Článek
Papír unese všechno. Učitel ne.
Ministerské strategie, kulaté stoly, slavnostní tiskovky – na papíře vypadá inkluze jako moderní, spravedlivý systém. Jenže realita? Učitel stojí před třídou, kde má dvacet pět dětí a z toho třeba tři s poruchou pozornosti, jedno s autismem a další, které nezvládá ani základní učivo. A víš, co dostane jako podporu? Jeden formulář navíc a doporučení, že má „diferencovat výuku“.
Inkluze jako politické gesto
Myšlenka, že každé dítě má mít právo vzdělávat se v běžné třídě, je správná. Ale u nás se stala jen politickým marketingem. Chybí asistenti, chybí odborníci, chybí peníze. Učitelé chtějí pomoct, ale stát jim k tomu nedal žádné reálné nástroje. A když řeknou nahlas, že to nefunguje, jsou označeni za necitlivé, zpátečnické, skoro nelidské.
Děti platí nejvyšší cenu
Na první pohled to vypadá, že hlavní obětí je učitel. Ale není. Jsou to děti. Dítě s diagnózou nedostane pomoc, kterou by potřebovalo, protože učitel prostě nemá kapacitu. Ostatní spolužáci přicházejí o pozornost, protože vyučující tráví většinu hodiny tím, že se snaží uhasit požár na několika frontách. A výsledek? Nikdo nedostane vzdělání, které by si zasloužil.
Učitel v roli hromosvodu
Rodiče mají pocit, že učitel je ten, kdo selhává: proč jejich dítě neumí číst, proč nezvládá matematiku, proč není dostatečně podchycené? Pravda je ale jiná. Učitel není kouzelník. Nemůže být zároveň psycholog, speciální pedagog, terapeut i druhý rodič. A přesto se to po něm chce. Inkluze se proměnila v luxusní slovo, kterým politici sbírají body, ale náklady na něj nesou jen ti, kdo stojí před tabulí.
Tiché odchody ze škol
Každý rok mizí ze škol stovky učitelů. Ne proto, že by je nebavilo učit. Ale proto, že tlak je neudržitelný. Inkluze je jedním z hlavních důvodů. Učitelé se nebrání dětem s odlišnými potřebami – brání se systému, který je nechal v tom utopit.
Pravda, kterou se bojíme vyslovit
Inkluze bez podpory není inkluze. Je to parodie, která ničí učitele a ubližuje dětem. Pokud stát nepřestane dělat politické gesto a nezačne řešit realitu tříd, skončíme s vyhořelými učiteli a generací dětí, která nedostala ani kvalitní vzdělání, ani skutečnou pomoc.
Otázka pro nás všechny
Chceme školu, kde se opravdu počítá s každým dítětem? Nebo nám stačí papírové sliby, které vypadají dobře na konferencích? Pokud nechceme přijít o poslední učitele, kteří to ještě nevzdali, musíme si přiznat, že inkluze v Česku selhala – ne kvůli učitelům, ale kvůli systému, který se rozhodl nechat je na holičkách.
