Článek
1. Příliš mluvíme. Málo jednáme.
Dlouhé monology o správném chování? Dítě je neposlouchá. Potřebuje vidět důsledky. Ne slyšet 12. variantu téhož zákazu.
2. Chráníme je před každou nepohodou.
Zima? Přibalíme čtyři bundy. Někdo se k nim chová nepěkně? Voláme učitelce. Dítě se pak nedokáže samo postavit světu. Protože ho nikdy nezažilo.
3. Necháváme je rozhodovat o věcech, které ještě nechápou.
Co chceš k večeři? Chceš do školky? Chceš jít spát? Malé dítě potřebuje dospělého, který rozhoduje s jistotou. Ne anketu.
4. Mluvíme s nimi jako s dospělými. Ale nejednáme s nimi jako s dětmi.
Dětská psychika není dospělá. Dítě nerozumí emocím tak jako my. Nepomůže mu, když mu řeknete „mám úzkost“ nebo „mám toho dnes moc“. Potřebuje cítit klid a jistotu.
5. Vyhýbáme se slovu „ne“. Abychom nebyli ti zlí.
Jenže dítě potřebuje zkoušet hranice. A potřebuje za nimi najít pevnost. Ne nejistotu. A ne chaos.
6. Přeháníme to s chválou.
„Jsi úžasný, skvělý, nejlepší.“ Pětkrát denně. Jenže pak dítě nezvládne, když ho svět nepochválí. Lepší než chvála je uznání snahy: „Vidím, že ses fakt snažil.“
7. Přetěžujeme je aktivitami.
Angličtina, plavání, logopedie, jóga, keramika. Kdy má dítě být jen tak? Nudit se, hrát si, přemýšlet? Mít chvíli na vlastní myšlenky je dnes luxus. A přitom základ duševního zdraví.
8. Řešíme každé dítě jako projekt.
Rodiče sdílejí tabulky, diagnózy, porovnání. Pořád něco „řešíme“. Místo toho, abychom s dítětem prostě žili. Pozorovali ho. A občas mu dali pokoj.
9. Nedáváme jim zodpovědnost.
Uklízet? Starat se o něco? Pomoci doma? Kdepak. A pak se divíme, že v 15 nic nezvládají. Přitom právě zodpovědnost z dětí dělá dospělé.
10. Bojíme se, že budeme „špatní“ rodiče.
A tak raději lavírujeme. Dáváme falešnou svobodu, abychom si nepřipadali autoritářsky. Jenže výchova není volby. Je to vedení. A dítě vede ten, kdo ví, kam jde.
Závěr:
Moderní rodiče nejsou špatní. Jen často příliš chtějí. A zapomínají, že dítě nepotřebuje ideál.
Potřebuje někoho, kdo ho má rád, ví, co dělá, a nebojí se být dospělý.
