Článek
Záludnosti seznamovací inzerce.
Já 49 let, 165cm/65 kg, prý pohledná, tolerantní, rozvedená, nekuřačka milující kulturu, zahradničení a sport hledám muže na cestu životem. Děti mám velké. Život se se mnou nemazlil, ale já vždy našla sílu zvednout se. Stále věřím a doufám v lásku. Ty bys měl být chápavý, pracovitý, tolerantní s vyřešenou minulostí. Na vzhledu nezáleží, důležité je to, co je uvnitř člověka.
Moje žena mi natočila obrazovku počítače, abych si přečetl tento inzerát. Čtu jej.
„To má být pro mne?“ ptám se. A dodávám další otázku, že nežli do toho půjdu, neměli bychom se my dva nejdříve rozvést? Moje žena odpovídá, že to by se mi tak hodilo. Že mi ona cestu mým životem nijak ulehčovat nebude, tedy žádný rozvod!
„Zůstanu s tebou až do konce!“ řekne téměř mrazivě.
„A proč to tedy čtu?“ ptám se zvídavě.
„To si dala Gábina!“ vysvětluje mi manželka.
„Cože?“ nechápu. Gábina je naše rodinná společná kamarádka. Známe ji asi dva milióny roků. Dávám si pro jistotu brýle a čtu ten inzerát ještě jednou.
„No, promiň. Ale tady nesedí vůbec nic. Proč ta holka tak lže? Co informace, to lež!“ divím se já.
„V seznamovacích inzerátech si přece každý vymýšlí!“ vysvětluje mi manželka.
„Fakt, jo?“ divím se.
„No, nediv se. Kdyby napsala pravdu, tak by se zbytečně shazovala ještě před startem závodu,“ uvádí mne do reality žena.
„Aha. Takže se tam musí lhát?“
„Jo! Jak by to podle tebe měla napsat?“
„No, tak když to vezmu postupně, tak bych to viděl asi takto: Já 53 let, 160cm/85 kg, středního vzhledu, absolutně netolerantní, a právě proto rozvedená, občasná kuřačka (hlavně, když piji víno), divačka TV NOVA, majitelka několika květin v květináči, absolutně bez pochopení k ovládání jakéhokoliv přístroje (televizní ovladač v to počítaje), hledám muže na cestu životem. Děti mám sice velké, ale obě jsou tak neschopné, že se o ně budu muset na dálku starat po zbytek života. Protože jsem hysterická a nesnášenlivá, můj manžel se se mnou rozvedl, čehož (předpokládám) nelitoval ani jednou. Já ho za to nenávidím a pořád se snažím dělat mu ze života peklo. Potřebovala bych někoho, koho bych mohla komandovat, a kdo by mi taky dal nějaké peníze. Je mi celkem jedno, jaký budeš, já stejně s tebou po čase budu nespokojená a nic mi nebude dobré. Hlavně neměj děti z předchozího vztahu. Pokud je máš, budou to mí největší nepřátelé a nebude okamžiku, kdy ti je nevyčtu. Vzhledově mi je jedno, jaký jsi, hlavně abys neměl pupek, měl svaly a hezký zadek, žádné šedivé vlasy, rozhodně musíš mít hezké ruce a nesmíš se potit, kašlat a mlaskat. Taky bys měl mít šarm a v oku jiskru. Ale jinak mi na vzhledu nezáleží. P.S.: Už asi tři roky jsem neměla chlapa, takže se zpočátku připrav na pěknou jízdu. To mi ovšem nezabrání, abych po čase nezačala sex používat jako nástroj vydírání a odměny.“
Moje žena si vyslechne, co navrhuji, a povídá, že je to dlouhé. Možná pravdivé, ale dlouhé. A Gábina, kdyby to nakrásně i zkrátila, a napsala nějak podle mne, zbytečně by se na začátek shodila.
„No, ale proč lže o věku a váze? Copak jí nedojde, že jakmile se s chlapem potká, on to pozná?“
„Jo? Pozná? To bych se divila. Vy chlapi nepoznáte nic. Tak schválně: kolik vážím já?“ ptá se mě manželka. Není mi patnáct. Vím, že tohle je past. Nejsem první ročník. Už vím, jak odpovědět.
„Přesný číslo ti neřeknu. Ale když se na tebe podívám, je mi jasné, že je to stejně, jako když jsme se seznámili. Nebo o něco méně,“ odpovídám.
„No, mám o šest kilo více,“ uvede mne do souvislostí žena.
