáním této země!“ oponovali jsme mu my, tehdy mladí a nezkušení.
„No, budete koukat! Já moc dobře vím, co takoví, jako je on, dovedou. Budete koukat!“ prorokoval. A myslím, že se docela trefil.
A takových příkladů by bylo více. A nyní konstatuje, že všude je samý sex, a že jednou budeme litovat.
„Dědo, sex je přirozená věc,“ namítám. Do toho se vloží Jitka, která říká, že je prostě tak uvolněná morálka. Že je taková doba.
„Ale, že to cpou i do Televizních novin? To nechápu,“ diví se děda. A dodává, že včera o tom mluvila ta….ta Jurinová!
„Ta už tam ale není. Nemyslíš Borhyovou?“ ptá se Václav dědy.
„Ne. Ta ne. Té nerozumím, když mluví. Ale tahle mluvila. O těch, co nemají chlapa, a uspokojují se samy. Že to dávají do televize, to nechápu,“ žvýká děda.
„A co o tom říkali?“ ptá se zvědavě Václav.
„No, že jim musíme pomáhat. Stát jim musí pomáhat,“ vysvětluje děda.
„Stát musí pomáhat ženám…ehm…s tamtím o čem mluvíš?“ nechápu já.
„Jo. Říkali to. Prý na to udělají zákon. Mají dokonce pro ty ženštiny nějaký speciální termín. Nějak jako…samo…samo…samoukojitelky, nebo tak nějak.“
„Počkat, dědo. Nemluvili o SAMOŽIVITELKÁCH?“ ptá se moje paní.
„Jo! To je přesně ono! To je ten výraz! Ženské, co si to dělají samy. Prý nemají chlapa!“
„Ale dědo. To jsi špatně pochopil! Samoživitelky znamená, že nemají muže. Ale ne tak, jak ty jsi pochopil. Ale že nemají otce od dítěte. Rozumíš? Jsou jen matky!“ vysvětluje moje paní.
Děda žvýká. Pak uznale pokývne.
„To je stejně skvělý, kam ta doba došla. Za nás pro to, aby ženská porodila, musel být chlap a ženská. Ale dneska stačí jen ženská! Chlap netřeba!“
„Ale ne, dědo. Ty myslíš, že jako ty ženy mají dítě jen tak, bez chlapa, že ano?“ ptám se.
„No, ona to tak teď řekla!“ ukazuje na moji paní děda.
„Ale ona to myslela tak, že ty ženy nemají TEĎ žádného chlapa. Prostě někdo je otěhotněl, ale odešel od nich. Pryč. Do světa!“ vysvětluji já.
„A co alimenty?“ nechápe děda.
„Co je s nimi?“ nechápu já.
„No, proč chtějí po státu peníze, když jim má ten chlap platit alimenty?“
„No, to není jen tak. On třeba neplatí,“ vysvětluji já.
„A pak jej zavřou,“ raduje se děda a dodává, že Jirku, synovce od Josefa (netušíme kdo je Jirka, ani Josef), zavřeli za alimenty.
„No, možná zavřou. Ale možná taky ne. Protože třeba ta žena ani neuvede, kdo je otec,“ vysvětluje Václav.
„Jakože si lehne pod kohokoliv a neví, kdo je otec?“ přemýšlí děda.
„Ne. To nemusí být. Ale třeba….,“ hledá slova Václav a moje paní pomáhá: „Nebo třeba ten manžel zemře. A ženská je na to sama!“
„No, tak dostane ten, ne….ten….sirotecký a vdovecký důchod,“ namítá děda.
„No, ale třeba se před tím nevzali! A na důchod nemá nárok!“ našla řešení Jitka.
„Proč?“
„Co, proč?“ nechápe Jitka.
„Proč se nevzali, když spolu měli dítě a lehali spolu? Co to je za novoty?“ nechápe děda.
„No, tak se třeba vzali, ale manžel pak odešel!“
„A platí alimenty!“ usměje se děda.
„No, třeba neplatí. Mužští jsou různí!“
„Tak proč ona si nerozmyslela, pod koho si lehne?“ nechápe děda a dodává, že když fena nechce, pes si nevrzne.
„On se třeba ten chlap jevil dobře, ale pak odešel. Prostě bídák,“ vysvětluji já.
Děda mlčí. Pak řekne: „Říkali v televizi, že jich jsou statisíce. Těch, jak jste to říkali?“
„Samoživitelky!“
„Statisíce. Říkali v televizi. To jako statisíce chlapů uteklo? To za nás nebylo. Chlap, jak měl ženskou s bubnem, už koukal, aby se o ni postaral. Za nás to nebylo!“
„Dneska je to jiné. Ženy se chtějí realizovat a muž jim mnohdy nedává prostor,“ začne moje paní a děda ji přeruší.
„Já si to totiž hned myslel. Není možný, aby tolik chlapů uteklo od ženské jen tak. Mně to bylo hned jasný, že jsou to nějaké takové, co se s chlapem nesnesou. No jo. To bych i já vzal kramle,“ napije se děda.
„Dědo. To nemusí být tak. Ale vztahy jsou prostě složité!“ namítá Jitka.
„Jak složité? Prostě když už si pod někoho lehnu a nechám se otěhotnět, tak asi musím vědět, co on je zač, ne? A když jsem taková, že se s nikým nesnesu, tak pak nesmím chodit za státem a natahovat ruku dej, dej, dej! Tak mám otce od dítěte, tak jsem s ním, anebo, když nejsem, ať platí, ne?“ nechápe děda. A dodá: „A když neplatí…do basy s ním!“
„No ale někdy není jasné, kdo je otec,“ namítá moje žena.
