Článek
Toto téma rezonuje už od listopadové změny režimu v roce 1989 a další z mnoha vyhrocených situací nastala poté, co paní Nerudová v diskuzním pořadu prohlásila, že naši zemi osvobodili (i) Američané. Zda v jejím výroku zaznělo ono důležité „i“ je sporné, ale důležitější je podstata tvrzení o „přepisování“ historie. My, co pamatujeme socialistickou školní výchovu „víme“ velmi dobře, že ČS osvobodili sovětští rudoarmějci za cenu krvavých obětí a máme proto být se SSSR „na věčné časy a nikdy jinak“. Že ještě před příjezdem rudoarmějců bojovali na straně povstání nějací „Vlasovci“, bylo tajemstvím nebo pomluvou. Stejně tak se osvobození Plzně nikdy nedostalo do veřejného prostoru nebo médií. Podobně se nevěnovala žádná pozornost skutečnosti, že rudoarmějci málem osvobození nestihli, protože předtím všechny síly nasadili k prestižnímu dobytí Berlína, teprve poté se obrátili k (téměř osvobozené) Praze. Američané mohli Prahu osvobodit dříve, ale museli dodržet stanovenou demarkační linii. Že to stálo životy vlastenců a oddálilo osvobození země je historická reálie, kterou žádný „názor“ nevyvrátí. Zkrátka už v pubertě jsem zjistil, že dějiny vykládané komunisty jsou často odlišné od těch skutečných.
Takže mě přivádí k smíchu názory, které tvrdí, že „současný režim“ přepisuje historii. Komické je na tom právě to, že „současný režim“ se historii věnuje pouze účastí na různých oslavách, historii ponechává odborníkům. Zato výhradně režimní (komunisty cenzurovaná) historie je v rozporu s objektivním popisem nezávislých historiků (kteří pochopitelně popisují minulost, každý s trochu jiným osobním přístupem).
Pokud pan Klaus zastává názor, že se dnes „přepisují dějiny“, mýlí se stejně hluboce jako ve věcech environmentálních. Je to pochopitelné, protože není ani historik ani odborník na životní prostředí. Brát jeho názory vážně, je proto naprosto irelevantní. Současně je to názorná ukázka toho, jak „osobnost“ ovlivňuje mediální zájem. Ještě ve větším měřítku to pozorujeme v USA, kde ignorant (nevzdělanec, lidově: hňup) s prokazatelně amorálním profilem plácá páté přes deváté a publikum naslouchá s otevřenými ústy jen proto, že tato osobnost má úctyhodnou funkci.
K uvedenému sporu o „osvobození“ přistupuje ještě jeden rozměr, totiž právě význam onoho slova. Rudoarmějci porazili německé okupanty, ale SSSR tím fakticky považoval území za dobyté. I když obyvatelům i okolnímu světu tvrdil, že přinesl svobodu, ve skutečnosti usilovně pracoval na podřízení země své ideologii, kterou prosazoval silou. Vojenský puč nebyl nutný, protože stačilo zákulisním násilím prosadit do vedení země prověřené sympatizanty a dát jim neomezenou moc. Teprve když takto zavedená „elita“ ekonomicky selhala a projevily se snahy o emancipaci země, zasáhla hrubá vojenská síla. To je historie, kterou komunisté přirozeně buď popírají nebo vykládají jako „vůli všeho lidu“. Proto je komunistická historie jednoduchá a snadno pochopitelná, což mnohým vyhovuje, ale skutečná minulost byla poněkud složitější. Takže ano, dnes se přepisuje komunistický výklad minulosti, ale není to přepisování historie, nýbrž uvádění polopravd na pravou míru.