„Jenom?“ vydávám se na tenký led.
„Hulváte!“
„Ale vypadáš stále stejně krásně,“ snažím o záchranu situace. Ale je to marné. To moje JENOM mi bude jednou připomenuto. Ne teď. Ale třeba za deset roků. V debatě o čemkoliv jiném. Bude mi připomenuto, že jsem dnes řekl: JENOM?
Ale zpět ke Gábině a její inzerci.
Dala si tedy inzerát. Odpovědí měla prý celkem asi dvacet. Chodí k nám pravidelně „na pokec“, vypráví nám o tom, jak se s některými zájemci o seznámení dokonce setkala.
„Jeden měl u nosu holuba. Když jsem jej na to nenápadně upozornila, omluvil se, vyšťournul jej a snědl,“ začíná nám vyprávět své zkušenosti. A mně se zvedl žaludek.
„Další se mě hned ptal, jestli dnes má počítat se sexem? Ne. Neptal se mě na schůzce. Ale do telefonu, když jsme ji domlouvali. Že neví, jestli má na schůzku přijít s nabitým kanónem, nebo si doma nejprve pomoci sám,“ povídá Gábina a dodává, že jí trvalo asi deset minut, nežli si ujasnili, o čem on mluví.
„Další mě nechal zaplatit útratu, za oba. Další byl celkem fajn, ale vylezlo z něj, že nemá kde bydlet. Tak, jestli by už dnes mohl spát u mě? Další byl taky v pohodě, jen se ptal, v jaké jsem církvi, zda by mi nevadilo, kdybych přešla do stejné, co on? Chodí denně do kostela. Další se mě ptal, kde mám chatu. Nechal si ukázat fotky a celou dobu jsme mluvili jen o mé chatě. Jak je velká, kolik má místností, jaké jsou tam odpady, zda je tam elektřina. Nakonec řekl, že to možná půjde. Nevím, zda jsem prošla já, nebo chata,“ pokyvuje smutně Gábina. A pokračuje: „Další se mi rozbrečel. Vyprávěl mi o svém životě a plakal. Další vypil osm panáků rumu. Objednával i mně a říkal, že uvidím, že s ním je legrace. Nebyla. A pak přišel jeden, co říkal, že jsem moc stará!“
„Vidíš, neměla jsi lhát v té inzerci!“ kontruji já.
„Ne. Nechápeš mě. Říkal, že je na mladší maso, ale že momentálně je na tom dost zle finančně, takže by jako na čas udělal kompro, ale ať počítám s tím, že on rád mladé. Tak do šestnácti. Max.!“ cituje jeho slova Gábina.
Moje žena ji utěšuje. Říká, že kdo klepe, dveře se mu otevřou, a Gábina kontruje tím, že na různých seznamkách je asi půl roku a to co nám tady povídá, není ani TOP 10 největších zoufalců.
„A nemůže to být tím, že ty jsi nesnášenlivá a hysterická kráva?“ nabízím Gábině neotřelý náhled na věc. Jakkoliv mám pravdu, a jakkoliv se říká, že každý by měl být vděčný za konstruktivní kritiku, tak překvapivě Gábina nadšena není.
Na moji adresu říká slova, za který by se dlaždič styděl. Moje žena se na mě dívá zle a dodává, že někde někdo na Gábinku jistě čeká. A že, kdybych byl co k čemu, jistě bych o někom věděl, kdo by se ke Gábině hodil. Třeba u nás v práci.
„No a jakého chlapa vlastně hledáš?“ snažím se s Gábinou opět najít normální řeč.
„Chtěla bych, aby byl normální. A měl mě rád, takovou, jaká jsem. A nepil. Aby nepil. To nesnáším, opilce. A taky, aby to nebyl žádný zkrachovalec. A aby voněl. A nebyl lakomý. A abych se vedle něj cítila jako žena. Jako žádoucí a žádostivá žena. A aby nebyl menší, nežli já!“ fňuká Gábina.
„A co nabízíš ty?“ ptám se.
„No…sebe, přece!“
„A máš doma takovou tu věc, jako je zrcadlo?“ ptám se.
Gábina opět křičí, já oponuji, že ať se na mě nezlobí, ale namalovanou jsem ji neviděl, co ji znám, nadváhu má, to si nebudeme nalhávat, sportovat jsem ji nikdy neviděl, slovo KNIHA je podle Gábiny jen kus kravského předžaludku, a vůbec, chlap, když má něco dát, chce taky něco získat! Tak se ptám, co ona nabízí, když má takové nároky?