„Tak je to laciná holka. Jak může nevědět, kdo je otec?“ rozčílí se děda.
„Dědo. Sám jsi říkal, že říkali v televizi, že takových žen jsou statisíce. Tak je asi vidět, že je to, jak se říká, celospolečenský problém, ne?“ snaží se vysvětlit vše Václav.
„Vždyť říkám. Všude samý sex. Holka si lehne pod kohokoliv, ani se pořádně nepřesvědčí, co je to za chlapa, a pak to takhle dopadá. Já vám všem říkám, na to dojedeme. Pro ženskou je moc snadné být sama. Natáhne ruku a stát dá!“
„Ne! Takhle to není!“ oponuje Jitka.
„No. A jak je možné, že ty ženské nikdo nechce? To musí být nějaké fúrie, že si pak nemohou najít chlapa?“
„Dědo, ta žena třeba chlapa má. Jen s ním není pak už vdaná!“
„Tak to nechápu. Tak je to tedy samoukojitelka, nebo není?“ nechápe děda.
„Samoživitelka! A je. Protože má s někým dítě, s tím není, ale je s jiným chlapem. Třeba!“
„A ten jí peníze nedává?“ nechápe děda a dodává, že chlap, když je doma, živí rodinu, ať už jsou ty děti kohokoliv. Jindra Sobolík z Brna prý měl tři děti, ani jedno nebylo jeho. Ale každé vystudovalo a má titul. Netušíme, kdo je Jindra Sobolík.
„Dědo. Ta žena má třeba dítě s někým. Ten někdo odejde. Ona si najde někoho nového, ale s tím je třeba rok, třeba dva, ale pak se zase rozejdou, a ona je opět nějakou dobu sama!“ vysvětluji.
„Takže s nikým nevydrží! Otce dítěte odehnala, dalšího odehnala, já v tom už konečně mám jasno. A takovým máme pomáhat? Jako opravdu?“ nechápe děda.
„Dědo. Svět je složitější, nežli si myslíš!“ namítám.
„Já myslím, že ženská si má rozmyslet, s kým otěhotní. A když to nevyjde, chlap má platit, a když neplatí, zavřou jej. Ale hlavně se mají oba snažit, aby se každý hned kvůli každé blbosti nerozváděl. Mezi lidmi není tolerance a vůle udržet to pohromadě. Hned se rozvedou, hned jdou od sebe. To za nás nebylo. My s babičkou, taky jsme se hádali, ale rozváděli jsme se? Ne! Za nás to nebylo! Rozvedená ženská, to byl panečku cejch! To nebylo jen tak. To by si žádná nedovolila. A taky peníze? Jak by to asi zvládala, když by neměla manžela? Kdepak, tehdy to si každá rozmyslela, jestli chce manželství udržet, nebo ne. Jenže teď je stát ještě podporuje. Aby si to dělaly samy!“
„Tak, za prvé, dědo. Nikdo nikoho nepodporuje. Za druhé, žena má právo být v životě šťastná a nikdo ji nemůže nutit žít v nefunkčním svazku! A za třetí, dědo, za vás, když jste byli mladí, se možná tolik nerozvádělo, ale ženské byly nešťastné. Co z toho života měly? Uvázané u dětí, manžela, který jim třeba zahýbal, o čem to pak bylo? Kdepak, dneska je dobře, že žena je emancipovaná, svobodná a být samoživitelka není stigma!“
Děda mlčí. Žvýká. Pak se zeptá: „A dneska jsou tedy ženské šťastné? Je svět plný šťastných žen? Co ty, Jitko? Jsi v životě šťastná?“ zeptá se Jitky.
„Jsem. Mám Václava, jsem,“ řekne ona. A děda se ptá dál: „A kdybyste se rozvedli, byla bys šťastná?“
„My se nerozvádíme, přece,“ namítne Václav. Jitka dodá: „Kdybych musela, tak bych se rozvedla. Ale Venca je dobrý manžel,“ řekne a dodá: „A taky je to o toleranci. Bože, kolik toho já občas musím překousnout!“ zasměje se a pohladí Vencu.
„No, o tom mluvím. To je stejné, jako za nás. Jsi tolerantní. To vím. Bydlím tady. Babička taky byla. Ale mnohé ženy dnes…darmo mluvit!“ mávne rukou děda.
„No, ty tomu tak rozumíš,“ směji se já.
„Povídám vám, to se vám všem jednou vymstí. Místo aby stát podporoval rodiny, stavěl pro ně byty zadarmo, vysvětloval lidem, že se nemají rozvádět po každém prdu, místo toho, aby stát podporoval, aby se rodily děti, tak řeší podporu samoživitelek. Povídám vám, na tohle dojedete! Svět není plný šťastných žen. Na tohle dojedete! “ prorokuje děda a moje paní se ptá: „Dědo, chceš přidat?“
„Chci!“ nastaví talíř děda. A dodá: „Povíme si za dvacet, třicet let. Teda, pokud dožijete. Vypadáte nějak sešle!“
„Ne, vypadáš skvěle!“ špitne Václav Jitce a lehce ji políbí.
„I ty vypadáš báječně,“ pohladím po ruce svoji manželku, aby jí to nebylo líto.
Děda si bere talíř s přídavkem. Kouká na nás, ostatní spolustolovníky, děkuje za přídavek a dodává: „Jak říkám, všude samý sex!“ a s chutí si nabírá porci rýže.
Váš Vasil Kladívko.