„Uvařím,“ začne ona a já dodávám, že jsem od ní jedl. Že jediné, co mi od ní chutnalo, byl ten bramborový salát loni na Vánoce. Jinak se od ní nic nedá jíst. Ale ten salát byl tehdy dobrý.
„Ten byl náš,“ vysvětluje mi moje žena.
„Tak v tom případě vařit neumíš. A dál?“
„No, poskytnu domov!“ vypočítává dál Gábina.
„Co? Ten neuklizený byt, kde prach jsi naposledy utřela, když byl ještě Husák bez brýlí?“ ujišťuji se.
„No a třeba tělesné rozkoše. Poskytnu,“ pokračuje Gábina.
„Gábi? Nebudeme si nalhávat vůbec nic, jo? Tvůj exmanžel podal návrh na rozvod mimo jiné také proto, že jsi s ním roky odmítala spát. Znám několik tvých pozdějších známostí. A vím, že u tebe je sex něco krásného, ovšem Vánoce jsou u tebe častěji!“
Gábina slzí.
„A proč vlastně tak hledáš chlapa? Copak nechceš dožít sama? Ber to tak: stejně ti už moc času nezbývá, tak co? Já bych řekl, že už to doklepeš, ne?“ snažím se být milý a chlácholivý.
Gábina nám vysvětluje, že prostě chce chlapa. Pro život. A že jestli ale něco nechce, tak dělat kompromisy. Že svým způsobem mám pravdu. Že lepší být sám, nežli udělat nějaký kompromis.
„Tohle jsem ale neřekl!“ bráním se.
„No, naznačil jsi to!“ odpovídá Gábina.
„Ne. Naopak. Řekl jsem, že jestli zrovna ty budeš chtít chlapa, budeš se muset jmenovat GÁBINA KOMPROMISOVÁ. Protože jinak nikoho nenajdeš!“
Mimochodem, možná jste si všimli toho, že já Gábinu, coby kamarádku mé manželky, nemám moc rád. Pořád se nám, už roky, „kýbluje“ do našeho manželství, dává mé ženě nevyžádané rady, které jsou většinou proti mně a vůbec, chová se jak neskutečná slepice. Tak jí to občas, ovšem s diplomacií a s noblesou, vracím. Jako třeba teď.
Kupodivu, Gábina si našla chlapa! Ano, je to s podivem, ale už tři měsíce je zadaná. Její milý se jmenuje Štefan a nenašla jej přes inzerci. Jak jej našla?
Jednou jela do OBI. Autobusem. Nakoupit skalničky na zahradu na chatu. A viděla, že mají v akci spoustu věcí. Nakoupila toho mnoho. Plný vozík toho měla. Zaplatila, a pak si uvědomila, že přijela autobusem. To je celá Gábina. Neuvažující slepice.
Stála prý s naplněným vozíkem před vchodem, když tu se objevil ON. Jako rytíř na koni bílém, jel kolem v bílé dodávce Štefan. Slovenský zedník, který byl do OBI vyslán pro sádrokarton. Okénko stočené, v ústech cigareta.
„Pane, prosím vás. Koukněte, kolik toho mám. Nemohl byste mne odvézt?“ ptala se cizího člověka Gábina.
Štefan se zeptal, co mu za to ona dá? Tedy nejprve kam to bude. A pak co za to?
„No, něco vám dám. Co bych vám tak dala?“ ptá se dvojsmyslně ona a cudně klopí oči. Pokud si ten výjev představujete, tak jen dodám: 53 let, 160cm/85 kg, středního vzhledu. To abyste si tam nepředstavovali někoho typu Simony Krainové. Spíše si představujte Stellu Zázvorkovou. S knírkem. A blbě učesanou. Jak ovšem příběh ukáže, Štefan nebyl muž velkých nároků. Ale vraťme se zpět k OBI. Gábina žádá o odvoz. A Štefan souhlasí.
Náklad dokonce pomohl naložit. Řekl si o pět set korun. Za ten odvoz. A Gábina dala. Sáhla do peněženky a bankovku dala. A Štefan odjel s Gábinou na její chatu. Tam náklad vyložil, Gábinu přefikl (když se ona ohnula pro nějakou věc). Pak se zeptal, kde je WC? Gábina spokojena, že je po letech ukojena, dveře na WC ukázala. A Štefan se dotázal, zda by nebylo pivko?
„Skočím. Do večerky,“ zašveholila Gábina a vypadla s igelitkou pro pivo.
Štefan vypil všechny čtyři zakoupená piva, pak Gábinku poslal ještě pro druhou várku.
„Nebudou tě hledat?“ ptala se Gábina. Narážela také na neustále zvonící Štefanův telefon. To jej šéf naháněl, co se Štefanem je?
„Mám víkend, ne?“ rozhodl on a řekl, že mu je s ní dobře. Telefon zvedl, řekl šéfovi, že má volno, a že se ozve v pondělí.
Víkend byl ve znamení WC, piva a erotiky. Tak to Štefan měl. Dokonce přesně v tomto pořadí. Tento tetovaný, neinteligentní, líný Slovák, se prostě rozhodl, že tento víkend (a i víkendy další) bude s Gábinou. Aby ne. Měl se tam jak prasátko v žitě.
Gábina se z víkendu vrátila jak ve snách. Konečně má chlapa! Štefan je přesně to, co ona potřebuje. Už jsou spolu tři měsíce. Bydlí u ní. Když ona začne hysterčit, on jí pohrozí, že odejde za jinou ženou, nebo do hospody. Většinou ale volí to druhé. Když má on náladu, mají sex. Nijak se jí na její vůli neptá. Prostě přišel ten čas a je to! Ženská je tady od toho, aby vyhověla. Tak to on vnímá.
To, že je doma bordel, mu vůbec nevadí.
„V maringotce býval větší,“ vysvětlil mi jednou, čímž narážel na své pobyty na montážích.
„A v base zase byl pořádek,“ dodával, čímž narážel na pobyty ve vězení.
„Kromě toho jediného nemá chybu,“ vysvětlovala Gábina mojí manželce. Přišel jsem doprostřed hovoru, tak se ptám, co je to to jediné?
„No, je ženatý. Na Slovensku má manželku a dvě děti. Ale co už. Jezdí za nimi jednou měsíčně. Řekl mi, že se se mnou o tom nebude dohadovat. Je to jeho rodina, ať jsem zticha. No, co už? Ženská nad padesát si nevybírá, holt,“ vzdychla Gábina.
„No, tak hlavně, že neděláš kompromisy. To je to hlavní!“ říkám já a dodávám jméno jejího exmanžela: „Já ti něco povím. Kdyby ses k Honzovi chovala jen z desetiny tak tolerantně, jak teď všechno toleruješ tomuto potetovanci, tak by se možná Honza ani nerozvedl a ty jsi nemusela teď být vděčná za tohle!“ ukazuji na kdesi vzdáleného, imaginárního Štefana.
„A jak jsem to asi měla vědět, ty chytrý? Já myslela, že Honzu převychovám. Copak jsem měla vědět, jak to všechno dopadne? Já myslela, že chlapů můžu mít…., a že si v nejhorším dám inzerát!“
„No jo. Tak, ať ti to se Štefanem klape,“ směji se a přeji Gábině vše dobré.
Večer, když s manželkou jsme sami, ptám se jí: „Co? Rozvedeme se? Třeba na nás někde čeká nějaké štěstí? Jako na Gábinu?“ směji se.
„Já bych se chytla hned. Ale rozvádět se nebudu. Mám tě ráda a nesnesla bych pomyšlení na to, že ty se trápíš. Takovou, jako jsem já, už bys nenašel!“
„Ujišťuji tě, že takovou bych ani nehledal,“ ujistím svoji manželku.
„Jsi hulvát. Jsi jako Štefan. Ne! Jsi horší nežli on! On je alespoň Slovák. To má svoje plusy!“ říká mi manželka. Ale směje se při tom.
A co Vy? Máte zkušenosti se seznamovací inzercí? Napište do komentářů.
Váš Vasil Kladívko.
P.S.: Pokud se vám moje povídka líbila, dejte mi to prosím nějak najevo. Dejte like, sdílejte článek, okomentujte jej, nebo se přihlaste k odběru tlačítkem SLEDOVAT AUTORA, či přečtěte i moje další povídky. Proč vás o to žádám? Pro mne to bude signál, zda mám, nebo nemám zde pokračovat ve zveřejňování povídek. Já vaši reakci uvidím. Seznam Medium poskytuje dost podrobné statistiky. Podle vašich reakcí se zachovám. A pokud nevíte, kterou z uvedených reakcí zvolit, zvolte všechny.
